K mému velkému překvapení, při mé navigaci, jsme trefili hned na první pokus. Množství lidí putující do a z brány označující vstup do Vyšehradu dával tušit, že nejen my jsme měli takovýto nápad. Nejdříve jsem chtěl Lucce ukázat, odkudže skákal Horymír na Šemíkovi (nebo to bylo obráceně?). Doťapkali jsme, kličkující mezi pobíhajícími děcky a fotografujícími cizinci, až k rohu hradeb, kde byl nádherný pohled na plavecký stadion Podolí. Kdyby si to Horča s Šemčou střihl tudy, rozmázl by se o skály a pan Jirásek by neměl vodu na svůj spisovatelský mlýn. Obratně jsem ze svého omylu vybruslil a prohlásil jsem, že „tady chtěl původně skočit, ale když to viděl (Šemík), odklusal jinam“. Na druhý pokud jsem se již trefil a my stáli na skákacím místě. Prohlédli si a vyfotili Pražská panoramata (stokomínová) a pokračovali znovu v procházce.

Při našem toulání jsme narazili na těžké dřevěné dveře, pobité železem, na kterých byla cedulka „Exhibiton“. Celí roztoužení poznat něco nového (já jsem Lucku ujišťoval, že nejspíše zde budou vystaveny fotografie, které pořizovala sama Libuše) a rozšířit si své kulturní obzory jsme vstoupili (po velmi náročném odtlačení dveří) dovnitř. Hned po prvních krocích na kamenné podlaze k nám doputovala paní pokladní a s milým úsměvem na rtech nás požádala o vstupné. „Dva dospělí za čtyřicet“ zněl její ortel. Já jsem zmrzlou rukou vyhledal prkenici a podal paní půlstovku (svou poslední). Pokladní se znovu usmála a popřála nám příjemný kulturní zážitek.

Obsah prvního výstavního panelu nás okouzlil. S otevřenými ústy jsme zírali na malby podobné výtvorům dětí z první třídy. Na papírech velikosti A4 nám byly prezentovány rozfoukané žluté a hnědé vodové barvy. Takovýchto papírů bylo na největším panelu v místnosti umístěno asi patnáct. Celý výtvor nesl název „Vyšehrad v mlze“. My jsme v tom jakoukoli podobnost s Vyšehradem nepostřehli a jedinou mlhu jsme tušili před sebou. A to vlčí. Nevěřícně jsme na sebe s Luckou koukli a šli zkoumat další panel. Na něm již naštěstí rozpatlaná mlha nebyla.

Zbylé výstavní kousky byly fotografie Vyšehradu (no konečně), které někdo pomocí Photoshopu či podobného mocného nástroje upravil ke svému obrazu (a naší nechápavosti). Měli jsme tak možnost spatřit Libušin pohled na Prahu, na němž se místo Vltavy vinul pod hradbami plavecký stadion. Pak tu byl skvost v podobě vyfocené sochy, která má na štítu umístěn jízdní řád Českých drah. Další výtvory komentovat nebudu, protože jsme se snažili si je nezapamatovat.

Ovšem byli jsme jediní, kdo měl z výstavy smyšlené pocity. Dvě starší dámy velmi obdivovaly Karlův most s nápisem „Tesco“ slovy, že se jedná o „…velmi zajímavý nápad realizace současného bytí a pohledu na civilizaci (nebo podobný výrok)“. S Luckou jsme začali hledat alespoň nějaké letáky a materiály, které bychom si mohli odnést (třebas slevu do KFC) a zpeněžit tak vstup. Bohužel jsme našli pouze seznam podobných výstav, což jsme oba vehementně zamítli.

Když jsme opouštěli místnost, poděkovali jsme za velmi inspirující výstavu a prchli pryč, abychom náhodou nebyli podrobeni nějakému výzkumu. Jediným plusem bylo tedy setrvání deseti minut v relativním teple. Pokud tedy budete v brzké době na Vyšehradě a začnete se třást zimou jako osika, zkuste navštívit tuto výstavu. Když ne nic jiného, tak se určitě zahřejete.

I když stupeň omrzlin již dosahoval kritického bodu, navštívili jsme ještě Vyšehradský hřbitov. Člověk si zde připomene, jaké známé osobnosti naše vlast měla. Na náhrobcích jsme nalezli jména mnoha umělců z oboru literatury, hudby, herectví a dalších uměleckých i jiných odvětví. Pokud nemáte z takovýchto míst strach, doporučuji Vám zdejší hřbitov navštívit.