Zřejmě proto, aby té pohody nebylo až tolik, rozhodl se mi Milda předat funkci řidiče. Chvíle dohadovaní skončila nakonec tím, že jsem si za volant skutečně sednul. Jeli jsme sice o poznání déle, ale zato horším způsobem. Kanály a výmoly jsem bral naprosto suverénně. Nabourat se mi ale nepodařilo a tak jsme se nakonec jen dokodrcali k bráně Lešanského areálu.
K naší velké radosti jsme objevili u vchodu ceduli, že poplatky neberou a procházet a koukat se můžeme zdarma. Vydali jsme se tedy po muzeu a poctivě navštívili všechny bunkry a kouty, které se v prostoru nacházely. I když při návratu z bitevního pole trochu sprchlo, celkový zážitek nám to vůbec nezkazilo. U východu jsme koupili suvenýry a nasoukali se do auta. Čas oběda zval k naplnění břicha a tak nás Milda odvezl do „Restaurace u Vrtišků“, kde jsme si pošmákli (stejně jako při minulé návštěvě).
Pak už následovala jen cesta domů s mezizastávkou na nákup a kafíko u nás. Protože jsme měli (a i Milda měl) večerní plán – Muzejní noc 2011, začali jsme se po Mildově odchodu připravovat na další kulturu.
Muzejní noc pro nás začala na autobusové zastávce v Letňanech, kde jsme se potkali s Kubíkem. Do Kbelského leteckého muzea nás odsud odvezla muzejní autobusová linka za deset minut. Auta zaparkované před areálem dávaly sice tušit, že toto muzeum navštívilo mnoho lidí, ale vzhledem k jeho velké rozloze to nebylo nijak hrůzostrašné. Prošli jsme si hangáry, shlédli letecké výstupy a já si koupil (po dlouhém přemlouvání) pivo a čepici. Tu, na rozdíl od piva, vlastním ještě dosud. Spokojeni a naplněni zážitky (občas dosti těsnými) jsme vyrazili na autobus, který nás měl odvést k muzeu dopravy.
S mezipřestupem na centrální stanici „Staroměstská“ jsme se dopravili až do Střešovic. Už při dobrzďování nás překvapilo, kolik lidí čeká na autobus. Rychle jsme se vypotáceli z dopravního prostředku a celý šťastní, že se nám podařilo vystoupit, jsme pozorovali lidi, jak se budou cpát do autobusu. Ale k našemu dalšímu překvapení se nestalo naprosto nic. Zjistili jsme totiž, že ta obrovský řetěz lidí, táhnoucí se od nevidím až k nám, je fronta na vstup do muzea. Deset minut jsme si okusili, jaké to je v té frontě stát a pak jsme návštěvu tohoto muzea zavrhli. Nacupitali jsme do za chvíli přijíždějícího autobusu a jeli zase na staromák. V průběhu jízdy jsme laborovali, kam jet a co navštívit. Nakonec padlo rozhodnutí, že situace, kterou jsme před chvíli shlédli se bude vyskytovat všude a není tudíž objektu, který bychom mohli navštívit, aniž bychom si nevystáli nějakou tu hodinku.
Kubík se rozhodl pokračovat v kultuře jiným způsobem, a tak jsme se na zastávce autobusu rozloučili a jeli domů. Bohužel pro nás, letos nebyla muzejní noc tak „akční“, jako minule. Je vidět, že tato akce je více a více známá a účastní se jí více a více lidí. Ale i tak jsem rád, že jsme se ji zúčastnili.