Státní svátek na Lipně

Tenhle rok se sice velké svátky moc nepovedly (mám na mysli například vánoce, které se kryjí s víkendem), ale na druhé straně, jsme rádi za takové jednodenní odpočinky, jakým je například Státní svátek. Zvláště pak, když připadne na čtvrtek a pokud máte možnost vzít si jeden den dovolenou, získáte tak milý prodloužený víkend.

čtvrtek 28.10.2010 28.10.2010 00:00:00 publikovaný vojenské zážitky Jenda
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR / Lukáš /
KDY (období a interval) víkend /

Tohoto úkazu si všimli i mí přátelé vojáci, a naplánovali na těch pět dní výlet na Lipno. Odjezd byl stanoven na čtvrteční podvečer, ale zaměstnavatel Lucky nám to trochu zkomplikoval (na druhou stranu můžeme být rádi, že to nedopadlo ještě hůře) a my jsme mohli jet na jih až v pátek ráno. Dle špionážních informací pan majitel již všechny atrakce uklidil a tak jsme byli pověřeni, abychom přivezli i fotbálek a kytaru.

Ve čtvrteční večer bylo již všechno přichystáno a my jsme usínali každý s jinou myšlenou. Já byl natěšen, že budu celou cestu (kolem 200 km řídit) a Lucka měla na rtech modlitbu, aby to přežila a něco jí z auta zbylo.

Páteční den nás uvítal sluníčkem a krásnou modrou oblohou. Do auta jsme (k mému velkému překvapení) nacpali všechny věci a vydali se na cestu. Nejdříve jsme jeli ještě do Kralup, abychom tam vyzvedli něco zapomenutých věcí. Cesta tam probíhala pohodově, Lucka se ukázala jako vynikající navigátor a zdálo se, že časový plán nepřestoupíme oproti očekávání. Bohužel obrovská neznalost Pražského provozu mi vnukla nápad, že při cestě se Praze nevyhneme, ale projedeme skrz jeho centrum. Myslel jsem si, že v páteční dopoledne budou buď lidi v práci, anebo již dávno odjetí. Velký to omyl. Krásy stověžaté matičky jsme si vychutnávali celou hodinku. Já jsem si při tom nacvičoval rozjíždění na jedničku, a čím déle jsem tento úkon nacvičoval, tím hůře mi to šlo. Řev motoru byl slyšet až na Mírák, když jsme projížděli magistrálou.

Ale nakonec všechno dobře dopadlo a z Prahy jsme se dostali. Nabrali jsme jižní směr a na tachometru se konečně objevila i osmdesátka. Během jízdy jsme neměli žádné potíže. Jen snad krom toho, že jsem asi dost zdržoval provoz (tím, že jsem dodržoval předpisy), málem jsem nás nechal postrčit náklaďákem, jednou jsem se zapomněl připoutat a Šumavské zatáčky mi daly (a Lucce taky, po psychické stránce) dost zabrat. Kolem třetí jsme konečně dorazili na shromaždiště, kde již netrpělivě postávala zelená grupa. Sláva, dorazili jsme na místo.

Naše první společné kroky směřovaly do místní restaurace, abychom naplnili svá břicha. Číšník nejdříve značně znervózněl, když mu do lokálu napochodovalo sedm postav v maskáčích, ale když se ani v jedné ruce neobjevila zbraň (což je jinak dosti běžný úkaz), utřel zpocené čelo a roznesl jídelní lístky. Poobědvali jsme a připravovali se na následující program. Tím měla být návštěva místního aquaparku. Ten se nacházel v budově hotelu. Nepřekvapilo nás, že recepční při našem vstupu vypadaly naprosto stejně jako pingl před hodinou. Vše se diplomaticky vysvětlilo (že se nejdeme odvšivit) a nic již nebránilo oddat se vodním radovánkám.

