Cestování

S přihlédnutím na počet přepravovaných osob a velikost nákladu byl zvolen jako dopravní prostředek Lukášův vůz (jak jinak). Všechny cesty byly doprovázeny příjemnou hudbou a naším klábosením. Domísek si zvolil jako nejoblíbenější hračku rozbitou přepravku. Při dopravě tam i nazpátek jsme se stavili u jednoho nejmenovaného majitele fastfoodových řetězců a dali si tam nejmenované (a velmi nízkotučné) menu. Během přesunů jsme žádnou dopravní nehodu, zácpu či jiný výtvor na silnici neviděli ani nezpůsobili. Pokud byla při delších přesunech použita navigace, pracovala bezchybně, a když se přeci jen „sekla“, provedl Lukáš menší korekci.

Počasí

Lukáš opět nenechal nic náhodě a objednal (opět nechtěl prozradit kde) nádherné počasí. Nebylo dne, kdy nesvítilo sluníčko, a obloha nebyla modrá. Co nás velmi překvapilo, byla teplota. Ta mi totiž, coby rozmazlenému Pražákovi, dala pořádně zabrat (a myslím, že nejen mně). Hned při příjezdu zamrzl teploměr na patnácti stupních pod nulou a v průběhu pobytu nestihl roztát. Ale to k horám přece jen patří. Nepřišli jsme se sem opalovat.

Ubytování a stravování

Bydleli jsme v penzionu "Pod vlekem", což byla velmi pěkná třípodlažní chata nacházející se v Dolní Moravě. K naší velké radosti (coby stěhováků) jsme byli ubytování až nahoře. Znamenalo to vypochodovat si několikrát tři poschodí. Samozřejmě jsme, jako správní gentlemani, nepožadovali po našich drahých polovičkách, aby nám pomáhali (i když jisté nápady, jak je zapojit zde byly). Několik schodů nám naštěstí nám ušetřila lyžárna v přízemí. Já jsem tam chtěl umístit krom lyží, bot a bobů i jídlo a oblečení, ale nikomu se to nelíbilo.

Protože náš penzion neposkytoval dlabanec, jedli jsme v blízkém sporthotelu. Snídaně byli úchvatné. Ranní plnění břich probíhalo samoobslužně z nastrojených stolů. K vidění (a snědení) zde bylo všechno možné. Nabídka se skládala s neměnné složky, což byly jogurty, másla, müsli, marmelády, kafe, čaj a tak variabilní složky. Každý den jsme se tedy mohli těšit na něco jiného. Jednou to byly koblihy, pak koláče, salámová a sýrová mísa a podobně. Nevím jak ostatní, ale já jsem chodil od snídaně pravidelně přecpaný (inu čechismus). K večeři jsme pak dostali nabídnuty dvě jídla. K velikosti porcí a chutnosti nemohu dodat nic jiného než chválu.

Mezi naše spolustolovníky se po dvou dnech přidala i jistá bezejmenná pětičlenná rodina ubytovaná právě v hotelu. Když ne nic jiného, rozhodně nám poskytovali zajímavé scény, které jsme se v průběhu dne pak rozebírali. Hned při prvním setkání se prostřední z dětí (syn) rozhodl ukázat své budoucí povolání (deratizér) a přiběhl Domískovi vybrabčit hlavu hledajíce tam s velkou pravděpodobností brebery. Protože se Káťa s Lukášem o svého synka velmi dobře starají, nenašel nic. Zklamaně tak trochu „zvláštně“ odhopskal, hledajíce si asi další oběť. K nám, dospělým, naštěstí (pro něj) nedoputoval.

Když dvě ze tří dětí dostalo k večeři malé pivo (asi proto, že papkali guláš), valili jsme oči, ale doslova nás rozhodilo, když sedmiletá holčička přiběhla ke své matce, sundala si tepláky a zahuhlala, že se jí chce na záchod. Jak říkám, trochu zvláštní famílie.

Lyžování a jiné sněhové hrátky

Na lyžaře jsme si letos hráli pouze my s Lukášem. Lucka si sice v pondělí na sjezdovku stoupla s námi, ale po několika pokusech tento boj vzdala. Káťa by sice jezdila ráda, ale vzhledem k svému stavu (fyzickému, ne psychickému) tuto aktivitu provozovat nemohla. A navíc by při kupování permanentky podváděla, když by kupovala jízdenku pro jednoho (když je vlastně dva v jednom).

První styk (lyžařský) nastal v pondělní dopoledne. Na modré sjezdovce areálu „Větrný vrch“, kterou jsme měli doslova „coby kamenem dohodil“ (a zbytek doplivnul) od chaty, jsme začali s respektem a pomalu. Po chvíli ježdění jsme se rozpomněli na minulou sezónu a začali přitvrzovat. Protože posun na vrchol sjezdovky zajišťovala „kotva“, mohli jsme při cestování nahoru probírat „chlapské záležitosti“. Denní permici jsme plně využili a s mezipřistáním na oběd ukončili lyžování v 16:00 hodin místního času.

