Celá akce nesla název „Českou Kanadou v kanadách“ a já jsem si říkal, že bych tedy měl capkání absolvovat ve vojenské obuvi a ne jako minule v keckách. Velkou výzvou byla pro mne (i pro Lukáše) cestování, protože na místo určení se dalo přesunout dvěma způsoby. Buď vlakem, anebo autem. Obě varianty měly ale lehké ALE. Železniční spoj nebyl rozhodně přímý, a když jsem zadal nástupní a cílovou stanici, výsledek na mě vychrlil šest přestupů a čtyři a půl hodiny putování. To jsme zamítli hned. Rozhodli jsme se tedy autem. A teď přijde to „ale“. Lukáš měl auto v servisu, a tudíž to znamenalo, že pojedem Lucčiným vozem a s největší pravděpodobností budu řídit já.

Tak se také stalo. V pátek jsem vše potřebné (a nemyslete si, že na pochod nepotřebujete vůbec nic) nacpal do zadního kufru auta a vydal se v brzké (alespoň pro mě) ranní hodiny do práce po čtyřech kolech. Žádnou neplechu jsem cestou nezpůsobil a kolem sedmé úspěšně zaparkoval.

Ve čtyři pak vyděsil Lukáš osazenstvo banky, když se v mundůru postavil před hlavní vchod. Po chodbě lítali zmatení úřednici s tím, že armáda shání peníze na nové tanky. Když se vše uklidnilo a davy se rozprchly, vměstnali jsme se do auta a vytvořili tak naprosto předpisové exoty. Dvě osoby, z níž jedna byla ve vojenském stejnokroji, jeli v trochu „ženském“ autě (zkrášleném plyšovými zvířaty) a na zadní sedačce si hovělo velké balení plýnek. Hurá na Jindřichův Hradec.

Lukáš, jakožto navigátor, pracoval naprosto bezchybně a kromě počáteční šňůry aut a plánované a chtěné zastávky na dlabanec jsme jeli bez problémů. Do Malého Ratmírova jsme dorazili v podvečer. K našemu velkému údivu jsme byli ubytováni do chatky (Lukáš táhl stan cvičně) vybavenou 32 položkami (co, to bylo není důležité). Mezitím co já jsem vytvářel nepořádek, Lukáš probádal mapku a rekognoskoval terén. Poté jsme se odebrali na briefing, na kterém máme být seznámeni se záludnostmi a tratí pochodu.

Naštěstí nás napadlo, že se na tento dýchánek vybavíme kafem. Nebýt tohoto činu, nejspíš bychom po pěti minutách usnuli. Nejednalo se totiž o seznámení, ale o podrobný popis, kudy trasa vede, včetně odboček, popisů kamenů a větví. Za hodinku jsme slovně absolvovali 50 kilometrů (30 i 20 kilometrový pochod) a konečně byli propuštěni.

Kdybychom ale mi šli rovnou do chaty. Ne, to ne. Už nevím komu, ale někomu padl do oka kolotoč. Z původně krátkého oddychu a návratu do junáckých let se stal čas trýznění a utrpení. Otáčky nabíraly na intenzitě a radovánky se zvrhli ve výcvik kosmického programu. Krásně jsme si tak oba zřídili žaludek a cokoliv točícího v nás vyvolával panický strach. Neschopni přímé chůze jsme se dopotáceli (konečně) do chaty, přichystali si pelechy a za hlasu Hurvínka usnuli.

Ráno už bylo všechno v pořádku – žaludek i hlava. Navlékli jsme na sebe šatstvoa vyrazili na snídani. Cestou z ní jsme se radši kolotoči vyhli obloukem (krom nás by lítal vzduchem i salám a rohlíky) a pomalu se připravovali na dupání. Do batohu jsme vměstnali zásoby a vypravili se na start. Ten byl mírně vzdálen a pěšmo nedostupný, takže jsme se nalodili do vlaku a odputovali do Kunžaku-Lomy . Tam znovu proběhlo seznámení s trasou (tentokráte kratší verze – jen 25 minut) a dlouho očekávané „tři, dva, jedna“.

Tlupa sedmdesáti lidí se dala do pochodu, takže silnice trochu připomínala pochod extrémistů. Zhruba sto metrů jsme se drželi za čelem, ale pak jsme pomalé tempo opustili a nasadili vlastní styl. Bez jakéhokoliv potlesku a jásání jsme se dostali do vedení a nasadili brutální (hlavně pro mě) tempo. Začali jsme si povídat a jedna noha míjela druhou.

