„Už to jede...“ „...Ty vole Mildo, už to neřikej“

Cesta na východ se nesla ve jménu prvního rychlostního stupně a nekončících kolon způsobených roztouženými automobilisty zejících ve škarpě nebo něčím kufru. Druhým zpomalovacím činitelem byla roze...tá práce námezník dělníků nosící pestrobarevné vestičky a kopající kde se dá.

I když byl během jízdy Milda neustále připojen k nejnovějším dopravním informacím, zácpy nás neopouštěly a zdálo se, že ať pojedeme kamkoliv, bude tam štrůdl stojících aut. Naší partu to ale nijak nerozházelo (jedině Jiřík trochu pobroukával, že spojce to dobře nedělá). Většinu času jsme měli na tvářích úsměv a smích. Důvodem bylo vyprávění vtipů (alá dododoprdele, zas je z toho lopata), sledování borce Izera („Maňďák, kde máš čepici?“) a částečným přihříváním Davidovou slivkou. Pili jsme sice jen tři, ale Jiřík si mohlz dát taky, protože jsme v podstatě šli krokem. Když už to vypadalo, že se zácpa uvolnila a Milda začal jásat, ujeli jsme maximálně 100 metrů a stáli jsme znovu. Když se Mildovo nadšení z rychlejší jízdy opakovalo potřetí, byl za to odsouzen k mlčení. David nás pohostil mimo jiné také něčím důležitějším, než švestkovou pálenkou – totiž houskou. Ta přišla každému vhod, když jsme stáli pár kilometrů za Prahou (kde jinde než v koloně) a každému začalo kručet v břiše. Když se rychlost jízdy ustálila na krásných a dálničních 130 kilometrů v hodině, zastavila nás už jen dobrovolná a chtěná návštěva hamburgrárny. Cestování nám nakonec vydrželo na krásných 6 hodin. Ale dorazili jsme – za čtyři minuty pátek.

„To je hnusný i mražený“

Jaro nás přivítal s otevřenou náručí a rozsvícenou lampou, protože kolem jeho domu byla samá tma. Krom něj nás uvítali štěkotem dvě psovité šelmy zavřené v kleci, malá roztomilá domácí psí slečna Pula a nakonec jeho výjimečnou manželkou Žanetou. I v tak pozdní noční hodinu o nás bylo královsky postaráno. Před námi se objevila mísa obložených chlebů, různorodé chroupání, limonády a šest keramických paňáků. Ty začal Jaro plnit, jakmile každý řekl, co si bude přát (Milda velmi kategoricky odmítl nabídku mražené Davidovi slivovice). Když jsme naplnili všechny nohy našeho těla a k tomu nějaký ten přídavek, šli jsme spát.

Sobotní otevření mých očí doprovázel Mildův komentář „no konečně, už nechrápej“. Na jeho tváři klasicky úsměv od ucha k uchu. Vyhrabal jsem se z pelechu, oblékl na sebe obsah báglu a šel do koupelny. Obraz v zrcadle byl více než katastrofální. V kuchyni to žilo na plný plyn. Nachystaná snídaně, která se rozprostírala přes celý stůl nabízela všechny možné ingredience. Ostatní členové posádky již zaujali místa kolem hodovacího prostoru a dávali si do nosu. Nezbývalo nic jiného, než se přidat a dlabat taky.

Prvním programem měla být „rybačka“ v nedalekém rybníku. Naskákali jsme do auta a jelo se. Na konci klikaté cesty jsme objevili prázdné parkoviště a jednu malou cedulku, která oznamovala, že se dneska nepremává. Nebyl by to ale Jaro, kdyby okamžitě neupravil timemanagement a zamezil tak jakémukoliv nudění. Jelo se do vesnice, ochutnat vodu (a pivo) z pramenu mládí, zkouknout pravou, nefalšovanou Slovenskou vesnici. Pivo se nakonec nikde nekonalo, protože všechny dveře byly buď zavřené, anebo za nimi bylo dosti zakouřeno. Z pouhé myšlenky slyšet naše jména v místním rozhlase se stala skutečnost a Jaro s Jiříkem šli objednat do místního obecního úřadu (nebo jak se to teď nazývá) nějakou tu písničku. K reprodukci nakonec nedošlo, protože jsme nesplňovali ani jednu z podmínek. Buď bychom museli být v daný den narození či zemřelí, ale hlavně bychom museli být občané Slovenska. Smůla.

