A je to. Konečně finalizace. Proběhla (a myslím, že velmi úspěšně) poslední fáze přestavby bytu. Po cca roční odmlce jsme se s Lukášem pustili do ložnice. Vlastně, abych to uvedl na pravou míru. Přestavba spací místnosti byl původní odhad, ale nějak se nám při plánování z toho vyklubala i úprava předsíně a pokoje. A tentokrát jsem si hodně vymýšlel.
Protože letošní rok přeje dnům pracovního klidu a prodloužených víkendů, doslova se pro přestavovací akci nabízel pětidenní úsek 27. 4. – 1. 5. Lucka ve čtvrtek vměstnala obsah pokoje a ložnice do zbylých místností a zařídila odvoz postele (ať slouží). Já jsem tedy ve čtvrtek přišel k hotovému (vyklizenému), provedl pár posledních úprav a večer přivítal Lukáše. Ten pro změnu v autě dovezl mraky věcí, nástrojů a nářadí. Jakmile byla celá stavitelská dílna vměstnána do tehdejší ložnice (teď už o původní funkci pokoje nebyl žádný důkaz), vydali jsme se ještě pro nějaký ten materiálek (obložky). Jak jsem očekával, ihned po příjezdu začal celý natěšený Lukáš hnedle oťukávat stěny a ruce mu lehce poskakovaly s tím, že už by rád něco rozbil. Nakonec odolal a tak jedinou věc, kterou jsme rozbili, byl spací tábor. A protože v pátek nám začínaly pracovní povinnosti dosti časně, šli jsme brzo spát.
Původní plán byla cesta do Karlína (eMHáDéčkem) nakoupit elektromateriál, pak honem zpátky domů, převzít materiál stavební a začít demoliční práce. Bohužel jsme zcela nepodchytili otevírací dobu prvního krámu a na Florenc se tedy vraceli bez zátěže. Sádrokarton byl přivezen na minutu přesně. Mladý muž, postavou připomínajícího zápasníka, nám vytřídil naši objednávku a na řadu se dostavilo mnou oblíbené nošení desek. Lukáš i Herkules je nosili po dvou, já jsem s velkými obtížemi unesl jednu. Velmi pobavený dopravce mne potěšil, neboť prohlásil, že je na mě hodně znát, že jsem kancelářská krysa. Když mě náležitě poučil o tom, jak se správně nosí sádrokartonové desky, shodil dopravce plachtu a odfrčel.
Nám tím začala teprve ta správná a očekávaná zábava. Vynosit desky do třetího patra. I když oproti první fázi jich byla polovina, stejně se mi do toho nechtělo. Zatnul jsem zuby (ostatní části těla taky) a desky jsme (já za vydatného funění) vynosili nahoru. Na řadu přišla Lukášova oblíbená činnost. Bourání. Za pomoci kladiv, nohou a rukou (kopů a úderů), pily a dalších technik a nástrojů se nám podařilo vymlátit všechny zbytky komunistické vymoženosti z bytu. Výsledkem byla chodba obležená odpadem a krásný prostorný byt. Velkým překvapením pro nás bylo, že zdánlivě stejná zeď nebyla stejná a vytvořila nám lehký (cca pěticentimetrový) schodík.
Protože již z minulých staveb víme, co znamená nedostatek (životního i jiného) prostoru, nenechali jsme pohltit nepořádkem a překážecí dílky ložnice odvezli autem na sběrný dvůr (i po tom roce jsem měl pocit, že mě tu dobře znají). Cestou zpátky jsme to pak vzali do Holešovického elektra, abychom pořídili elektrické nutnosti, které nám ráno nebyly přány. Tentokrát úspěšně.
Doma nastalo poslední rozhodování o prostoru a rozměrech (pak už to byla jen pudová záležitost – buď to půjde, anebo nepůjde) a rastry byly pokládány na své místo a místnosti dostávaly pomalu své tvary. Našimi nejbližšími přáteli se stali bublinka ve vodováze, metr, nůžky na plech a vrtačka. Rámusu jsme vytvářeli akorát, aby bylo dostatečně slyšet, že pracujeme. Práce nám šla od ruky a plechovými nosníky se to jen hemžilo. Zatím byla ještě radost cokoliv kamkoliv nosit, protože mezi ložnicí a předsíní se dalo chodit přímočaře. Mezitím co já jsem něco kutil (kazil), Lukáš provedl kabelážovou harmonii a lehce přenesl parametry osvětlení pokoje. Nikdo tomu asi nebudete věřit, ale lustr byl o dvacet čísel posunut pouze pro to, že při instalaci na původním místě překážel stůl :D.
