Když jsme se seznámili, chtěl jsem o tom, jak k tomu došlo, napsat článek. Ale nebyl jsem si jistý tím, že to vydrží, a tak jsem radši nic nepsal, abych to nezakřikl. A když se vztah vyvíjel více než pozitivně, připadalo mi hloupé psát o něčem, co není aktuální. Snad je dvanáctiměsíční výročí příhodné pro znovupřehrání začátku.
Můj kamarád Lukáš pořádal oslavu narození svého syna Dominika (jestli si to nevybavujete, připomenout si to můžete zde). V článku chybí jedna pasáž, pojednávající o tom, že při večerním grilování osud (nic jiného to být nemohlo – ještě zima možná, ale to není tak romantické) poslal dva lidi na stejné místo. Lucka a já jsme se sešli u jednoho grilu a při ohřívání rukou nad žhnoucími uhlíky se začali bavit.
Co všechno jsme za tu kratičkou dobu (asi tři hodiny) stihli probrat si už vážně nepamatuji. Vím, že jsme se bavili o práci, o řidičáku (byl jsem čerstvý držitel), o zvířatech. Lucka popíjela čaj, já jsem srkal pivo a ládoval se masem. Protože Lucka u Lukáše nespala, přišlo rozloučení. Já jsem šel mezi vojáky, ona putovala domů. A myslíte si, že mě snad napadlo něco udělat, když se jednalo o příjemnou dívčinu? Ne. Zřejmě proto se můj otec poté vyjádřil, že ho to ani nepřekvapuje, protože ví, že jsem „kvalitní dřevo“.
Stalo se ale to, že jsem v neděli při vyjížďce na kole dostal SMSku, ve které se mě jakási Lucka ptala, jak se mi nocovalo. Přiznám se, nedával jsem téhle zprávě moc velkou váhu. Za prvé jsem zrovna šlapal do pedálů a za druhé jsem to číslo neznal. Asi nějaký překlep. Když ale přišla zpráva druhá ze stejného čísla, kde bylo uvedeno, že má dotyčná číslo od Lukyna, začalo mi svítat. Aha, tak tahle slečna...
A pak to nabralo svižnější tempo. Zavolali jsme si poprvé, zavolali jsme poněkolikáté (jeden rozhovor se dokonce odehrával v půl druhé v noci), éterem probíhaly zástupy SMSek (za ten měsíc jich bylo asi 300) a domluvili jsme se, že za Luckou v pátek (tedy za pět dní od grilování) pojedu. A pak to už bylo celkem jasné ?.
Když jsme potom dávali celý příběh dohromady, zjistil jsem, že jsem byl vlastně jediný, kdo si té příležitosti nevšiml. Budu zde citovat Romana, který mi později napsal: „No já jsem si všiml, že docela silně odoláváš.“
A tak naše cesty sešly. I po té době na to s Luckou hrozně rádi vzpomínáme a vyprávíme si, co se komu honilo hlavou. A budeme si to určitě připomínat i při dalších výročích, kterých bude doufám co nejvíce.