Trať byla rozdělena na 5 úseků a na každém úseku byl kontrolní bod s definovanou „Pracovní dobou“. Na těchto „čekpojntech“ nám byli procvakávány cedulky (jednou hvězdičkou, jednou stromečkem), mohli jsme se občerstvit čajem a hlavně jsme byli kontrolováni, jestli nepodvádíme. Ze začátku jsme chodili několik minut po otvírací době (to kvůli duchapřítomnému projevu na startu) a s ujitými kilometry se časový rozdíl zmenšoval. Na posledním bodě (Landštejn) jsme již museli na obsluhu čekat. Mně se to celkem šiklo, protože tím polocvalem jsem si vykouzlil na každé noze po jednom puchýři. Byli jsme sice nařčeni, že pochod běžíme, ale my jsme tuto domněnku vyvrátili a oznámili, že si chytáme stopy. Řídící kontroláku se sice zamračil, ale diskvalifikováni jsme nebyli a mohli jsme putovat dál.

Poslední etapu už jsem opravdu nemohl. Nebýt Lukáše, který pln energie a sil kolem mne neustále poletoval, asi bych to vzdal a vrátil se (samozřejmě po stejné trase, abych nezabloudil). Z ničeho nic jsme vyšli z lesa (něco jako Jeníček s Mařenkou, ale bez perníčku) a před námi se rozhostila vesnice Blato – náš cíl. Z posledních sil jsem došlapal k penzionu „Lada“ a vítězoslavně jsme přeťali pomyslnou cílovou pásku. Jeden z organizátorů (František) nám vynadal, že jsme přišli moc brzo a nemá ještě nic přichystáno. Po dávce omluv jsme obdrželi pamětní list a odznáček. Za to, že jsme dorazili jako první, jsme obdrželi pamětní medaili z minulého roku (hurá).

Pochod byl u konce. Ve společnosti vos jsme si vychutnali červenou (točenou) limonádu a vyrazili (bohužel zase pěšmo) k vlakové stanici „Hůrky“, kam měla přijet parní lokomotiva a dovést nás zpět na začátek (miluju hru „Člověče nezlob se“). Funící a čoudící lokomotiva skutečně přijela (i když jí nějaký koumes zapřáhl zadkem dopředu) a my jsme do ní naskákali. Přemohli jsme bolest nohou a celou jízdu jsme si vychutnávali ve stoje na plošině mezi vagóny. Jízdu doplňovalo občasné zahvízdání mašiny, kouř ve vzduchu a společnost mladé slečny průvodčí. Jestli existuje nějaká soutěž odvahy (něco jako Fear factor), ona byla jistá adeptka na vítězství, neboť na poskakující plošině, kousek od průhledu na koleje počítala inkasované peníze a těch pětistovek v ruce bylo dost. Neštěstí se nekonalo, slečna se zamračením na tváři úspěšně spočítala co se dalo, a nás vlak dovezl zpět do Malého Ratmírova.

Zjistil jsem, že cesta tam není to samé, jako cesta zpět, i když jdete po naprosto stejné trase. Když jsme se blížili ke kempu, připadalo mi to, že jdeme hrozně dlouho. Rozesmátý Lukáš mi ale tuto myšlenku neustále vyvracel a tvrdil, že to bylo stejně daleko, i když jsme šli tam. Nakonec jsem se dočkal a po příchodu do chaty se zhroutil na postel.

Po krátkém oddychu jsme začali balit a uklízet přístřeší. Já, celek zmaten, jsem nevěděl, co si mám na sebe obléknout a věci kolem sebe jen pohazoval. Nakonec jsem se přece jen sbalil a oblékl (i když ne podle dresscodu) a neregistrovaný materiál chaty jsme vměstnali do auta. Lukáš takticky podal dotaz týkající se dřívější večeře a ten byl vyslyšen. Před tím, než jsme vyrazili ku Praze, jsme si ještě mohli naplnit žaludky.

Tak jsem to zase dal, i když přiznám, že pochod v kanadách byl o poznání těžší. Lukáši, díky za akci. Měli bychom začít trénovat. To pětiminutové zpoždění je prostě nemyslitelné :).