V úterý jsme, jak jinak, šli znovu na „plac“. Nenavštívili jsme ale opět místní kopec, ale odjeli na sjezdovku „U slona (Sněžník Dolní Morava)“, která nabízela větší vyžití. Dvě modré (krátkou a dlouhou), jednu a půl červené a půl černé. Při příjezdu jsme byli osloveni „hodným člověkem“, který nám ušetřil kroky k pokladně a prodal nám výhodně (hlavně pro něj) dvě celodenní permice. Až když (velmi rychle) zmizel, zjistili jsme, že jsme na tom vydělali celých 30 korun, zatímco on si přišel na pětikilo. To nám ovšem nemohlo zkazit potěchu z lyžování. Začali jsme samozřejmě pěkně od začátku, tedy od krátké modré. Tu jsme pokořili po několika sjezdech. Šli jsme tedy na delší modrou. Na tu se cestovalo čtyřsedadlovou lanovkou (moje premiéra) a nabízela dvojnásobnou délku, než předchozí.

Když jsme poprvé vystoupili a pohlédli zhora na svah, který jsme měli sjet, trochu jsme znejistěli. „Je to opravdu modrá?“ zeptali jsme se sebe sami (a navzájem). Chvíli jsme poťapkávali, různě se drbali a když se vedle nás nakupilo dívčí gymnázium, podívali se osudu zpříma do očí a spustili se dolů. Byl to frkot. Asi proto, že (jak jsme si později přečetli) nebyl horní úsek sjezdovky kvalifikován jako modrý, ale červený. Když docházely síly, znovu jsme je načerpaly langošem a znovu šli jezdit. Při každém sjezdu jsme si ale začali více a více dovolovat, provedli několik skoků (chtěných i nedobrovolných) a na konci úterka jsme vyvinuli průměrnou rychlost 45 km v hodině a několikrát vyzkoušeli i druhou sjezdovku – červenou. Když jsme vlekem poprvé pluli nahoru, seděli jsme společně s nějakým lyžařem, který nás svým uměním daleko přesahoval. Od něj jsme se dozvěděli, že „Černá není zase tak hrozná, jak se zdá…“. Tato informace byla mírně v rozporu s tím, co nám pak večer přečetla Káťa, že se totiž jedná o nejprudší sjezdovku v republice.

Ve středu jsme pak znovu celý den sjížděli modročervenou. Tentokrát nám ale dopoledne dělal společnost zbytek týmu a Lukáš se tak mohl dostat na filmový pás. Náladu nám trochu zkazil zásah horské služby, který byl zapotřebí po pádu jednoho návštěvníka. Je pravdou, že od minulého dne byla sjezdovka o poznání namrzlejší a náročnější. My jsme ovšem (tedy někteří z nás, hlavně já) jezdili opatrně a důraz kladli na bezpečnost (jak jinak). Jedinou výjimkou bylo mé artistické vystoupení na turniketech, když jsem zapomněl upravit rychlost přiblížení a několikrát jsem se (za vydatného Lukášova smíchu) obtočil kolem tyče propouštěcího zařízení. Zopakovali jsme langošování a sjezdovku opustili kolem třetí hodiny.

Protože nám z Lucčiných pokusů zbylo devět bodů na domácí sjezdovce, rozhodli jsme se, že je spořádáme při večerním lyžování. Ale ouha… od velmi milé mladé dívky (čučící při rozhovoru na bednu se Sluncem a senem) jsme se dozvěděli, že zbylé body nejdou na večerní lyžování použít. Po chvíli dohadování a nadávání vytvořil Lukáš nový světový rekord v běhu na střední vzdálenosti, když během pár vteřin doběhl domů pro peníze a opatřil nám tak lístky na poježdění. K našemu velkému překvapení v nás místní sjezdovka již respekt nevzbuzovala a jezdili jsme jí doslova „šupem“. Při měření a následném výpočtu nám vyšlo, že jsme si to šupajdili nějakých 62 kiláků za hoďku. To už je snad slušné.

Protože nám stále zbývali body, jejich utracení jsme naplánovali na čtvrteční ráno. Pro změnu nabití jednoho bodu (abychom mohli jet oba pětkrát) nebylo naprosto možné. Řešení přinesl Lukáš, když zlomil (rozhodně ne ze vzteku nad místní obsluhou) kartu a nabití deseti bodů najednou možné bylo. I toto lyžování jsme přežili a já se naposledy rval z „přeskáčů“. Lyžování úspěšně zakončeno.

