Oslavování začalo v 18 hodin. Protože já jsem se nemohl dostrkat ze dveří bytu a navíc se projevily mé úžasné orientační smysly, dorazili jsme s Luckou o dvacet minut později. Jen pro informaci uvedu, že jsem byl poté, co dorazili všichni pozvaní, prohlášen za exota, protože jsem suverénně vedl v počtu volání o pomoc při hledání kavárny.

Z důvodu toho, že se zima znovu rozhodla trochu nám připomenout, že stále vládne, zaujali jsme po příchodu místo hned vedle krbu. Já jsem navíc neměl daleko k bohatě obložené míse, která se honosila na stole. Byli jsme představeni ostatním slavícím a dali se do konverzace (já jsem začátek konzumace prozatím odložil).

Jindra si v následující hodince moc neposeděl, protože začaly chodit zástupy gratulantů a kavárna se začala plnit. Měli jsme to štěstí sedět u stolu s Janou (a samozřejmě nesmím zapomenout na Petra), která podnikla výlet do Japonska, a poslouchat zážitky a vyprávění o této východní (i západní, podle toho, jak se koukáte) zemi. V líčení se Jana dostala až tak daleko, že nám předváděla písmo a vysvětlovala jejich řeč. Protože ani já nejsem ve vědomostech o zemi zapadajícího slunce nováčkem, chtěl jsem něco předvést. Sepuka mi byla ovšem zakázaná se slovy „nedělej tu bordel“. Rozhodl jsem se tedy, že se pustím do jídla a stanu se tak bojovníkem Sumo. To mi šlo skoro samo.

Neustále rotující Jindra avizoval, že „možná přijde i kouzelník“. Stalo se. Jindra nám v průběhu večera představil vysokého muže celého v černém (neplést s Brumbálem, ten je v šedivém). Ten se dlouho nezdržoval formalitami, vyndal z kapsy balíček karet a sedl si k vedlejšímu stolu. Od něj se začaly v tom okamžiku linout nadšené výkřiky a obdivující bručení. Náš stůl se oddával kouzlu „čajového obřadu“, já vesměs jednohubkám.

Pak se kouzelník ocitl před námi a jak jinak, v ruce třímal balíček karet. Zeptal se nás, jestli máme rádi kouzla, a že nám něco předvede. Co Vám budu vyprávět. Prostě mistr svého oboru. I když jsem nespustil (ostatně jako všichni) z jeho rukou oči, karty bez problému nechával zmizet, přemisťoval je, hádal je a znovu je nechal objevit. Až jsem si připadal jako blbec. Klobouk dolů pan Kouzelník.

Posledním kouskem byly kruhy. Nemyslím tím ty zavěšené na stropě, ale ty spojené, co nejdou rozpojit, a když už jsou rozpojené, nejdou pro změnu spojit. Kouzelník si s nimi hrál, jako by to nebyl problém a pak nám je půjčil. Nebudete tomu věřit, ale nám se kruhy povedly po minutě rozpojit. Věříte? Tak nevěřte :). Vymýšleli jsme různé techniky, koumali postupy. Petr už byl na cestě pro acetylenový hořák, když nám byla ta strašná hračka odebrána. Kouzelník se uklonil a zmizel (normálně dveřmi, jako člověk).

Kavárna se začala pomalu zase prázdnit, jak hodin strávených zde přibývalo a oslavu opustilo několik párů. Jindra tak zavítal k našemu stolu. Zavzpomínali jsme na staré dobré časy, vylíčili pár historek z mládí, Lucka si odsedla od krbu (čímž jsem se v opalu ocitl já) a na míse už nezbylo nic, krom haldy párátek. I když se nám z tak příjemné oslavy a skvělé společnosti nechtělo, vidina cesty domů nás přinutila začít se pomalu balit. Já jsem slupnul několik chlebíčků ze sousedních mís, oblékli jsme se a rozloučili se (teda ještě zaplatit).

Jindrovi jsme pomohli tu spoustu alkoholu (Jindro, po troškách, už nejsi mladík :)) přenést do auta a společně s Janou jsme vyrazili domů. Štěstí nám přálo a nikde jsme moc dlouho nečekali. Domů jsme dorazili sice trochu vymrzlí, ale spokojení.

Jindro, děkujeme za pozvání a přejeme hodně štěstí!

PS: Ještě jsem zapomněl na jednu hrozně důležitou a přitom smutnou věc. Během pobytu v kafárně se ztratila Janina "soví čepice". Doufám, že se našla a dolétla zpět ke své majitelce. :)