Zrod akce, která proběhla o víkendu, sahá až do pivního setkání, o kterém jsem již psal. Tehdá jsem na strunu informace jen nepatrně brnknul, aby se z libého tónu nestal pazvuk a celá akce se nerozpadla ještě ve zrodu. Dnes však mohu potvrdit, že se celé víkendové setkání uskutečnilo a proběhlo přesně tak, jak jsem si přál – bylo dokonalé. Přináším Vám tedy celý příběh o druhém chalupování (mít budova ještě jedny dveře navíc, jednalo by se o velkostatek).
Píše se první polovina července, my tři sedíme na barových seslích „Pivovarského klubu“ a ručičky hodin svírají pozdní úhel. Každý z nás třímá sklenici piva a při vzpomínání na všechny ty časy krásné a minulé, kdy jsme byli mladí a neklidní, někdo (fakt si nevzpomenu kdo, rozhodně ale ne já) pronese nápad, měnící se za chvíli na společnou myšlenku. Co kdybychom znovu uspořádali páteční setkání, na němž nebudeme svázáni zavírací hodinou podniku, uzavírkou metra, nebo jinými nechtěnými vlivy? Nikdy bych nevěřil tomu, že bez tabulí, grafů a mítinků lze v tak krátkém časovém úseku (mohlo to být deset minut) naplánovat vícedenní operaci.
Mezi naplánováním proběhla pouze jedna fejsbůková a jedna telefonická komunikace a v páteční popracovní době jsme se úspěšně setkali na jihoměstském sídlišti. Naklusali jsme do Taťkova bytu a do šesti igelitek a jedné přepravky nacpali všechno, co se dalo sníst, vypít, anebo mohlo být jakkoli použito k zpříjemnění. Doma zůstaly jen chlebové metličky a kuličková dráha, kterou mi Tomáš nedovolil přibalit. Vybílená lednice dala tušit, že máme (snad) všechno.
Naskládali jsme se do auta a vyrazili. K poslechu nám hrál „agrometal“, který Profesora moc nebral, ale zkousl ho, zřejmě proto, že si v nitru probrukoval skladbu od Epicy a ucumlával (jako všichni) pivko. Cesta, jež se nám zdála býti nějaká dlouhá, nakonec přeci jen úspěšně skončila na Tomíkově pozemku. Od naší poslední návštěvy vylepšil Tomík chatu vynálezem pana Křižíka a vtiskl všem elektrospotřebičům život. Zatímco Učiteli udělala tato informace radost, já jsem byl posmutněn, neboť kliková lampa (mnou velmi oblíbená) pozbyla nutnosti použití.
Následovaly několikanásobné výlety za potřebami. Nábytek, gril, pivo. Pak už nastal čas pro degustaci pitin a poživatin. Všechno, co se objevilo na stole (krom rozmázlého hmyzu) bylo vynikající. Slunce pomalu klesalo, my jsme začali jemně funět pod náporem jídla a naše společnost se začala za vydatného bzukotu rozšiřovat. Z toho důvodu se krátkodobé (a velmi povedené) společenské hry rozšířily (neplánovaně) o jednu dlouhodobou - „Zabij si svého sršně“. Je pravda, že tato hra není úplně s pravidly ochránců přírody, ale když Vás ten žlutočerný bzučoun (bzučice i bzučáťata) neustále otravuje, leze Vám do kdečeho a sedí na kde čem, na nějaké to pětikilo prostě nehledíte.
Jemný déšť (něco mezi silným mrholením a slabým pršením) nás zahnalo do chaty, kde jsme chvíli pokračovali společně a pak se obydlí rozdělilo na „horňáky“ – kdy Taťka na elektrickou kytaru spouštěl rify AC/DC, Metallicy a dalších a „dolňáky“. To byl Profesor a já s cílem pořádně si „zabékat“. K tomu nám dopomáhala vskutku chlapská literatura – „Já písnička“. To nám vystačilo na hodně dlouhou dobu a pódium jsme za světel (ne reflektorů, ale slunečního), opouštěli v pozdní ranní hodinu.
Probuzení bylo sice nucené, zato velmi příjemné. Za slov „Dobré ráno kamarádi“ jsem otevřel oči (trochu namáhavě) a v nose mi ulpěla vůně něčeho pečeného. Taťka nám k snídani udělal hamburgera par excellence, od kterého by se mohl soudruh Mac a další chemici učit. Jedinou věcí, které vstávání narušilo, byla informace o aktuálním čase. SEČ (nevím, kde se toto zařízení nalézá) ukazoval 13:37 (tak přesně samozřejmě ne, ale něco jsem napsat musel).
Zbývalo tudíž jen sbalit a odjet. První mi nevadilo, ale u toho druhého se mě zmocňoval smutek, že musí nastat. Celá akce totiž dopadla přesně podle mého přání a já jsem moc rád, že se uskutečnila. Oběma „Starým vojnám“ moc děkuji a těším se na další setkání.
