Pařím, Paříž, Paříme - první zážitky

Zhruba po deseti letech (vlastně to bylo po osmi, ale to nevypadá tak hezky), tak jako se správný pachatel vrací na místo činu, jsem se znovu podíval na místo, které mi přirostlo k srdci. Tím místem je hlavní město Francie – Paříž. S Luckou jsme o tomhle výletu už dlouho snili a na konci zimy provedli pár posledních kroků k tomu, abychom ten sen uskutečnili. Můj skvělý orientační smysl, schopnost bezchybně číst v mapách a výborně vybroušený anglický jazyk doslova volal po tom, abychom navštívili západoevropské město s cestovkou. Jinak bychom skončili u prvního stánku za nádražím s tím, že nevím, kde jsme, a neumím se nikoho zeptat. Takže s cestovkou...

čtvrtek 21.04.2011 13.05.2011 00:00:00 publikovaný příběhy Lucíka a Jendy Lucík a Jenda
KDE (polohy a umístění) zahraničí /
PROČ (důvody a účely) kultura /

Pařížování se konalo od předvelikonočního čtvrtka až po velikonoční pondělí. Odjezd byl v odpoledních hodinách z druhého konce Prahy. Vše jsme měli přichystané, vše naplánované a dokonale nastavené. Po obědě jsem přišel domů, pracovní batůžek vyměnil za jezevčíka (ne čtyřnohého, ale dvouušatého) a na záda jsme umístili baťohy s jídlem a potřebami do autobusu. Vyrazili jsme.

S velkým předstihem jsme dorazili na místo srazu (které jsme nemohli najít, protože v popisu bylo něco, co tam nebylo) a zvědavě si prohlíželi své budoucí spolucestující. Po několika vteřinách jsme si ale uvědomili, že velká většina z nich žmoulá v ruce žlutý papír, který nese nadpis „cestovní smlouva“. Oběma nám ztuhl úsměv. Uvědomili jsme si, že tohle tedy skutečně ani v jednom zavazadle nemáme. Naději na to, že za 30 minut stačím z Butovic dojet na Prosek a zpět, jsem ihned zapudil. Náš první dovolenkový problém. Vyrazili jsme za autobusákem s tím, že jsme počestní cestující a chceme se nalodit. Lucka nahlásila naše jména, řidič prozkoumal papír a zahuhlal: „Vás tu nemám“. Proběhlo druhé, ještě intenzivnější ztuhnutí mimických partií. Krev do žil nám vehnala informace, že existuje ještě jiný autobus, který má do kraje vína a voňavých sýrů z tohoto místa odcestovat.

Ten skutečně dorazil, z něj vystoupila naše průvodkyně (později nikdy nejmenovaná jako průvodkyně) a naše dvě maličkosti na papíře už konečně měla. Obdrželi jsme dvě čísla, na kterých budeme příštích několik hodin sedět, zavazadla umístili do útrob korábu a s již klidnou myslí se oddávali očekávání odjezdu. Ve tři čtvrtě se dal autobus do pohybu a nám začala dovolená.

„Ale tady teče voda...!“

Při naší cestě k Eiffelově věži nás čekalo ještě mnoho zastávek. Jednak „kouřpauz“ a odskakovacích přestávek a několik naloďovacích mezipřistání. Stavěli jsme v Berouně, Hořovicích, Cerhovicích, Zbirohu, Rokycanech a v Plzni. Vysoko položené sedačky nám poskytovaly pohled na nově nastupující. Například v Berouně k nám nastoupily čtyři členky vybíjenářského týmu (Metráčci) a jedna z nich se hned od začátku rozhodla, že bude mé koleno častovat nečekanými útoky pohybující se sedačkou.

Po pár ujetých kilometrech v Plzni se sedadlo vedle našich začalo dosti nemotorně vrtět (až mi ta paní vyrazila knížku z ruky) a po celém dopravním prostředku se pronesl zoufalý výkřik: „Haló, tady teče hrozně voda“. Tak pan řidič (měli jsme k dispozici dva, ale nebyli to Karel a Karel) zastavil karavanu a šel se podívat na unikající chladící kapalinu z primárního okruhu (samozřejmě vtip). Pohledem pohodáře a okem profesionála zhodnotil vážnost a po vteřině se s úsměvem na rtech vracel zpět do pilotní kabiny. Reaktor byl odstaven a voda netekla. Obě důchodkyně, které stále ještě hýkaly, se po chvilce pomalu zklidnily (stejně jako celý slepičí slet, který sídlil v zadní části) a oddaly se požívání housek (kupodivu pečivo ukusovaly a nedrobily ho na zem, aby ho posléze sezobly).

Hranice naší republiky jsme překročili o osmé hodině večerní. Pak už jen jízda a jízda, měnění pozice na sedačce, pokus o usnutí, zastávka, další pokus o usnutí, změna pozice, jízda... Ale když mohou modelky trpět pro slávu, proč bychom my nemohli trpět kvůli zážitku? Do ulic Paříže jsme vjeli v ranních (sedmých) hodinách a z úst paní redaktorky (psal jsem, že paní průvodkyně přestala býti průvodkyní) zazněly první informace o hlavním městu. Po průjezdu a okružní jízdě jsme zastavili u Trocadéra a před námi se honosila železná lady „Eiffelka“ (La tour Eiffel). Tam začínal náš poznávací zájezd.

