Kdy a z jakého autobusového nádraží jsem věděl, ale skryto mi do poslední chvíle bylo, z kterého nástupiště bus odjíždí. Bloudil jsem mezi čekajícími lidmi a studoval jízdní řády. V žádném z nich jsem neobjevil cílovou stanici. Když k oběma nástupištím, mezi kterými jsem zevloval, přijely po jednou autobuse, znejistil jsem. Čas odjezdu se totiž blížil. Vetřel jsem se do jednoho a zeptal se pana řidiče, zda tohle není můj prostředek. Ne. Zkusil jsem tedy druhý. Stejná odpověď. Polil mne studený pot. Naštěstí řidič prohodil ještě dodatek ke své odpovědi a prozradil mi, že mnou zmíněnou stanicí projíždí autobus z nástupiště číslo 3, které se nacházelo na druhé straně nádraží, než jsem stál.
Vzal jsem nohy na ramena a upaloval hledat trojku. Našel jsem jedničku, dvojku a čtyřku. Připadal jsem si jako malý Harry, když hledal nástupiště 9 a tři čtvrtě (anebo odkud mu to jelo). Do odjezdu zbývalo posledních pár minut, když se mi objevila trojka. Lehce ufuněný jsem zakoupil jízdenku a sedl si (dokonce).
Cesta ubíhala rychle (to vždycky, když člověk spí) a po hodině a kousek (zdržela nás všemi oblíbená zácpa způsobená opravou komunikací) jsem vystoupil. Tam už čekal v autě Lukáš s Domískem na palubě. Jen jsem nastoupil, začalo brebendění nejmladšího cestujícího. Jedním okem sledoval Dominik Káťu (ne mamku, ale tu od Škubánka), druhým rekognoskoval mne a cestu. Při tom mi povídal, co je nového a jak se má.
V obýváku mě pak přivítal zbytek rodiny. Mamina Káťa a stojíce s lehkým přidržováním se stolu to nejmenší – DýVýDýčko (kódové označení Davida). Víkend mohl začít. Hned na začátku pobytu přišla dobrá zpráva. K večeři budou langoše (a že je Lukáš umí). Hned mi byla prezentována mísa plná těsta, z které Lukáš několikrát uždíbnul. Povídajíc si s Dominikem, Káťou a Lukášem a občas popotáhnuv Davídka, jsem usrkával čerstvou kávu a vyzvídal novoty. Když to z kuchyně začalo nádherně vonět, dal Lukáš pokyn k degustaci. Zvolil jsem sladkou úpravu a baštil placky namazané marmeládou, koukajíce při tom na Pata a Mata (nekonečná videosmyčka). Nebudu se chlubit tím, kolik jsem toho spořádal, ale bylo toho dost. Po večeři následovala válečná porada s Androidováním (lepší bratr Uberoida) a Lukáš začal lehce odfukovat s tím, že se asi přežral (vím, že mě bude proklínat, ale napsat to musím :D). S postupem času se Lukášův stav začal zhoršovat a jakékoliv pohyby byly pro něj utrpením. Zatím co my s Káťou jsme se královsky bavili jeho stavem, hlava rodiny se svíjela v křečích. Mezi jednotlivými stahy jsme hodně okrajově naplánovali přestavbu. Vyvrcholením bylo naprosté, desetiminutové vyčerpání (ani fyzické, ani duševní, ale žaludeční). Lukáš se odebral na (zasloužený) odpočinek a my s Káťou jsme konverzovali, a když došla slova, šli spát.
Ráno mi oznámil Pat a Mat (jak jinak). Taťka nabral přes noc opět barvu, ale zcela zdráv se nezdál. Přísně zakázal používat slova jako „těsto, kynout a smažené“. Sluníčko bylo sice to tam, ale i tak jsme se rozhodli pro kulturní zážitek. Po obědě jsme jeli na „Svatou horu“. Místo je to pěkné, nicméně postrádající střechu a zateplení, takže na dlouhé kochání to skutečně nebylo. Těšící se do tepla jsme vynechali jakékoliv další zastávky a jeli rovnou domů.
Doma se konalo celkem netradiční (na tuhle rodinu) odpočívání. Krom nekonečného přísunu jídla a pití jsem dostával také nekonečné omluvy za to, že je tento víkend poněkud „nudný“ i když to nebyla pravda. Nuda totiž vypadá trochu odlišně. A krom toho, nikdy nebyla nouze o dětské dovádění. Je pravdou, že si Davídek vystačí pouze s kostkou, anebo kusem hadru, ale bohatě klukovské hraní vynahrazuje Domísek za oba.
Večer jsme si obohatili Českem, doprovázené samozřejmě povídáním (tentokrát bez kutilů Pata a Mata). Lukášovi se znovu dostavila chuť, a tak mezi mapkami byly misky s okurkami, rajčaty a dalšími zdravími věcmi (bonbóny a čokoládou). Když Káťa nekompromisně vyhrála, šli jsme do hajan.
Neděle pak bohužel utekla jako voda, nastalo loučení a odjezd. I když se díky nepříznivému počasí negrilovalo a pobyt venku byl na úkor zdraví, já jsem si víkend báječně užil a moc díky za pozvání. Snad se počasí umoudří a příště nám bude více přát.