Průchod a manipulaci jsme si na konci dne rozhodli ztížit opatřením desek. Stěny tedy přestaly býti průhledné, tu a tam byla v cestě bílá stěna a mezi nosníky se pohupovaly kabely.
Lukáš zcela přesně odhadl možnost výskytu defektu na jednom z hlavních stavebních prvků – dveřích. Naprostá absence manuálu nám dala trochu zabrat v pochopení designéra, ale po dlouhém (a velmi náročném) koumání se nám nakonec podařilo zjistit, že chybí jedna z podstatných součástek. Bez ní by totiž nešli dveře zavěsit (aby nedošlo k nepochopení, tak uvedu, že se jedná a závěsné posuvné dveře). Nezbývalo nám tedy nic jiného, než se vydat do nedalekého obchodu a pokusit se o reklamaci.
Po několika dlouhých desetiminutách se konečně dostavil pracovník, který v obchodě dveře montoval. Když jsem mu ukázal hromadu součástek, které byly obsaženy v balení, s hrůzou se na to podíval (jako kdyby si vzpomněl na špatný sen) a konstatoval, že si to moc nepamatuje, ale že tam podle něj chybí nějaká součástka. Dal jsem mu za pravdu a lehce jsem ho upozornil, že právě kvůli této součástce jsem přišel a rád bych, aby s ní v kapse odcházel. Muž nahodil smutný pohled a řekl mi, že mi nemůže vyhovět, protože nějaký dobrák vykradl balení všech objednaných dveří (celkem šestery) a můžu být rád, že tam mám aspoň to hlavní.
To bychom ovšem nebyli správní koumáci, kdybychom si s tím nedovedli pomoct. S Lukášem, který mezitím objel snad všechny uličky Obi a do vozíku vměstnal další potřebnosti, jsme se shodli, že jedna pořádná matice a podložka k ní musí stačit a dveře to udrží (o časovém úseku nebyla řeč).
Dopoledne i odpoledne pokračovalo stavění (byt se stal zcela neprůchodným) a zabudována byla i konstrukce, která ponese úložný prostor nad postelí. O její pevnosti mně zcela přesvědčil Lukáš, když se na jednu příčku bez obav zavěsil a prohlásil, že mít víc času, bude se tam klidně houpat celý den. Na stěny přišla sádra (předzvěstí broušení) a užuž to vypadalo, že se nic nepokazí. Bohužel jsme neměli takové štěstí. Když došlo na montáž podhledu (celé desky – navíc poslední), někdo nám nepřál a deska skončila vejpůl na zemi. Nebudu lhát když řeknu, že jsem měl slzy skoro na krajíčku a pomalu se začal loučit s vysněnou podkrovní ložnicí. To by to ale nesměl být Lukáš. Chvíli nadával (dosti intenzivně), takže jsem radši opustil operační sál a šel si hrát se smetákem, ale za půl hodiny vylezl ven, šibalsky se usmál a prohlásil jediné. „Bude to chtít trochu víc sádrovat.“ Když jsem nakoukl do ložnice, nevěřil jsem svým očím. Deska, kterou jsem naposledy viděl na zemi v několika kusech, byla nyní přidělána na konstrukci a krom několika dírek nebylo vidět, že je nějak narušená. Prostě kouzlo rukou.
Do večera jsme se pak oddávali činnosti mnou velmi oblíbené. Sádrování – broušení. Celkem by mě zajímalo, proč ještě někdo nezlepšil tyto pracovní postupy, když je všechno vymakanější, lepší, rychlejší, pohodlnější a jednodušší. Asi právě proto, aby to nemohl dělat každý blbec. Večer (no, spíš v noci) klasicky koupel, televize a spánek. Čas potřebný k usnutí se u mě rapidně zmenšoval. Mezitím, co na začátku jsem usnul až po čtvrt hodině, nyní jsem spal tři minuty před tím, než jsem zalezl do pelechu.
