Říká se, že 90% úspěšnosti závisí na správném naplánování a načasování celé operace. V tomhle ohledu jsme měli jasně navrh. Po pondělní páté hodině naskáčeme do Jiříkového auta, odcestujeme, přeskládáme skříně, hezky se rozloučíme a pojedeme domů. Nástroje a odhodlání nám nechybělo a celá akce byla spuštěna dle plánu.
První vylomený zoubek na našem dokonalém soukolí přišel v podobě lehké zácpy. Ne zdravotní, ale dopravní. Zřejmě některý z východočeských supermarketů uveřejnil letní výprodej, takže jsme se na dálnici sešli s větším počtem vozidel (v počtu shodném s diváky telenovely „Esmeralda“). Nakonec se ukázalo, že celou popojíždějící (a místy lehce prasící – neblikáme, troubíme) karavanu měli na starosti tři auta, respektive jejich vodiči, kteří si navzájem otiskli nárazníky. Celou scenérii vylepšoval svatý Petr pouštějící z nebes hektolitry vody (doufám, že šlo o vodu).
K práci jsme tedy dorazili o trochu později, než jsme původně očekávali. Jiřík mě provedl bytem, ukázal mi krásy, nápady a realizace původního majitele (koumes na slovo vzatý, vysloveně si libující v čouhajících drátech) a předvedl mi dvě krasavice, s kterými budeme taškařit. Dvě vestavěné skříně rozhodně nevypadaly na to, že budou chtít dobrovolně.
Převlíkl jsem se a připravil si náčiníčko. Trochu netradičně oblečený Jiřík zavelel ku práci. Každý si vzal na starosti jednu skříň (ja samozřejmě tu menší a lehčí), popadli jsme šroubováky a začali jimi obratně točit. Po deseti minutách se nám podařila odendat vrata a nepřidělané útroby nábytku jsme postupně vyvrhli. Začátek byl lehký, dřina se k nám teprve blížila.
Nějaký blbec (mám takový pocit, že jsem to byl já) tvrdil, že nejtěžší bude rozebrat dveře - korpus půjde hladce. No, nebylo tomu tak. Jestli tušíte (anebo víte), co je Kartézský součin, pak uchycení jednotlivých dílů skříně byl přesně ten případ. Všechno se vším. Abyste oddělili jednu část, museli jste vytočit asi tisícovku šroubů (délky větší než dlouhé). A protože minulý majitel (psal jsem, že to byl koumes) měl v průměru na jednu místnost 1,25 zásuvky, nemohli jsme použít stroje. Všechno pěkně růčo.
Zhruba v půl desáté jsme vměstnali zbytky (poté, co jsme vyšroubovali všechno, co se vyšroubovat dalo, zjistili jsme, že jsou díly skoro průhledné) menší skříně do cílového pokoje. Zplavení, vyčerpaní a lehce nahněvaní na pana koumese jsme se pustili do druhého, horšího přemisťování.
K našemu velkému údivu to šlo rychleji a lépe.Možná to bylo tím, že při smontování byla použita pouhá desetina spojů, než u sestry. Blížící se půlnoc konečně ukončila naše trápení. Sklidili jsme bitevní pole a naposled se zahleděli na výsledek dobře odvedené práce. Síly jsme načerpali u pana Meka (neplést s Mekka – dali jsme si hamburgera, ne Kuskus) a pak hurá domů.
Jiříku, byl to boj, ale máme to statečně za sebou.