Dočkali jsme se. Sraz byl v pět na autobusové zastávce směr Suchdol (odjezd z Dejvické pro nepražáky). Na vajglama posázeném nástupišti jsme se tedy sešli v sestavě Jindra, Petr a já. Kromě nás se těšili na tuto akci ještě dvě stovky lidí, kteří očividně nechtěli změnit své názory a jet někam jinam ani poté, co autobus zavřel dveře, a do dopravního prostředku se naloďovali okny. Po dvou vteřinách jízdy se mi začalo dělat zle. Životní prostor o velikosti krabičky od sirek mi neustále narušoval deštník a velmi silný hlas a zápach jedné paní. Z posledních sil, kdy už jsem začal propadat hysterii, jsem se zeptal Jindry, jak dlouho ještě pojedem. Odpověď jsem nezachytil, neboť jsem byl již částečně v limbu, ale na příští to nebylo. Po dvaceti minutách jsem opět nasál kyslík a srovnal si vylisované tělo do předchozího tvaru.

Nikdy jsem v areálu VŠZ (hnojárna) nebyl a tak mi připadalo, že jsem se ocitl v areálu psychiatrické léčebny, oddělení drogově závislích. Mé oči pouze registrovaly množství náušnic a cvočků v různých (často dosti nepřirozených) částech těla a moje čichové buňky vnímaly pouze "trávu". Mozek tuto součinnost nevyhodnotil. Nebylo pro to logické vysvětlení. Jakmile jsme se prohrabali džunglí opičáků až k stánku s pivem, další z mých orientačních smyslů dostal prudký zásah. Tentokrát sluch. Chlapci na kytary hráli (mlátili) vskutku obratně a my jsme začali pro přenos informací používat rukou.

Nakonec jsem se začlenil a tělo si zvyklo. Navštívili jsme atrakci, kdy člověk připevněný gumou z čehosi byl odpoután od nápravy kola a vystřelen neplánovaně asi 30 metrů do vzduchu. Nápis atrakce byl Banží, ale krom zaříznutých kalhot do pozadí a obličeje vykazující vesměs žluto-zelenou barvu, jsem nic podobného banží neviděl. Přemístili jsme se k pódiu. Tam dva pubertální samobaviči rozehrávali své pokusy o vtipnost. Svými výstupy vyprovokovali vrhání poživatin na pódium. To ovšem nebylo všechno. Esem všech es se stal "upír" Krejčí, který ty dva s přehledem strčil do kapsy. Na pódiu se postupně vystřídali Missky (anorexie), hudební kapely, opět ti dva komedianti a další hudební skupiny. Program byl pěkný a někteří hudební intepreti nás velmi překvapili.

Velkým spestřením pro nás byl výskyt Jindrova stínu. Nebudu prozrazovat jeho jméno, ale dle mého tu trámu musel nejen kouřit a jíst, ale cpát si jí do všech tělesných otvorů. Po půl hodině jakýchsi zvuků a skřeků a gest nám došlo, že se dotyčný ptá na stav času. Osobně si myslím, že Petr odpovídal zcela zbytečně, protože odpověď: "čmelák" by ho uspokojila zcela stejně. Dalším zpestředním byl pro nás také místní borec propagující polygamii. Jeho velkými rameny nám jasně dával najevo svou inteligenci a tím, že střídavě líbal, urážel a znovu volal své slečny, zřejmě projevoval mužnost. Debil.

Zatímco missky zápasili, my jsme se bavili, popíjeli pivko a poslouchali hudbu. Začalo se pomalu stmívat a mladí studenti začali pomalu přicházet o svou lidskost. Byli jsme odchyceni k měření alkoholu. Namítl jsem sice, že už mám občanku, ale i přesto mi bylo nacpáno do pusy brčko s nějakou elektronikou na konci. Dostal jsem razítko na ruku a zápis do papíru, který jsem byl nucen podepsat. Naštěstí, dodnes žádná žaloba nepřišla.

Misska byla zvolena, program se chýlil ke konci a my jsme se rozhodli, že vyrazíme domů, abychom nemuseli sdílet poslední autobus se zbytkem areálu. Naše kroky se však odklonili od zamýšlené trasy a zavedli nás k dalšímu výčepu, kde jsme si dali "jedničku". To nás ovšem posunulo v čase a opět postavilo před problém s autobusem. Jali jsme se ho řešit postupem na předchozí zastávku, který se proměnil ve sprint. Nakonec jsme to stihli. Autobus popojel pár metrů a za okny autobusu vyrostl lidský les. Stromořadí se narvalo do autobusu a já si povzdychl nad krásou cesty sem. Neuvěřitelné, jak je lidské tělo přizpůsobivé a modelovatelné. Jindra začal komunikovat s vicemiss na velmi krátkou vzdálenost (tak narváno tam bylo) a na obzoru se opět objevil trávníkář. Tentokrát již vůbec nemluvil. Jen funěl.

Na Dejvické autobus vyklopil svůj náklad, který třikrát přesahoval prostorové možnosti. Jindra sice ztratil signál s vicemiss, zato navázal další spojení, tentokrát se španělkou, s kterou si rozumněl takovým způsobem, že jí pozval na pivo a slečna (Tereza) přijala. Co si povídali nám s Petrem zůstalo utajeno, ale druhý den mi bylo oznámeno, že slečna udala svůj telefon.

Prostě, byla to dobrá jednovečerní akce s dobrými kamarády a mnohými zvraty, která přinesla zážitky do našich deníčků.