Jen jsem prošel turniketem do zmíněného obchodu, začal jsem tušit, že je něco zle. Postarší lidé se tlačili už u vchodu, každý vyzbrojen košíkem, holý a zabijáckým pohledem. Ze začátku mi sice bylo trochu divné, proč v devíti případech z deseti je obsahem košíku 6 x stolní olej. A pak mě to přímo uhodilo do očí. Megaakce... U palety obsahující již zmiňovaný olej postávalo (no, spíše s sebou mrskalo) několik (asi 15) jedinců a nekompromisně se rvali o lahve oleje mezi sebou. Věk, vzdělání a společenské postavení zde očividně nehrál žádnou roli. Vítězily pouze silné paže a rychlé lokty.
Ze všeho toho masakru se mi nakonec podařilo se vymotat a po několika metrech jsem se ocitl téměř sám mezi dvěma regály. Nakoupil jsem si poživatiny a odcupital znovu do roje, který se nacházel u pokladen. Ten se tam ovšem nepřemístil od palety s olejem, jednalo se o jinou dávku lidí.
Když jsem si vystál krásných pět minut a dostal se k pásu, zboží na něm připomínalo kód. Šest lahví, přepážka, šest lahví, přepážka, šest lahví... Začal jsem se modlit, abych nebyl utlučen, že jsem porušil standard, anebo mi nebylo namarkováno šest lahví oleje, protože paní pokladní už pracuje spíše jako stroj. Nic takového se nakonec nestalo, ale je pravdou, že když obsluha kasy pohlédla na rohlík, dvě jablka a jogurt, počastovala mne nechápavým pohledem. Pokusil jsem se o milý úsměv a ten zabral. Pokladní se zhnuseně ušklíbla a pohled zabořila zpět do pultu.
No, do práce jsem nakonec přišel i tak o něco dříve, ale rozhodně o kratší dobu, než jsem měl původně v plánu. Dostal jsem ale náležitou lekci a budu si příště pamatovat, že ve čtvrtek se ráno nakupovat nechodí a svačinu si mám udělat doma.