Dorazivší do základního tábora, začali jsme připravovat oběd a požívati alkoholických nápojů (s nízkým i vysokým obsahem alkoholu). Z tří kil masa jsme měli pod širým nebem, na ohni připravit guláš. Jako správní ajťáci, kteří nedají bez procesu ani ránu, začali jsme flow vskutku od začátku.... nejdřív přinést dřevo. Funkce narezDrevo() skončila chybou (tupý řetěz), takže jsme museli spustit ještě naostřiPilu(motorovou). Po chvilce se nám (u řezání jsme se poctivě střídali) u nohou začaly shromažďovat pěkné kulatiny (ne narozeniny, ale dřevo). Vše bylo správně rozjeté a tak jsme se nebáli ohniště opustit a přesunuli jsme se k nedalekým tenisový kurtům, kde se odehrával vskutku pohádkový mač na nejvyšší odborné úrovni. Po každém podání, zkaženém míči, setballu, matchballu a prostě po všem se pilo. Jaro nás královsky zásoboval (pitím a jídlem) a tak nás hra nevýslovně bavila.

Když naše fyzické i duševní vyčerpání dosáhlo únosné meze a čas určený k pobíhání po kurtu vypršel, opustili jsme arénu a šli okoštovat guláš. Ten mezitím vypracovala v dokonalost Žaneta a na nás nezbylo nic jiného, než se usadit ke stolu a začít se cpát. Jindy klidný obřad, zvaný jezení, se změnil v hrůzostrašnou scenérii, když David opomněl základní pravidlo sezení u stolu (když vstávám, tak nejdřív hlásím) a mě s Mildou velmi rychle umístil na zem a přiklopil nás jídlem. Ani jemu však nebylo do smíchu. Jeho nohy totiž zažily jemnou deformaci kolenou. Od té doby se podobný incident neopakoval. Každý si pravidlo odcházení od jídelní tabule opakoval v hlavě jako modlitbu.

V lehce podnapilé, ale maximálně veselé, náladě jsme se před klesající teplotou uchýlili pod střechu k teplu rodinného krbu. Jídelna se pod Jarovýma rukama začala měnit v pódium pro pěvecké výkony jedinců i skupin. Mnohonásobně se potvrdilo, že alkohol výrazně odbourává hranice. Opatrný začátek se během pár chvilek změnil v naprosté songové a taneční šílenství. Jaro pak přilil dalšího oleje do již tak dosti velkého ohně. Vymyslel, že ztvárníme divadelní hru dle předlohy. Původním záměrem autora bylo vytvořit drama, ve kterém bude několik lidí zavražděno. Pod režisérkou taktovkou Žanety a s našimi hereckými výkony vzniklo něco nepopsatelného. Výsledek zatím nebyl uveden a možná (dílo je aktuálně ve střižně), že ani po důkladné cenzuře uveden nebude. Každopádně během natáčení scén padla jedna zásadní věta: „Teď už nikdo z nás na prezidenta kandidovat nemůže.“ Inu, je tomu tak. Někteří z nás se totiž objevili v roli fousaté blondýnky, zamilovaného potulného studenta, anebo mexikánce - socialisty.

Po uklizení všech rekvizit, zastavení kamery a zhasnutí lampy jsme se znovu odebrali k mikrofonům. Konkrétně já už jsem sotva funěl (dle očitých svědků jsem prý byl hodně lízlý – snad jsem nedělal moc ostudu), ale Jiřík stále nacházel dostatek sil v hrdle a podával další vynikající výkony. Ani si moc nepamatuju, jak jsem se dostal do postele, ale každopádně jsem usnul. (Mildo, prosím nikomu neprozraď tu historku, jak si mě vedl na záchod, protože jsem málem zcela zmaten provedl malou potřebu u skříně. Díky.)

Sobotní ráno bylo trochu problematičtější, než předchozí. Mírné hlavové a žaludkové potíže dávaly jasně najevo, že včerejší noc byla hodně prohýřená. I přes toto trápení jsem se však probral a odešel se nasnídat (kde snídaně byla stejně skvostná jako včera). Během zpomaleného žvýkání potravy jsem se dozvídal krutou pravdu o svých činech. Nic příjemného, hlavně pro paní domu, která s úděsem v očích zjišťovala, že se jí do domácnosti navrtalo nemilé zvířátko.

Navrženým programem pro dnešní den byla pěší túra na Ínovec (Slovenský Mount Everest), anebo automobilový výlet do Trenčína s možností koupání dole bez. Naše parta se poprvé rozešla v názoru a Jiřík s Jarem s námi odmítli jít do přírody. Byli jsme tedy převezeni pod kopec s tím, že Jaro jen vytáhl ruku z okénka auta, zamířil do hlubokého křoví a pronesl k nám třem: „Je to tamto... myslím“. Pak se jen za koly jeho vozu zaprášilo a my jsme osiřeli. David nahodil měření pozice, Milda tempo a vyrazili jsme vstříc žlutozelenému hvozdu.