Ráno Lukáš konstatoval povrch stěn jako ne zcela přijatelný a proto na řadu přišlo opakování večerní zábavy (nemyslím tím sledování bedny). A protože chtěl, abychom se nemuseli sádrování oddávat ještě přes léto, dostal jsem na starosti jinou samostatnou aktivitu – totiž lepení lišt kolem stropu. Naštěstí jsme dvoumetrové polystyrenové lišty koupili v dostatečném počtu (asi čtyři byly navíc), protože s mojí šikovností bychom to s dvoumetrovou rezervou nezvládli. Pracoval jsem postupem: naměřit – říznout – zkontrolovat – je to špatně. Celkem jsem se divil, kolikrát lze něco oříznou pokaždé jinak a pokaždé k ničemu. Úhly mi prostě daly zabrat. Ale po vyhození přiměřeného (jak pro koho) počtu lišt se zadařilo a práce začala jít od ruky. Zatímco Lukáš zasádroval a přebrousil dvakrát tři místnosti, mě se podařil opatlat strop jedné. Ale bylo to.
Pak konečně špachtli nahradil kyblík s barvou a váleček. Strop a stěny jsme nahodili (stejně jako sebe) „základovkou“, což byla celkem nebělavá, zato dobře kryjící mazlavá hmota, opatřená spíše pokusem. Po dvou nátěrech jsme se rozhodli, že půjdeme do starého dobrého a odzkoušeného zářivého Polaru, protože jsme tu přece nedřeli jako koně, abychom vytvořili posmutnělé kobky.
Prostory se začaly víc a víc proměňovat v pokoje a nabírat na kráse. S velkou slávou (ovšem bez fanfár) jsme odstranili igelit hyzdící (ale chránící) vchod do obýváku a znovu tak učinili byt zcela dostupným. Teda kromě kuchyně.
Dnešní den probíhal podle naprosto perfektně naplánovaného harmonogramu, který jsme dodržovali s přesností minut. V osm byl budíček, dali jsme si kávu, já jsem se konečně vyčerpal (hmotně), odvezli jsme bordel, v půl desáté jsme byli v Obi pro již estetické doplňky a v deset jsme malovali (k velké Lukášově radosti znovu i se stropem). Ve třináct nula nula jsme znovu jeli do bordelu (pardon, s bordelem) a za hodinu opět stáli na prahu bytu. Myslím si, že tato lekce time managementu si zaslouží velkou pochvalu.
Jakékoliv úpravy již byly radostí. Žádná rasovina, žádné lopocení a týrání našich těl. S velkou pomocí Lukáše (a jeho laserové vodováhy) se mi podařilo vytvořit na zdi ložnice barevné kreace přesně tak, jak jsme s Luckou plánovali.
Lucka dorazila kolem šesté a krom sebe přivezla i dosti často nedostatkové jídlo. Večer přišly na řadu koberce a jejich pokládka. Nechápavě jsem oba pozoroval, jak posunují obří plochu sem tam a na lícové straně přibývají čáry. Když vzal Lukáš do ruky nůž, trochu jsem se bál, ale koberec padl kolem stěn s milimetrovou přesností. Dělat to já, nejspíš bychom jeli ještě před zavíračkou pro nový.
Nadešel poslední den našeho pracovního pozdvižení. Trochu to připomínalo pořad „Jak se staví sen“. Lukáš lítal od jedné maličkosti k druhé, a s každou takovou drobností byly pokoje hezčí. Úložný prostor dostal dvířka a nebyla to už jen otevřená díra, koberec pokrýval už nejen podlahu, ale i stěny (nebojte, nemáme gobelíny). Nad topením se honosil parapet. Nemá cenu vyjmenovávat všechno, co se událo, protože by to byl nekonečný seznam a nerad bych na něco zapomněl (já vím, že Ti to bude Lukáši líto – třeba to dáme dohromady a pak to připíšu).
Největší radost mám ale z faktu, že po oficiálním ukončení zbyl ještě čas na to, aby si s námi dal Lukáš kafe. Na tenhle fakt jsem byl totiž hodně háklivý. Pokaždé, když jsme finalizovali nějakou etapu, Lukáš od nás v podstatě prchal s tím, že už má někde být (jednou to bylo dokonce výročí :D). Mockrát děkuji za obrovský kus odvedené práce a za to, že se nám to povedlo dotáhnout do tak krásného konce.
Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.