V páteční odpoledne jsme se sešli na půl cesty a sedli si k televizi. Vlastně si sedli s televizí. Sedli si s televizí do auta, abychom ji uspořádali poslední cestu do křemíkového nebe (jak říká kolega Jiřík) a tím jediným správným způsobem se jí zbavili (ne, opřít jí o kontejner na parkovišti není zcela správné). Doma jsem se zabalil, Lukáš klasicky okoukl stav bytu a k jakým změnám došlo od jeho minulé revize (jak destruktivním, tak zkrášlujícím), naložili jsme pár drobností (jako třímetrovou plechovou stojnu) a odfrčeli z Prahy.

Abych byl tedy přesný, chtěli jsme odfrčet z Prahy, ale protože se celé město rozhodlo jet stejnou cestou jako my, bylo opuštění matičky stověžaté nadlidský problém. Krom toho, že jsme se setkali se zhmotněnou lidskou inteligencí (ironie), jsme si měli možnost prohlédnout krásy starého města při nádherném slunku. Cesta po dálnici se na chvíli změnila také v hlemíždění, ale nám to s Lukášem nevadilo, měli jsme alespoň dostatek času probrat všechny chlapské věci (navíc jsme přišli na to, že pokud jsou splněny jisté podmínky, je popojíždění v dvouproudých kolonách celkem příjemné).

Do Sedlečka jsme dorazili kolem osmé. Jakmile Lukáš zaparkoval před branami jejich domku, už se v okně objevily rozesmáté obličeje Dominika a Káti a mávali nám na přivítanou. Protože taťku týden neviděli (kvůli přísně tajným státním povinnostem), Domísek brebendil jako o závod a mamka se pokoušela o totéž. I když jsem asi čtyřikrát zmínil fakt, že jsem večeřel, podložený tím, že mě u toho Lukáš viděl, dostal jsem stejně (ale rád) krupicovou kaši. To proto, že Jeník tady nesmí trpět hlady. Večer jsme vyplnili povídáním (jak jinak) a plánováním našeho prvního cyklovýletu (původní návrh byl zátah asi 60 kilometrů). Káťa obarvila upečený perník na bílo (sem tam) a pak hurá do hajan.

Ráno mě vzbudil Domísek zvonečkem (přesně jak slíbil). Trochu nesmělý kolem mě poťapkával a pak si pustil Jáju s Pájou a mně poskytoval výklad. Kdo je kdo a co tam dělají. Než jsem se vyhrabal z postele, na stole ležela snídaně (samé dobroty) s kafem. Zasedl jsem a začal se ládovat. U stolu se dopilovávali poslední instrukce a plány dnešního dne. Jde se na kolo, to bylo jasné. Nejprve provedeme krátký okruh i s Domískem, aby se i on mohl projet (samozřejmě na tátově kole v sedačce). A podle toho, jak budeme vypadat, se zvolí náročnost a vzdálenost další tratě.

Kola jsme po zimním spánku probudili vodou, uvedli do provozního módu (díky za ten kompresor… ani si nechci domyslet, jak dlouho bych tam tancoval s pumpičkou) a ověnčili vymoženostmi moderního bicyklování. Vyrazili jsme. Sedět zase po dlouhé době na kole bylo pro mě hodně zajímavé. Místo klávesnice v ruce řídítka, místo na polohovatelné židle jsem seděl na malém kousku pogumovaného čehosi. Ale čím víc jsem šlapal, tím víc jsem si připomínal, že to pro mě není tak nové a neznámé. Protože Domísek moc dlouho nevydrží pozorovat ubíhající krajinu přikurtovaný v sedačce, první jízda byla pouze pětikilometrová. Na rozehřátí. Dominikovi se jízda líbila, ale jakmile jsme dorazili domů, šel si radši pustit Jáju s Pájou (to teď frčí).

