Jako kdysi dávno, nemohli jsme se dočkat, až nám skončí pracovní doba. I když na tom Milda byl, jakožto „pan vedoucí“ lépe (správný šéf si přece může odejít kdy chce), zachoval se kamarádsky a počkal na mě - možná taky proto, aby mě nemusel pokárat, že jdu brzo z práce. Vytratili jsme se rychleji než pára nad hrncem a co nám nohy (a metro) dovolily jsme chvátali se připojit. Abych byl přesný a na nic nezapomněl, provedl jsem cestou ještě malé zdržování na poště a při koupi dlabání, ale pak už honem honem.

Než jsem stačil položit klíče a zavřít dveře, Milda přestěhoval křeslo, rozbalil počítač a s myší v ruce mě začal popohánět. Před tím, že jsem si málem oblékl tepláky obráceně, mě zachránil vlastní zadek – že se do předku nevešel. Rychle kafe, honem pití, kabel, placka do kompu, spustit, přihlásit... Když jsem se posadil k počítači a hleděl na nabídku serverů, zpoza zad se mi ozvalo: „No konečně, toto trvalo“.

Začali (a po několika hodinách také skončili) s módem hry „Titan“. Abych mohl být ve hře alespoň trochu užitečný, musel mi Milda lehce (cca 10 minut, než jsem to ráčil pochopit) vysvětlit, o co ve hře jde. Po výkladu jsem sice ještě několikrát (častokrát) běhal na jinou stranu a někam jinam, než jsem měl, ale po hodince se to udobřilo.

Milda se pasoval do role velitele čety a musím říct, že to bylo správné rozhodnutí. Já, jakožto jeho podřízený, jsem s ním byl velmi spokojený a celkově jsem měl ze hry hodně dobrý pocit. Smrt přicházela pravidelně a ve velmi krátkých intervalech (to ale nebylo vinou velení), zato body narůstaly tragicky pomalu (po jednotkách). Sem tam přišla nějaká série rozmáznutí v pozemním i vzdušném přepravním prostředku, občas kulka do hlavy hned na startu.

Od pušek a granátů se nám sice moc nechtělo, ale žaludky volaly prázdnotou, takže jsme si o osmé ukuchtili večeři. K trávení nám pomáhal Exorcita, Exterminátor, Exekutor, anebo jak se ten seriál vlastně jmenoval (Expozitura). Nadchl a upoutal nás tak moc, že jsme televizor opouštěli ještě se zbytkem jídla v ústech. Inu, válka je válka a nedá se z ní utéct.

Nadešlo druhé kolo bojování o nebeský koráb Titan. Jistá sehranost (vzniklá adekvátním časem tráveným u monitoru) zde byla již cítit a triumf přišel ve chvíli, kdy Mildova četa měla šest z možných šesti členů a toto komando nekompromisně drtilo svými akcemi nepřítele. Kooperaci se nedalo vytýkat nic, sehranost na jedničku a dle toho naskakovaly i bodíky. Milda byl jmenován nižším nadgenerálem druhé třídy (nebo co to dostal) a i já jsem si po chvíli pobíhání mezi výbuchy a střelami mohl měnit výložky (taky ponožky). Tohle kolo jsme vyhráli na celé čáře a Mildova četa se stala první v úspěšnosti. Kolo hned poté se pro nás stalo naprostým propadákem, kdy mě nepřátelé zastihli nejčastěji v těchto situacích: s lékárničkou v ruce, s defibrilátorem (ne, to není ženská noční pomůcka) v ruce, se zásobníkem v ruce, s puškou postrádající patrony v ruce, s volantem v ruce a s Mildou v ruce (to když jsem se ho snažil oživit). Spíše za snahu jsem dostal 3 body a můj voják si musel nechat jít přešít uniformu, jak byla proděravělá od kulek. Inu „Všechna sláva, polní ganja“.

Další hodnosti jsme již neobdrželi. Pařili jsme sice dlouho, ale na další frčky to nestačilo. Milda dostal nějakou medajli (za velení neschopnému podřízenému) a společně jsme byli oceněni „halo“ řádem, nejspíše za časté volání „Medik“ v bitvě.

Protože se (bohužel) šlo druhý den do práce, střílení jsme ukončili kolem půlnoci a odebrali se každý do hajan. To bylo truchlení dle mého gusta. Doufám, že budu zase brzo slaměnec.