Jedna z příležitostí, jak si zakroutit kolečkem nastala, když na můj mobil dorazila zpráva, že mám k vyzvednutí vaničku ke sprchovému koutu. Elektronická notifikace došla z Černomosteckého Hornbachu, který se navíc nalézá kousek od Lucčiného pracoviště. Lze tedy hovořit o dvou mouchách (no, jedné Lucce a jedné mouše) jednou ranou. Hurá pro Lucku, nalodit, hurá přes hlavní pro mouchu (vaničku), narvat a hurá dom. Proč je nutnost si v krátkém (ročním) intervalu pořizovat druhou vaničku Vám celkem rychle vysvětlím.

Prostě jsou jedinci (zcela nepřekvapivě já), kteří do akrylátové vany vylijí zbytky čehosi těkavého a agresivního a znehodnotí tak lak stěny. A aby toho nebylo málo, nemajíce pražádných zkušeností vrhnou se hlava nehlava do pokusů o opravu, která (opět zcela nepřekvapivě) skončí vaničkoidním masakrem, kdy byste nejen marně hledali lak, ale na jistých místech i jakýkoliv náznak pevné stěny zabraňující vodě dopadat na podlahu. Výsledek, ptáte se? Pokud se člověk sprchoval (o koupání nemohla být ani řeč) déle, než 5 sekund, po dlaždicích k Vám (zřejmě na pozdrav) začala putovat loužička rozšiřující se do velikosti Mácháče. A za tu dobu se to prostě nedá.

Tak zpátky za volant. Jindy čtvrthodinová cesta se po nájezdu na hlavní stala hamtáním po spojce, kdy rychlostní stupeň dvě nastal pouze ojediněle. Omezení na 40 km za hodinu by v tu chvíli rádo dodržovalo většina řidičů, ale bohužel nebylo možné. Cesta připomínala smuteční kolonu za někoho vskutku slavného. Jednou mi to chcíplo, párkrát mi motůrek zařval jako na rallye a řidič za mnou po chvíli poznal, že držet se ode mě dál je velmi užitečné. Půl hodinky dálničního teroru nakonec skončilo a já jsem v pořádku (stav auta, ne můj) dorazil před Globus, kde jsem nabral Lucku.

Vzdušnou čarou se hobby-market nacházel od naší aktuální pozice zhruba ve vzdálenosti 300 metrů. Snad i z toho důvodu jsem nechal Tomíka doma. Vrazil jsem tam svou oblíbenou jedničku a odpíchl se z parkoviště (až vozíky odlítávaly). Celý šťastný, že jedu padesátkou jsem přejel odbočku. Naštěstí cesta byla lemována sjezdy, a tak jsem si odbočovací manévr mohl znovu zkusit po chvilce. Pravotočivou zatáčku jsem sice vybral bravurně, ale řítil se do spletitých ulic sídliště, z kterých nevedlo mnoho možností, jak uniknout. Tak jsme si prohlédli panelákové zátiší, a po slabé desetiminutovce (ještě, že nemáme sídliště jako v Bronxu) se ocitli na křižovatce, která nás mohla nasměrovat k parkovišti Hornbachu. Mohla, ale díky nedorozumění mezi pilotem a navigátorem jsme se ocitli na cestě směřující domů (tak proč ne, zítra je taky den a důležité je, že se nikomu nic nestalo).

Následoval další sjezd do neznáma, který se nakonec osvědčil, a konečně doputování na správné parkoviště. Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme…

Ještě se zmíním o tom, že krabice, kterou jsme ve výdeji zboží obdrželi, byla mírně větší než auto. A tak jsme se pustili do vměstnávací operace, která byla (kupodivu) úspěšně zakončena umístěním vaničky (no, vany) do auta, aniž jedno nebo druhé utrpělo jakékoliv ztráty.