Začátek cesty doprovázený nezkaženým vzduchem, tichem a spadaným listím nám dělal dobře. O pár set metrů dál jsme ale zjistili, že cesta na vrchol je nejspíše bývalá trasa kamzíků a náročnost tratě se pohybovala u černé barvy. To nás však nerozhodilo, neboť jsme krok po kroku postupovali a debatili... no, o čem tak normálně chlapi debatují, když se derou zpocení a udýchaní do kopce. Vrchol jsme samozřejmě dobili. Cesta zpět pak utíkala rychleji (hlavně dolů) a když se souřadnice startu a cíle rovnaly stejné hodnotě, Jaro si pro nás zase přijel. Doma prý čeká překvapení. Na návštěvu přijela jeho pětadvacetiletá sestra. Ospalost a únava byly ty tam.

„Netahejte ty ryby za držky“

Nastal poslední večer pánské jízdy. Začal grilovačkou a každý z nás se chopil nějaké role. Někdo zahříval psa, Milda se chopil šéfkuchařství a David s Jarem se rozhodli pozlobit rybky v jezírkách a trochu jim ukázat, kdo je výš v potravním řetězci. Jiřík, jakožto kovaný rybář, neviděl tuto aktivitu zrovna nejraději a několikrát dal hlasitě najevo své pohoršení. Neuspěl však a David přece jen nějakou tu pidlu z vody vylovil. K ohništi se později přidali i Žaneta a Mirka. Jaro postupně přemisťoval stožáry elektrického osvětlení po zahradě, až nakonec skončily zaměřeny na Mildu a jeho grilovací umění. Neustále brblající grillmaster, ztěžující si na nedostatek tepla, anebo na jeho nadbytek, nám nakonec stehýnka na medu vydal a my jsme se mohli pustit do mlsání. Stůl se kromě dvou plat masa opět prohýbal i pod dalšími lahůdkami. Nedá se nic jiného dodat, než že jsme se oblizovali až za ušima (někteří z nás ještě dále).

S naplněnými břichy jsme se vměstnali ke stolu a s jistou dávkou chladu (už jsme se do nových dobrodružství nevrhali po hlavě) vyčkávali dalších překvapení. Z ničeho nic Jaro odběhl a vyhlásil přísný zákaz vstupu do kuchyně pod trestem pokousáním psů, přičemž se tam sám uchýlil. Z oné místnosti bylo slyšet zvuky kutění a po 10ti minutách se domem začala šířit podivná vůně, možná by se dala definovat i jako smrad. Nebyla to kritika, takto tu vůni definovali i další dorazivší obyvatelé. Nakonec se z tajmné krmě vyklubali škeble. A jak to tak bývá, někdo to hodnotil pozitivně, někdo nešetřil slovy nespokojenosti.

Pak vyrostlo v jídelně zpívací studio a Jiřík, náš to zlatý slavík, znovu počastoval společnost sametovým hlasem. I přes velký odpor a váhání nakonec začali zpívat všichni (krom mě, já jsem přetékal studem). Večer se nakonec tedy na plné pecky rozjel. Když jsem šel spát (byl jsem totiž značně unaven z pátečního výkonu), probíhala rozhlasová komunikace mezi drsňákem z Bruntálu (kde žijí zubaté žáby), jeho parťákem od mikrofonu a odvážnou Mirkou, odbornicí na vlhkost. Poslední, co jsem slyšel se zavřenými víky mých očí, byly záchvaty smíchu. O tom ale bude muset povyprávět někdo jiný.

Nastalo nedělní ráno. I když se posouval čas, a k naší radosti směrem dopředu, tak jsme vstávali akorát na snídani a odjezd. Snídaně se nesla ve stejném stylu, jako minulé dvě. Jedním slovem hostina. Pak už nezbývalo než se rozloučit a po několika dnech vyjídání opustit Jarův dům.

Než jsme se vydali domů, podnikli jsme ještě mezizastávku u Jiříka doma. Tam jsme pro změnu dostali do sytosti najíst (není to už tak trochu vykořisťování?). A proč ta zastávka? No přece proto, a to musí vědět každý zodpovědný řidič, že od prvního listopadu je nutnost mít auto vybaveno zimními pneumatikami. Když jsem kluky pozoroval, místy mi připomínala jejich práce profesionalitu servismanů depa formulí jedna. Chvílemi dokonce auto viselo ve vzduchu a na každé nápravě mělo pouze jedno kolo. Tak byli klucí šikovní.

A když bylo obuto, vyjeli jsme ku Praze. S potížemi, jemnými frontami, ale nakonec živí a zdraví jsme se dostali k cíli. Nezbývá tedy poděkovat hostitelům za úžasné pohoštění a skvělý program a všem zúčastněným za super partu a zážitek, který mi vydrží v paměti na hodně, hodně dlouho dobu. Díky kamarádi.