Z důvodu nedostatku parkovacích míst, a také proto, že se v této oblasti zaparkované auta rádi kradou, jsme se měli dostavit na oslavu pomocí Českých drah. Je pravdou, že to sice neslo jistou dávku nejistoty, ale na druhé straně, proč nezkusit také něco dobrodružného? A tak jsme se v sobotní dopoledne úspěšně shledali na středním nádraží (nádraží střed) a vydali se za Kubíkem. Samozřejmě nechyběla silná dávka ostudy a nespolečenského chování – ostatně jako vždycky, když cestujeme s Jindrou společně (dobrá práce Jindro). Ani Lucka nedodala našemu cestovatelskému triu na vážnosti, ale naopak se přidala k nám. Naštěstí cestování trvalo jen hoďku, takže dotáhnout výstup až k dokonalosti (vykázání z vlaku - jedoucího) se nepodařilo.

Nyní musím napsat o události, která nemá v mém životě obdoby. Když jsme vystoupili z vlaku, byl jsem jediný, kdo u Jakuba na chalupě někdy byl. Nedal jsem se hned na telefonování a volání o pomoc, ale zašátral jsem v paměti a pozlobil orientační smysl. A teď to přijde… Bez jediného omylu jsem dovedl Lucku s Jindrou až před brány chalupy (to, že je to 300 metrů rozhodně nesnižuje můj úctyhodný výkon). Za ní postával Kubík, k našemu překvapení zcela osamocený. Provedl nás tedy po obydlí a ukázal nám, kde je co důležitého. Já jsem si zapamatoval pouze sklípek, kde se chladilo pivko a lednice, kde odpočívalo jídlo. Ostatní se nějak vykoumá.

Když prohlídka skončila a dorazil Michal, obdrželi jsme welcome drink (který jsme zapíjeli pivem). Jakub nám oznámil, že je hrozně rád, že jsme dorazili takhle brzo, ale že je houby co dělat a tak půjdeme na procházku (spíš chyb to měl nazvat vandrem). Vyrazili jsme a po 6 kilometrech (a nějakém tom pozorování) jsme se usadili do hospůdky a dali si oběd. Nohy začaly těžknout a bylo jasné, že dalších šest nazpátek nedáme. A tak jsme byli s hanbou odvezeni zpět na základnu Markétou.

A pak už to začalo chodit ráz na ráz. Jak návštěvy, tak jídlo a pití. Dorazili ještě Laura s Vencou a Jakubovi spolužáci. Nařízl se naprosto luxní dort (jak vizuálně, tak chuťově) a Kubík dostal podarováno. Pak už následovala volná zábava. Hodiny ubíhaly a někteří z členů oslavenstva (samozřejmě naše zdravé jádro v žádném případě ne) začali odpadat do horizontálních poloh ve spacácích. My jsme naopak přidali plyn a začali hrát „prasátka“ (něco jako kostky, ale místo pravidelných krychlí vrháte čuníky) a poté „bum“, což je velmi zábavná matematicko-společenská hra, která je zajímavou hlavně proto, že se u toho chlastá. Nějakou tu flašku se nám podařilo položit a tak bylo čas jít na kutě.

Kubík nás nastrkal do místnosti, kde jsme po chvíli brebendění usnuli. Ráno se někteří z nás (hádejte kdo) museli sbalit a vyrazit do práce. Udivilo mne ale (a nejen mne), že řady ubytovaných prořídli a někteří členové společnosti jsou již na cestě k domovu. Dostali jsme snídani a přišlo rozloučení.

Kubíku, moc děkuji za super oslavu. Netrap se prosím tím, že už si můžeš na svá záda nakreslit ikska tři. Nic to nezmění na tom, že člověk je tak starý, na kolik se cítí. Ještě jednou hodně štěstí k narozeninám a díky za všechno.

PS: Omlouvám se hned za dvě věci. Za svou neschopnost uvést nějak brzo tenhle článek a za druhé za kvalitu fotografií. Nebylo to chtěné kažení záběrů, byla to neschopnost fotografa.