Celá operace se měla skládat z následujících kroků. Odmontovat dvířka, sundat vaničku, nasadit vaničku, přimontovat dvířka. Lehké jako nasedání do auta. V pátek jsme započali práce a pustili se do demontáže horní konstrukce. Všechno šlo jako po másle. Já jsem obratně kroutil šroubovákem, Lucka (coby moje pravá ruka) obstarávala nutné činnosti kolem (na moje jedno otočení ušla pět kroků s něčím v ruce). Za chvilku bylo 5 kilo železa a skla (sem tam nějaký ten plast) v pokoji.Vanička nám také nedala tolik práce jí poslat do vedlejší místnosti. Protože silikon (ten montážní, ne prsní) je príma materiál, čtvrthodinky jsme si zadloubali a trhali tuhle barevnou žvýkačku ze všech sil z dlaždiček (existuje super šmudlalo na odstranění silikonových šmouh), podlahy, dvířek, a nakonec i sebe. Dokonce jsme se pustili i do restíků, které na nás ze sprchového koutu dlouhou dobu hleděli. Tradááá, místnost připravená na příchod nové akrylátové nádoby.

A od té doby to začlo. Spustil jsem hlasité čtení jednotlivých položek slovníku sprostých slov. Jak řekla Lucka, „Ty bys nemohl být dlaždič, ten někdy mluví slušně“. Samozřejmě to ale nebylo mou nešikovností, ale tím, že součástky přesně nepasovaly do mých rukou, závit byl vyřezán pod jiným úhlem, než pod jakým jsem ho šrouboval. Prostě jedna sabotáž za druhou pomalu vyúsťující v peklo. Když jsem už potřetí montoval odpad, protože po přísunu vody se ozvalo „kap, kap, kap“, nebyl jsem daleko od toho, že vyhlásím nový středověk s tím, že se budeme mýt pouze v neckách, anebo pro jistotu vůbec.

Vycentrování vaničky byl také úkol hodný Nobelovy ceny. Bublinka vodováhy ne a ne se dostat do chlívku tvořeného dvěma ryskami. A když už se podařilo, vanička ležela nakřivo z druhé strany. Trápení nakonec vyřešily dva špalíky vsunuté pod nohy. Snad to vydrží (nemyslím špalíky, ale vana).

Naprosto na dně psychických sil (a myslím, že nejen já jsem na tom dně byl) jsem vzal pistoli a vše ukončil. Ne, neudělal jsem si díru do hlavy, ale oblemcal každý kout, který jedna část svírala s jinou částí. Dostatečně umatlán jsem zakončil své pracování. Ne na dlouho, protože zatěžkávací test poukázal na vodu řinoucí se ze spáry. Hurá zpátky na start, zbraň (silikonchrlič) do ruky a další kolo.

Není ohně bez kouře a není práce bez vzteku. V nedělní podvečer nebyl sprchový kout ve finální verzi, ale koupat a sprchovat se v něm dalo. Ještě sem tam nějaké to zakápnutí a bude (snad) dobře. Tímto se moc omlouvám Lucce za těžké chvilky, které byla nucena prožít. Ale dali jsme to. Takže můžeme prožívat sprchování bez obav ze záplav.