I když jsem o tom nepsal, náš byt se znovu začal měnit ve skladiště. Opatřili jsme si domů puzzle (díky bohu, že ne o tisících kouskách) v podobě nové šatní skříně. Ta měla zabírat životní prostor až do té doby, než zavoláme Lukáše, ten má velké kladivo a pro skříň vytvoří místo. V původním bytě totiž nebylo prostoru, kam skříň umístit. Našim cílem pro druhou fázi přestavby bylo vybourat příčku, vytvořit skříň a tu obezdít zdí novou. Času nebylo mnoho. Byl to v podstatě víkend a kousek.

Já jsem měl v pátek volno. Jestli se Vám to zdá nespravedlivé, musíte zvýšit kouzlo osobnosti v práci, a pak Vám dají volna kolik chcete :). Lukáš měl volno již od čtvrtka (asi ještě větší charisma), takže počátek byl stanoven již na čtvrtek odpoledne, kdy s Lukášem nakoupíme „suroviny“ a materiál a lehce si rozvrhneme plán práce. To by ale nesměl být Lukáš... Někdy po obědě mi volala Lucka a do rozhovoru se mísily velmi hlasité zvuky – jakoby rány. Jakoby kladivo naráželo na zeď. Tak jsem se začal ptát, co že se to vlastně děje.

„Lukáš už začal trochu pracovat“, zněla Lucčina odpověď. Abych měl dokonalý obraz o tom, co se tam děje, poslal mi Lukáš MMS s textem „Vítej doma“ a obrázkem bytu bez zdi.

Když jsem dorazil domů, skutečnost vypadala ještě daleko hrozněji, než na obrázku. Zeď se na kusy rozřezaná válela na zemi a mezi pokojem a koupelnou bylo spousty místa. Dostal jsem čas na vydechnutí, vzpamatování a housku. Pak jsme vyrazili všichni tři nakupovat materiál. Lukáš měl všechno pěkně napsané, takže nebylo dlouhého zdržování (nebýt klasické fronty u pokladny s jednou paní vykonávající tři činnosti). Za chvilku jsme byli zpět před domem a začala oblíbená fáze vynášení. Naštěstí materiálu nebylo tolik a schody jsme tedy nemuseli zdolávat jako poprvé.

Protože Lucka šla v pátek brzy ráno do práce, další proměny jsme neřešili. Uklidili jsme překážkovou dráhu, která se v bytě vytvořila, chvíli jsme s Lukášem klábosili a pak šli spát. Ráno nás (hlavně mě – Lukáš je trénovaný) čeká dřina.

Páteční budíček nebyl tak nepříjemný, jako když jdu do práce, ale nic pozitivního na něm také nebylo. Byl totiž brzo a po něm začínala práce. Lukáš jen srknul kafe a dal se do práce. Marně jsem ho honil se snídaní, nebyl na ní čas.

Začali jsme stavět skříně. To nám šlo docela rychle, protože musím říct, že skládačka od Ikey Pax je celkem vymyšlená a člověk nemusí kolem skříně skákat pořád dokola a všemožně jí obracet, aby jí sestavil. Za chvilku se opět pokoj zmenšil, protože v něm stály čtyři skříně. Začala fáze ladění. Docela dlouho jsem se nemohl rozhodnout, jestli bude skříň od zdi takhle daleko, anebo trochu dál. Lukáš neprotestoval, jen vzdychal a hýbal skříněmi. Nakonec jsem dospěl k závěru, že tak, jak jsou teď, jsou akorát. Přikurtovali jsme je ke všem zdem, co se v okolí nacházeli a šli stavět „falešnou“ zeď.

Hned poté, co jsme se chtěli pustit do stavby, nás napadlo (spíš Lukáše), že by bylo možná lepší nejdřív vytvořit i dveře, aby si skříně „sedly“ a mohli jsme je v případě potřeby ještě poštelovat. Nápad to byl dobrý, ale to jsme nevěděli, k čemu jsme se odsoudili. Manuál zobrazující dva usměvavé panáčky se šroubováky byl sice kvalitní, ale nikde nebylo napsáno, že montáž se nedoporučuje v prostoru velikosti čtyř metrů čtverečních.

Skládat jsme začali v pokoji, ale ihned poté jsme další montáž zavrhli, neboť donést zkompletované dveře před skříň by znamenalo rozbít jiné zdi. Takže jsme se s obsahem tří krabic (asi jen 100 dílků) vměstnali do chodby mezi skříň a zeď. Tiše jsem si přísahal, že nikdy neprovedu nic takového, abych byl umístěn do vězení. Vize toho, že bych své životní léta trávil na tak malé ploše, mi připadala velmi odstrašující. Začali jsme obratně kroutit šroubováky, ohýbat kostru tak, aby se vešla (vtip) a po několika šedesátiminutovkách před námi stály dveře. S velkou slávou jsme je nasadili (asi napopáté, protože několik páček jsme nedali předtím do polohy číslo 2) a poprvé vyzkoušeli kouzlo „šoupaček“. Chodilo to. Ten už „jen“ dodělat zbytek – zdi. Protože stavba profilů jde Lukášovi daleko lépe beze mě, dostal jsem jiný, samostatný úkol. Konečně zkompletovat zadní stěnu WC (dlouho jsme totiž koukali do stoupaček, protože měla přijít revize plynu), a tu malou místnůstku vymalovat. Dekl se objevil za chvíli a na mě připadla práce sádrování .