U bazénu jsme se málem nepoznali, protože nikdo z nás neměl slušivý zeleno-hnědo-černý mundůr. Armáda bude muset zapracovat a vyrábět i maskovací plavky (když už je běžné si nechat šít trenýrky s armádním logem). Navštívili jsme postupně všechny dostupné atrakce, které bazénové centrum nabízelo. Plaveckou dráhu, tobogan, pračku (nebo co to bylo, ale člověk tam lítal jak nudle v bandě), bublavé lůžko, páru. Když jsme byli dostatečně zmáčení a na prstech se nám dělali varhánky, vodní řádění jsme opustili.

Naskákali jsme do aut a odebrali se na procházku k přívozu, okukovat Rakouské hranice. Ač by člověk neřekl, na druhé straně to vypadá stejně jako u nás. S Martinem jsme nasbírali nějaké fotky a poté, co se obloha více a více ztmavila, odebrali jsme se domů. Pěkný penzionek nabízel čtyři chatky, z nichž v jedné jsme bydleli. Nastěhovali jsme se tam a odebrali se k večeři.

Protože byla na dnešní večer ohlášená grilovací párty, byli jsme všichni zvědaví, co se na stolech octne. Hostitel se choval vskutku velkoryse a na náš stůl naskládal množství masa, salátů a příloh, za která by uspokojila i královský dvůr. U stolu utichl hovor a ozývalo se (k zjevné velké spokojenosti majitele) jen pochvalné bručení a mlaskot. Vynikající. Dalo nám to všem hodně práce, ale nakonec jsme stůl vyprázdnili. Pak už jsem se jen odkulil (i když do kopce) do pelechu a usnul.

V sobotu jsme se probrali do krásného rána. Počasí nám znovu přálo. Bohatá snídaně znovu naplnila naše břicha a kolona se odebrala směrem k lanovému centru. I když jsme zde již byli a dobře jsme si pamatovali smrtelný výstup na kopec, na kterém se opičí dráha nacházela, znovu nás překvapil a mně uvedl do stavu funění a pocení. Několik hodin jsme strávili připoutaní ke stromům, létali jsme mezi nimi a pohupovali se pár metrů nad zemí. Zkrátka se z nás stali opičáci. Silnější jedinci neměli s opičením problémy, ale musím přiznat, že to bylo dosti fyzicky náročné.

S rukama až na zem jsme dojeli zpět domů. Protože tři členové odjížděli v sobotu domů, uvolnila se chatka a nás s Luckou čekalo stěhování. Opustili jsme tedy pozice a rozdělili se mezi zbylé dvě chatky. Čekání na zabijačkovou večeři jsme si ukrátili brnkáním a zpěvem.

Když jsme dorazili do restaurace, stoly byly znovu obtěžkány dobrotami. Polévky, jitrnice a jelita, obě - tmavá i světlá tlačenka zdobily mísy. Nás nemusel nikdo přemlouvat, abychom se do toho dali. Vlastně kromě Lukáše, který tiše trpěl, protože obsah stolu nepatřil mezi jeho oblíbený. Po nějaké chvilce dorazili do sálu i muzikanti a k hodování začali hrát. Prostě hostina jak má být. Já jsem se (i přes svůj slib pořízený minulého večera) znovu přežral. Po uschopnění se chůze (tedy asi hodině trávení) jsme se odebrali ke spánku. Vyčerpaný spíše jedením než šplháním jsem okamžitě usnul.

V neděli jsme naposledy společně posnídali. Počasí stále nabízelo modrou oblohu a sluníčko vládlo, takže jsme se rozhodli, že ještě neukončíme společné chvíle, ale pojedeme podívat na Kleť. Jakožto vycvičení vojáci plní sil jsme se na kopec dostali poměrně rychle. Jeli jsme totiž lanovkou. Já osobně jsem si pohled na ufuněné turisty stoupající do kopce pode mnou velmi užíval. Na vrcholu nás čekalo krásné počasí, ale i vítr, který hýbal i s těmi nejsilnějšími muži. Na rozhledně jsme vycvakali každičký pohled, který byl možný, a po dostatečném vyvětraní se ukryli zpět pod věží.

Před rozloučením jsme se ještě posílili párkem v rohlíku a opatřili si nezbytné upomínkové předměty. Pak už zbývalo jen potřást si packami a rozjet se do všech světových stran ke svým domovům.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie