Tentokrát se svoz nekonal autem, ale vlakmo. Lukáš, nenechal nic náhodě a do putníku se postaral o vše potřebné. Už několik dní dopředu jsme měli zpáteční lístky, a aby byl komfort dokonalý, směrem tam jsme měli i místenky. V kupé (z kterého jsme nemohli s velkým zklamáním nikoho vyhodit od okýnka, mávaje při tom zakoupenými lístky) mi ukázal Lukáš itinerář (doufám, že jsem to napsal dobře), v kterém bylo o pochodu snad úplně všechno. Mimo to jsem si nemohl nevšimnout, že Lukáš je vybaven čímsi dlouhým v bílém obalu. Když jsem položil otázku, co to je, s klidem jemu vlastním prohlásil, že se jedná o vlajku útvaru (domácího), který budeme v průběhu marše reprezentovat. V tu chvíli jsem nevěděl, že je to absolutní pravda a tak jsem se zasmál a další otázky nekladl.
Cesta probíhala v klidu a pohodlí, vlak pelášil bez jakýchkoliv nechtěných zastávek a dvousetkilometrovou vzdálenost jsme urazili na čas. Následovala ještě půlhodinová cesta šalinou, na jejímž konci nás měl čekat ještě menší pěší přesun (taková malá příprava na následující den) do ubytovací lokace (kemp). Podle plánů a náčrtků všechno souhlasilo a my jsme se s úsměvem na rtech vydali na silnici s tím, že by nás mohl někdo svézt. První kilometr nás předjíždělo hodně aut, druhý kilometr nás také nikdo nenabral a od třetího kilometru nás nejenže auta (jejich frekvence se snižovala) míjela, ale málem srážela. Aby toho nebylo málo, začalo se smrákat a ručičky hodinek se nebezpečně začaly přibližovat deváté hodině. Celou estrádu jsme totiž museli stihnout do devíti, neboť poté již nebyla registrace (na závod, ne partnerů) možná a museli bychom spát kdovíkde.
Štěstěna se od nás neotočila, kemp jsme včas našli a rozbili stan. Abychom nešli spát s prázdnými břichy, navštívili jsme ještě místní výdejní okénko, které bylo (stejně jako terasa) v obležení vojáků (aktuálně v roli hokejových fanoušků). Výdej pití (až na tu frontu) byl bez závad, s jídlem to tak pohodové nebylo. Dostali jsme na papírových táccích nakrájené cosi, k tomu trochu hořčice, tři plátky chleba a slovní doprovod. „Normálně to stojí sedmdesát, ale nemám drobný, tak je to za osm pětek, ale dal jsem vám toho víc“. Oba jsme s Lukáše civěli s otevřenou pusou. Myslím si, že nemít v jedné ruce pití a v druhé masovou nadílku, sahal by Lukáš po noži. Odebrali jsme se k našemu stanu (vřískot alkoholem zmožených individuí nám moc k večernímu klidu neimponoval) a pustili se do večeře. Lukáš znovu vyndával nůž, ale protože se mu nechtělo vážit cestu zpátky, nechal to být. Krmě za osm pětek byla vskutku delikátní (hodně velká dávka ironie).
Protože se náš stan nacházel blízko rozvodové skříně nabízející i zásuvky, řekli jsme si, že by nebylo na škodu vylepšit usínání filmem. Vyzkoušeli jsme přísun elektrického proudu (hřebíkem) a stěhovali stan ještě blíže k plechové krabici. Napájecí šňůra totiž nebyla tak dlouhá. Luxusní usínání.
Ráno jsme se odebrali na výdej stravy (ten samý človíček jako včera nám podával párky a Lukáš kapituloval a nůž nechal na svém místě) a začali se připravovat na pouť. Jeník (jako já) zjistil, že nemá jednu z důležitých doplňků uniformy (bundu). Od potupného pochodu v civilu mě zachránila jen Lukášova goráčovka (bunda, která se nosí na podzim, odolná proti větru, vlhku a zimě – takže opak, než jaké bylo počasí). Vyzbrojeni vlajkou, pitím a pevnou vůlí jsme vyrazili.
Popisovat třicet kilometrů by Vás asi hodně nudilo, takže to zkrátím. Hned na začátku bylo stanoveno dosti zběsilé (pro nás) tempo, které jsme udržovali v průběhu celého marše. Celkem devět checkpointů jsme našli bez problémů, z nichž na jednom jsme dostali najíst (vodu, jablko a tatranku – s jídlem se tu skutečně nešetřilo). Po celou dobu pochodu nesl Lukáš vlajku s tím, že jsem mu jí občas poponesl. Trasa se skládala z rovin, ale i prudkých výstupů a ještě prudších sestupů (to když jsme šli v protisměru Křížovou cestu). Nakonec nám trvalo jen pět hodin dostat se do cíle, což byl pro mě dosti velký úspěch, když vezmu v potaz, že chodím jen sem tam.
I když na šestou hodinu bylo avizováno slavnostní vyhlášení, popadli jsme medaile (diplomy, kterým se teď asi říká certifikát) a začali balit. Zvažovali jsme sice, jestli je pro nás výhodnější počkat na párky (s tím, že Lukáš by si konečně říznul), anebo o několik hodin dříve dorazit domů. Zvažování nám trvalo asi tak vteřinu a za čtvrt hodiny stáli na autobusové zastávce, která slibovala pohodlnější cestování na nádraží, než bylo sem. Všechno jsme stihli, všechno nám vyšlo a my se po šesté hodině ocitli v Praze.
Tak třicítku ve třiceti jsme dali. Uvidíme za deset let, jestli pokoříme maratónskou vzdálenost :).