Po vydatném (a samozřejmě výborném) obědě jsme znovu nabrali sil a šláply do pedálů. Tentokrát bez synátora. Ten byl zaměstnán… však víte čím. Slunce hřálo, cesta utíkala a my jsme fičeli jako draci. Chvilku po silnici, pak po polňačce, sem tam lesem. Hodně jsem litoval, že jsem nevzal foťák, takže nic toho už nikdy, nikde neuvidíte :). Po nějakých dvou hodinách jízdy jsme provedli pár úhybných manévrů a dostali se do ne zcela známé pozice. Ale Lukáš ovládá skvělý orientační smysl, takže stačilo pouze párkrát šlápnout a byly jsme na jemu známém místě (pro mě ne, já poznám pouze obývák). Trochu jsem se začal bát, když po 35 kilometrech prohlásil, že si je jistý, kde jsme, a proto je to pro něj velmi skličující. Nečeká nás totiž nijak lehká cesta. Nějaké ty stoupáky a jeden superstoupák. Ale jsme chlapi a poprali jsme se s tím. Když docházeli síly, zabrali jsme. A když došli úplně, tak jsme odpočívali. Domů jsme přijeli s jazyky na vestách a tachometr mi ukazoval celkovou ujetou vzdálenost 40 kilometrů. Vím, není to žádný zázrak, ale lepší zvolna, než to přepálit. Příště dáme třeba 41.

Po hygieně (ze mě lilo jako z konve) nastala doba večeře a grilování. Lukáš se ujal přípravy a udržování ohně, Káťa přípravy jídla a já jsem se klasicky oddával zevlování, nicnedělání a popíjení pivka. Protože Lukáš je v oboru grilovacím kapacita, báječně jsme si pochutnali. Po večeři jsme absolvovali jednu partičku „Česka“ a pak se uvelebili před televizí a zkoukli filma. Po titulcích jen dobrou noc a šlo se spát.

I do rána nedělního mě uvedl Domísek se svým hudebním nástrojem. Tentokrát byl cinkot sice kratší, zato však intenzívnější, následovaný smíchem. K mému překvapení k nám po chvilce zavítal děda Lebeda (neviděl já už jsem nedávno tenhle díl?). Snídaně výborná jako včera. Dopolední aktivita jasně daná. Pojedeme se projet. Musíme ten organismus přece trochu zatížit, ne?

Vyrazili jsme bez dlouhého plánování na ne předem danou trasu. Jednalo se tedy o zcela pudovou akci. Otlačeniny sedacích svalů a stav namožení zad nám dávali trochu zabrat a já sám jsem ujel asi 2 kilometry, než jsem se na sedlo pořádně uvelebil. Dobře se jelo až do té chvíle, než jsme se ocitli v lese, přímo na palouku. Lukáš se rozhlédl, ukázal směr, ve kterém je potřeba pokračovat (nás a cíl oddělovali vysoké bodláčí) a vydali jsme se na cestu. Putování chvílemi připomínalo křížovou výpravu, plnou nástrah, které se nám zadírali do nohou, anebo rukou, ale vydrželi jsme a prodrali se skrz. Na jedné pěšině mě Lukáš opustil zcela, když běžel na hřeben kopce zjistit naši polohu. Trochu jsme si připadali jako Jeníček s Mařenou. Šlapali jsme houštím a kapradinami, až jsme došlapali na asfaltku, která nás zase přivedla k domovu. Za tento okruh jsme si mohli připočíst dalších 18 kilometrů.

Oběd byl opět grilovací záležitostí (dobrých věcí není nikdy dost) a po obědě přišla únavová nálada. A tak jsme seděli na zahradě, popíjeli kafíčko a debatili o všem možném. A protože neděle je před pondělkem a v pondělí se musí do práce, musel jsem odjet domů. Na autobusovou zastávku mě jeli odprovodit (no, odvezli) Lukáš s Domískem, který cestou usnul tak tvrdým spánkem, že ho taťka musel budit dobrých pět minut.

Víkend se povedl na jedničku s hvězdou. Moc díky za všechno, krásně jsem si to užil a i přes fyzickou činnost si krásně odpočinul. Doufám, že se brzo setkáme a zvýšíme si zase trochu číslo na tachometrech.