Domískovi lapálie

Dominik už dorostl do caparta, který jen nebrečí a nemumlá. Za těch pár měsíců, co jsme ho neviděli, se z něj stal čupr klučina, který komentuje všechno co vidí, a je chytřejší a mazanější než celá planeta opic.

Hned v pondělí byl pro Domíska významný den. Slavil totiž velmi kulaté jubileum. Bylo mu dvacet měsíců, tři hodiny, 15 minut a 4 sekundy. I když on by si to asi moc přál, oslava se nekonala a celá rodina to přešla tak nějak (skoro) bez povšimnutí. Samozřejmě přejeme všechno nejlepší.

„Aší obebe“ je jediný výraz, který mi z těch všech utkvěl v hlavě (hlavně proto, že jsem si ho poznamenal na papír). Takovýmihle výrazy nás Domča bombardoval pořád, ale já jsem byl za jediného negramotu, který tomu nerozumí. Začal jsem si tedy shánět slovník, abych byl v budoucnu v obraze.

Každodenním rituálem se stalo točení. Dominik totiž objevil, že v restauraci (kde jsme se stravovali) mají automat na žvýkačky. Chvíli kolem toho capkal, a když se dozvěděl, že se do toho musí hodit „penízky“, šel je shánět. Jediný, kdo šel na snídani s peněženkou, jsem byl já, a tak jsme s Domískem poprvé zatočili kolem a vypadl nám poklad (ne zrovna chutný). No, a tahle informace zůstala v té malé bedýnce ukryta a věděl, že musí za strejdou Jeníkem, aby byl peníz a kam se hází a co se musí dělat.

Večerní vyžití

Samozřejmě nemohlo chybět každovečerní hraní. Hráli jsme „Česko“ a „Evropu“, premiéru pro nás měly pak „Svět“, který nás svými otázkami skutečně načapal na švestkách a „Párty“. Ta měla velký úspěch a během hraní vzniklo několik zajímavých pantomimických kreací a slovních popisů. Jako jednoznačně nejlepším vynálezem byla vyhodnocena Lukášova „včela píchavá“ což je nefaunový název pro čmeláka. Sranda prostě byla - a nejen večer.

Kulturní zážitky

Hned po příjezdu jsme se šli projít do Králíků. Procházka neměla nějaký specifický cíl, ale byla příjemná, a abychom neodjeli s prázdnýma rukama, koupili jsme si každý cuc na špejli (v téhle zimě).

Ve čtvrtek, abychom ty své drahé polovičky také někam vytáhli, se pořádal výlet do Olomouce. Jednak za památkami, jednak na návštěvu aqvaparku. Dopoledne jsem tedy zkulturnil svůj zevnějšek, abych nedělal ostudu, a putovali mezi lidi. Počasí se, jak jinak, vyvedlo a snad i teplota trochu vyšplhala. Chodili jsme křížem krážem centrem, Lukáš filmoval, já fotil a Domča lezl, kde mohl. Říkal jsem si, že být v „Holomóci“ a nedat si k obědu něco z tvarůžků by byl hřích a tak jsme zašli do jedné restaurace, která nabízela pokrm vytvořený z „kverglů“. Když jsme se usadili a všichni si vybrali, přišla paní číšnice a tvarůžky k mému překvapení škrtla. Takže jsme si nakonec dali třikrát kuřecí kapsu a jednou halušky (ty měla Káťa). S plnými žaludky jsme se šli cachtat.

V aquaparku jsme strávili tři hodiny na různých skluzavkách, vířivkách a atrakcích. Bohužel nebyly na tobogány instalovány výtahy, takže jsme museli všechny výstupy podnikat nožně, což nám činilo po odjetých kilometrech na sjezdovce menší problémy.

Co se jinam nevešlo, anebo tam nepatřilo

Na tomto výletě jsem konečně využil polarizační filtr, který jsem dostal k narozeninám, a který jsem do dnešní doby nemohl pro nepřítomnost sluníčka použít. Takže kdyby se Vám zdálo, že fotky jsou hezčí, je to tím filtrem.

A pár slov na závěr

Již několik týdnů dopředu jsem se na tuto dovolenou těšil. A můžu říci, že jsem byl nadmíru spokojený. Krásně jsem si zalyžoval, navštívil nová místa (dříve mě utajená – neplatí o Olomouci) a za těch pět dní si krásně odpočal a načerpal nových sil. Moc děkuji všem členům skupiny za tak krásný zážitek. A nemůžu nedodat, že se těším na další takový. Taky se moc omlouvám, jestli jsem zapomněl nějakou důležitost. Pokud tomu tak bude, věřte prosím, že to není schválně a napište mi to. Já to napravím.