Musím přiznat, že jsem se dosti bál, že z celé oslavy nakonec nic nebude, neboť tři týdny před začátkem nebyla zaslána (ba ani vytvořena) pozvánka, a program byl ve hvězdách. Když už nemohl Milda vydržet mé naléhání, sešli jsme se a mezi hraním dali dohromady seznam pozvaných. Původně mě tam Milda napsat nechtěl, ale když jsem slíbil, že budu celý večer hodný, s velkým otazníkem mne tam dopsal. Za domácí úkol jsme si dali vytvořit něco jako předpozvánku (když může být předfaktura a předobjednávka, proč ne tohle…).
Asi týden nato dorazil Milda znovu na návštěvu (na hraní), kde jsme dopilovávali oficiální pozvánku. Milda, coby zdatný manager, provedl rezervace a nezbývalo už nic jiného než čekat. Bohužel, někteří z pozvaných dojít nemohli, takže to berte aspoň tak, že jste byli duchem (možná i něčím jiným) s námi.
V sobotu odpoledne jsme se s Luckou dali do úporného vytváření chlebíčků, přípravy a zdobení a netrpělivě pokukovali po hodinách. Stihli jsme to. První zvonek se ozval chvíli po čtvrté hodině a my přivítali hned tři příchozí. Káťu, Lukáše a Domíska. První kafe, první konverzování. Pak to šlo ráz na ráz a výtah (i já) se prakticky nezastavil. Po chvíli neprofesionální navigace (ode mne) přišel Jiřík, objevil se druhý oslavenec Milda s Denisou, Jana s Martinem a nakonec Jindra. Ten uzavíral řadu a slavení mohlo začít. Seznamování nebylo tak časově náročné, takže se slova rozproudila rychle, doprovázená chlebíčky a prvními panáčky.
Ke slovu se pak dostal turnaj ve fotbálku. K němu nastoupilo pět profesionálních a velmi vycvičených družstev, takže odhadnout vítěze by si netroufl ani Bosák. …
Týmy byly sestaveny následovně:
tým 1: Lukáš – Káťa (zastupovaná Luckou, protože Domísek nedovolil mamině hrát)
tým 2: Jana – Martin (tým sestavený z mezinárodních špiček)
tým 3: Jiřík – Jindra (tým nesl hrdé jméno „Lumíci“)
tým 4: Denisa – Milda (alias Milhausovic)
(drým)tým 5: Lucka – já
V prvním kole proti sobě nastoupily týmy dva a tři. Začátek byl opatrný, protože nikdo neznal kvality protihráčů. Sázkaře a pána s kapříky se naštěstí podařilo vyhodit, takže skutečně záleželo na taktice a umění. Silná obrana Jano - Martinova týmu nedokázala zabránit útokům vedeným proti nim. Vítězem byli tedy Jindra a Jirka.
Ze šaten ihned vyběhli další dva týmy. Na zelené ploše se proti sobě postavili Denisa s Mildou a Lucka s Lukášem. Boj začal. Tahání za dresy a vlasy, podkopávání a skluzy byly dosti běžné. Toto šílenství musel zastavit až Domísek, který sebral mičudku a obratem jí kamsi umístil. Po nalezení míče krvežíznivé šílenství v honbě za zlatem již nepropuklo. Výhra připadla Denise s Mildou.
Třetí kolo… Já jsem opustil djské místo, navlékl štulpny (i štrupny – zjistil jsem, že obojí je správné a tím končí má dlouhodobá nevědomost) a vyrazil po boku Lucky na stadión. Našimi vyzyvateli byli „Lumíci“, kteří již nasbírali dostatek sil na novou řež. Lucčiny pravé háky umístily dostatečný počet gólů do soupeřovy branky a umístily nás tak blíže k vítězství.
Finální boj, který rozhodl o prvním místě, propukl mezi týmem číslo 4 a námi. Souboj byl vyrovnaný, celkem bez faulů, jen Milda pronášel čas od času pobuřující souvětí na účet soupeřů (takže na nás). Skóre vystoupilo až do stavu 9:9 a o vítězi měl tedy rozhodnout poslední gól. Tribuny hučely, párky se prodávaly o stošest a gól nakonec padl do naší branky.
Protože bylo potřeba rozhodnout ještě o třetím místě, ale hřiště (a hlavně soutěžící) nebyli ve stavu, aby postoupili další zápas, oba týmy byly podrobeny vědomostní zkoušce. Padlo deset otázek, na něž věděli více odpovědí Káťa s Lukášem. Třetí místo tedy obsadili oni.
Bronz nesli na svých prsou Káťa a Lukáš, stříbro se pohupovalo Jiříkovi a Lukášovi a zlaté kovy (tramtadadáááá) připadly Denise a Mildovi. Potlesk a gratulace.
Po rozdání medailí Milda zavelel k přesunu a my jsme vyrazili na
bowling. Tam jsme, místo původně plánovaných dvou drah, obsadili pouze dráhu jedenáct a začali vesele a bez zábran vrhat (koule). Protože celé koulení bylo tak nějak putovní (v každém kole někdo někoho zastupoval), nedalo se ani po dvou hodinách určit, kdo je vlastně vítěz. Osobně si myslím, že to byl personál, který inkasoval. A o peníze přece vždycky jde.
Čas se naplnil, je potřeba změnit naposledy lokál. Poslední zastávkou byla nedaleká hospoda. Do té už nedorazila rodinka Káťa, Domísek, Lukáš, protože Dominik měl ještě sraz s kolegy a sám tam netrefil (pokus o vtip). V hospodě jsme byli přivítáni velmi vysmátým hostinským a jen co jsme zasedli, dorazili poslední dva očekávané páry. Markéta a Kubík a Laura s Vencou. Kompletace ukončena… Při objednání jídla se někteří museli hodně snažit, aby svůj gáblík dostali (ještě jsem neviděl hostinského, který Vám řekne: „…být vámi, tak si ten guláš nedávám…“ ?). Potom už se jen pilo, hodovalo, smálo a povídalo. Prostě oslava ve skvělé společnosti, jakou jsem si představoval.
Chvíli před půlnocí se velká většina rozloučila a odebrala se k domovům (podle posledních zpráv od Mildy se někteří odebrali k bez-domov-cům). Zbyli jsme tedy ve složení: Laura, Venca, Markéta, Kubík a Lucka, já a vyrazili jsme pokořit poslední chlebíčky u nás.
Doma jsme pak hráli lehce upravenou verzi stolní hry „Česko“, kříženou s kouzelnickým vystoupením (to když mi někdo schoval kostku a já ji nemohl najít). Kolem druhé pak došlo k finálnímu ukončení párty.
V neděli se mi nevstávalo zrovna radostně (je vidět, že už jsem starý), ale rád jsem vzpomínal, jak se oslava podařila. Rád bych Vám všem poděkoval, že jste přišli, děkuji za tu spoustu krásných dárků a hlavně, za tu úžasnou atmosféru, kterou jste v průběhu slavení vytvořili. Oslava dopadla více než tak, jak jsem si představoval. Díky Kátě, Lukášovi a Domčovi, díky Denise a Mildovi, díky Jindrovi a Jiříkovi (každému zvlášť, ne jako páru), díky Janě a Martinovi, děkuji Lauře a Vencovi, díky Markétě a Kubíkovi. A samozřejmě děkuji své Lucce, která mi pomáhala, a mohl jsem tam být s ní. Díky…