Mezitím co jsem si já hrál na umělce (některé sádrové kreace na zdi byly vskutku impozantní) a patlal dírky, Lukáš obratně stavěl kostru staronového pokojíku. Když jsem měl dopatláno (a bylo jasné, že to bude chtít důkladně vybrousit a znovu napatlat), šel jsem pomáhat Lukášovi. Znovu jsem se přátelil s kamarádkou skelnou vatou, kterou jsme už konečně dodělali.

Kolem sedmé večerní přišla Lucka z práce. Dostali jsme pochvalu a večeři. Lukáš by sice ještě vrtal a boural, ale já jsem byl za ničemu a další pracování jsem mu zamezil. Máme přece ještě dva dny.

Sobotní ráno bylo na chlup stejné jako páteční. Jen kalendář ukazoval o jedničku více. Kafe s mlékem a půlkou cukřenky ke snídani a hurá do práce. Lukáš znovu nahodil sádrou zeď a já jsem mezi tím nanosil odpad k autu na odvoz. Byl jsem milým sousedem dotázán, jak dlouho to nechám o strom opřené a jestli to tam náhodou nebude vadit. Až poté, co jsem ho ujistil, že se o likvidaci hodlám postarat, spokojeně odešel řešit něco někam jinam.

Lukášův Citroen jsme po střechu narvali bordelem (a to nebylo všechno), ale auto to vydrželo. Cesta byla trochu méně bezpečná (hlavně pro ostatní), ale zato krátká. Ve Sběrném dvoře jsme u vchodu byli podrobeni výslechu (lampička do očí se nekonala – byl den) a u kontejneru číslo 4 jsme potkali trochu kinklajícího se zřízence se sekerou v ruce (… ten večer byl otec poněkud neklidný…). Suť jsme rychle přeházeli přes stěny a honem pryč. Bohužel bylo odpadu více, než na jedno auto, takže jsme riskovali utnutí údů v krátké chvilce znovu. Naštěstí zase bez ztrát.

Cestou domů se ozvala naše břicha (možná to byly nervy z pana Sekyrky), takže jsme udělali mezizastávku u pana Meka, kde jsme si dali maso v housce a hranole. Protože dodání jedné housky trvalo trochu déle, dostali jsme (k velkému překvapení) další housku jako čekací bonus. Snědli jsme to všechno, utřeli čumáky a jeli zpátky na staveniště.

Broušení, štukování, zase broušení…

Večer, když dorazila Lucka, jsme se nalodili do auta a vyrazili do všemi oblíbeného Obi, abychom zde utratili zase nějaký ten peníz. Výlet dopadl úspěšně, platidlo bylo utraceno. Při večerním rozjímání napadlo Lucku, že bychom mohli staronový pokoj ještě zkrášlit.

A co se dělo poslední pracovní (i když vlastně nepracovní) den? Já jsem putoval do bobřího pavilónu (Obi) pro nový koberec a Lukáš mezitím dopilovával (obrazně řečeno) zdi. Po návratu jsem se pustil do zkrášlování dabljůsí (záchodu) Primalexem. Tak jsem patlal a patlal na všechny strany, aby bílá bílá byla. Dostatečně umazán od Primalexu jsem opustil kabinku a šel se podívat, jak to vypadá v pokoji. Lukáš nelenil a na podlaze si hověl nový koberec. Mě zbyla v kyblíku ještě nějaká ta běloba, tak jsem se pustil do chodby a Lukáš si „předpřipravil“ knihovnu (konečně poslední krabici s nábytkem). Nevím, jestli je to tím, že Lukáš pracuje moc rychle, anebo já pracuju pomalu, ale když jsem naposledy slezl ze štaflí s tím, že mám hotovo, skříň byla hotova.

Poslední zbytek společného času jsme trávili v běhu, protože Lukáš běhal z jedné místnosti do druhé, tu přidělal stropní svítidlo (možno použít též slovo lustr), tuhle udělal díru do zdi. Když jsme nenašli již žádnou zeď, která by mohla nést známky ementalismu, Lukáš se pomalu začal balit. Nejvíce mě pobavila jeho omluva, že mě tak brzo opouští (čerstvě přidělané hodiny v kuchyni ukazovali něco po třetí), protože slaví s Káťou výročí a chtěl by přijít domu nějak normálně.

U auta jsme se rozloučili a tím skončila druhá fáze přestavby. Jak jinak Lukáši, mockrát děkuji.