Den první

Hned poté, co nás paní redaktorka upozornila, že během pobytu pod železnou kráskou budeme neustále atakování „černými hochy“ nabízející nám všemožné suvenýry, se tak skutečně stalo. Vlastně už na schodech jsem byl dotázán, zda nechci za „vany ojro“ pět malých věžiček. Odmítli jsme, protože jsme se chtěli alespoň rozkoukat. Ovšem pár Bolek a Lolek (Lucčino pojmenování postaviček, o kterých se ještě dočtete) tlak nevydrželi a Bolek sáhnul do šrajtofle pro minci. Trochu poloklusem jsme se přemístili pod věž a zaujali čekací pozici. Paní redaktorka nám poté oznámila, že se sice návštěvníci začnou propouštět až za hodinu a půl, ale rozhodně je prý tato časová rezerva nutná. Nelhala nám. Po půl hodině se konec hada o dobrých 50 lidí prodloužil, a se stejnou rychlostí (možná i větší) nekompromisně rostl a všemožně se kroutil. Když obr v obleku (je vidět, že si frantíci na památku nepustí každého) odstranil železnou bariéru, čekající lidé by s klidem zaplnili fotbalové hřiště (včetně stánku s hot dogy).

Původně jsme byli rozhodnuti (v rámci utužování kondičky) na pěší výstup, ale když se před námi zastavila kabina výtahu, kondičku jsme nechali kondičkou a do druhého patra jsme se vyvezli. Nastala první série fotografování a nadšeného poletování ze strany na stranu. Lucka (která byla v Paříži poprvé) byla nadšená, já jsem si ten pocit znovu připomněl a myslím, že byl stejně silný, jako poprvé. Na vrcholu eiffelky jsme se zdrcli s celou hordou japonců vybavených foťáky a cvakající kde co. Pohyb byl otázkou obratnosti a hlavně pevné vůle (a silných loktů).

Další postup směřoval do Notre-Dame. Paní učitelnica nám osvětlila historické poznatky, poradila nám, jak nevystát tu strašně dlouho frontu do chrámu (další fotbalový stadion) a kde se v Pařížských ulicích nachází takzvaný „nultý bod“ (místo, odkud se počítá vzdálenosti od Paříže). Pak nás propustila a někam zmizela. My jsme se řídili všemi jejími radami. Potulovali jsme se kolem „Matky Boží“, vyfotili si mosaznou hvězdici na chodníku a ledabyle prošli do chrámu. Povedlo se a my si mohli prohlédnout útroby gotiky.

Nám s Luckou se povedlo první foux pas a přes avízovaný čas srazu jsme se zpozdili o pár vteřinek. Bandu, ani modrý deštník paní redaktorky jsme neviděli. Měli jsme problém. Naštěstí jsme zjistili, že nejsme s problémem sami, protože se k nám přidali po pár minutách další opozdilci. Lucka, co by muž (žena) činu popadla telekomunikátko a paní učitelnici zavolala (ta nám totiž předala kontakt na sebe – je vidět, že průvodcovskou činnost nedělala poprvé). Spojení bylo navázáno, my jsme byli zachráněni a všemi ostatními nekompromisně označeni černou značkou. Od té doby jsme se průvodkyně drželi jako klíšťata psího kožichu.

Představena nám byla hrůza zvaná Pompidou (Centre Georges Pompidou) (všem vyznavačům moderny se tímto omlouvám), nákupní centrum a to nejhlavnější... hajzlíky (tuto službu nám velmi často poskytoval řetězec McDonald, děkujeme). Ty jsme samozřejmě po rozchodu povinně navštívili, a abychom míru drzosti ještě přitvrdili, před stravovacím zařízením jsme usedli a začali konzumovat domácí řízky. Po načerpání sil jsme se chvíli motali ve spletitých chodbách obchoďáku (kam se hrabe Chodovský komplex) a pak se procházeli.

Jeník se stal problémem zájezdu

Když jsme se znovu všichni potkali (my s Luckou jsme stepovali na místě o deset minut dříve), paní učitelnica začala rozdávat permanentky na vstup do francouzských kulturních zařízení. Já jsem se nechtěl cpát kupředu a tak jsem stále čekal. A když si průvodkyně všimla mé stále natažené ruky, pokrčila rameny a pronesla: „Ale já už další nemám“. Tak jsem smutně ruku vztáhl zpět a smířil jsem se s tím, že se do muzeí nedostanu. Redaktorka ale nenechala tuto situaci vyšumět a začala pátrat. Nakonec se ukázalo, že došlo k záměně otce a syna a tudíž bylo koupeno o jednu permici méně. Všichni se na mě podívali, že kvůli mě musí učitelnica absolvovat cestu znova, aby mi opatřila potřebnou knížečku se vstupenkami. Byl jsem za problémistu, už podruhé.

Byli jsme posláni na nákup a po nákupu následoval zrychlený (hodně zrychlený) přesun při kterém jsme byli seznamování s památkami hlavního města (tady začal fotojogging – bude vysvětleno později). Úprk byl ukončen před Louverem, kde jsme dostali zase nějaké to volno na rozkoukání se (a hlavně popadnutí dechu). V Tuileriiských zahradách (Jardin des Tuileries) jsme znovu posvačili, dočerpali síly a nechali odpočinout rozpáleným nohám. Autobus nás nabral na náměstí Svornosti (Place de la Concorde Place de la Concorde) a vyčerpané stádo odvezl na periferii Paříže do Hotelu Premiere Classe. Tam nám byl (nečekaně bez problémů) přiřazen pokoj a my jsme rozházeli věci do různých koutů a po koupeli ulehli.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Milda napsal(a) 18.05.2011 15:36

Ahoj, nemas to dokoncene :-)

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 19.05.2011 15:51

To bude Mildo tím, že pobyt byl ani ne tak dlouhý, jako náročný a popsáno to bude ještě v pokračování.

vytvořit / odpovědět

Fotogalerie