Lukáš si s Tomášem prohodili pár informací o tom, jak kde kdo bude co vést a dali se do práce. Lukáš započal s rozvodem elektriky a na řadu přišlo velmi tlusté a velmi černé klubko kabelu. Já se svou kvalifikací mohl jen něco. Staral jsem se tedy o to, aby oba pánové dodržovali pitný režim (který velmi zanedbávali) a odklízel suť a nepořádek, která se nyní nacházela prakticky kdekoliv.

Odpoledne bylo hotovo (ne samo, ale díky oběma pracantům). Voda tekla, odpad byl odveden pryč a metry kabelu byly instalovány do zdí. Poprvé jsem na vlastní oči viděl, že jedna zásuvka nerovná se úplně jeden slabý drát...

Do zdí stačilo už jen dát izolaci, protože nebylo potřeba je mít ještě dále neuzavřené (nic dalšího by se tam stejně nevešlo). Na tuto práci jsem se přihlásil dobrovolně, nejspíše proto, že jsem netušil, v čem spočívá kouzlo skelné vaty. Zatím jsem pouze slyšel, že je to „svinstvo“, že je to „hrozné“ a abych pracoval v rukavicích a tričku. Vesele jsem měřil, řezal a plnil. Po deseti minutách jsem cítil jakési svědění, které nebylo způsobené nemocí. Po půl hodině jsem se drbal jako zjednaný. Už vím, o čem všichni mluvili. Každopádně na konci pracovního dne byla velká většina zdí kompletních.

Úterý – jak jsme učinili bližního svého šťastným

Velmi přísně nastavená dieta a notná dávka prácovního stresu mi zapříčinily jisté ucpání. To započalo v pátek a v úterý mě začalo více než trápit. A tak jsem si k snídani k páru loupáků zakoupil i litr mléka. Na dně krabice ještě něco zbývalo a já jsem znovu mohl zpívat „Haleluja“.

Největší a nejtěžší „kráva“, která nám stále překážela v kuchyni byla vana a její obsah. Můj úkol na dnešní den zněl, abych uvedl koupací nádobu do stavu přenositelnosti, abychom jí potom mohli hodit ke zbytku před barákem. Člověk by nevěřil, co se do takové vany z 60tých let vejde a hlavně, jak je těžká, i když v ní už nic není. Nakonec se povedlo a já poprosil Lukáše, abychom ji vynesli. Stalo se. Dalo to sice práci (nejvíc asi to, abychom rovnou neotřískali rohy), ale vana se třpytila (no, trochu silné slovo) na slunci.

Dokonce se tak moc blízkala, až přilákala straky v podobě dvou... no... sociálně slabších jedinců, kteří se kolem ní začali motat. Motání zkončilo až tehdy, když byla vana zamčena zámkem na kolo k zábradlí. Práce se v tu chvíli musela pozastavit, protože jsme se s Lukášem lámali v pase smíchy. Protože nám bylo slíbeno, že vana zmizí ještě před příjezdem kontejneru (zřejmě ranní směna), pustili jsme to z hlavy.

Aby byla podlaha v koupelně více než dokonalá, bylo potřeba jí ještě vylít nivelační hmotou. Zase jsme tedy sanitární místnosti uvedli do stavu nepochozitelnosti. Celkem by mě zajímalo, proč je na každém pytlíku napsáno, že musí hmota tvrdnout 24 hodin. Zřejmě tím chtějí získat více volného času pro dělníky. Jak radostné, ne však v případě, že máte omezený čas na přestavbu.

Během úterka jsme navštívili divadlo Obi, ve kterém se ten den hráli komedie. Celkem jsme navštívili tři představení a musím přiznat, že místo slz smíchu mě tekly spíše nervy. První představení se odehrávalo v oddělení dřeva, kdy řezač desek nebyl schopen pochopit, že pokud budu čekat na pracovní desku 14 dní, nebude mi vadit čekat týden na lišty. Na jevišti kuchyňského nábytku jsme malém byli linčováni za to, že jsme si dovolili zakoupit skříňky. Poslední komedie byla při nakupování lina. Odehrávalo se ve dvou dějstvích. Bohužel druhá část započala až poté, co jsme doma zjistili, že šíře lina není 3 metry, ale pouze 2,5. Já osobně považuji půlmetrovou mezeru mezi zdí a koncem lina za problém, ale některým lidem to divné nepřipadá.

Po návratu z nákupu jsme zaklopili zbytek zdí a já znovu okusil krásu drbání (zatracená skelná vata).

Středa – sbohem prokletý odpade

Tak jsme se konečně dočkali. Dneska přijede vysvobození v podobě velkoobjemového kontejneru a to, co mezitím vyrostlo před domem bude pryč. Přiznám se, trochu jsem se bál, při pohledu na tu hromadu, že se řidič otočí a prohlásí, že tohle neodveze, nebo něco podobného. Po deváté hodině se mi rozezvučel mobil a na druhé straně pan kontejnerovič. Operace začala. Vybavili jsme se s Lukášem rukavicemi a šli na věc.

Když jsem dorazil k autu, předemnou stál rozesmátý člověk s tím, že je tu a kam to má složit. Poprosil jsem ho, jestli by nemohl zaparkovat trochu více u domu (stál totiž asi 100 metrů od nás). „Žádnej problém“ prohlásil a zasedl zase za volant. „Kam mi řeknete, tam to dám.“ Nastartoval a kontejner položil asi 5 metrů od haldy. Paráda. Začali jsme pobíhat jako fredky, abychom termín 30ti minut v klidu dodrželi, i když pan řidič nevypadal jako člověk, který by na té půlhodině zvláště bazíroval.

Všechna ta skládka byla vměstnána dovnitř (ještě že nám zmizla ta vana) kromě sporáku, který prostě už nebyl kam dát. Pán naložil, nechal mi podepsat papír, rozloučil se a odfrčel. Trávník se znovu zazelenal.

Nemůžu zde nezmínit ještě jednu věc a to servis, který Pražské služby a. s. nabízí. Ještě před přestavbou jsem hledal, kdo by mě odpadu kvalitně a ne příliž draze zbavil. Rozposlal jsem několik dotazů. Z některé firmy mi nenapsali vůbec, z jiné jsem dostal dosti vysokou částku. Ovšem z PSAS mi napsala paní ing. Doškářová a do detailu zodpověděla mé dotazy. Navíc finanční částa, která byla započítána za lidvidaci odpadu byla velmi příjemná. Vyměnili jsme si několik mailů, kdy já jsem se ptal a paní inženýrka odpovídala. Pokaždé velmi detailně. Co mě ale dostalo bylo, když mi byly doporučeny jisté postupy, abych ušetřil peníze. Přiznám se, takovéto služby zaslouží ocenění. Proto velmi děkuji a všem, kdo řeší problém jak odvést odpad tuto službu vřele doporučuji.

Na zbytek dne se Lukáš zavřel do koupelny a obkládal a obkládal. Já jsem lítal kolem zdí a učil se práci se sádrou. Myslím, že jsem dostatečně předvedl, že manuální práce není přesně má parketa. „Co si napatláš, to si také obrousíš.“ sdělil mi Lukáš a já poznal, že odbýt tuhle práci jen tak nepůjde. Ovšem když jsem poznal výsledek poctivé práce zjistil jsem, že to za to stojí.

Čtvrtek – víc rukou víc svede

Ráno jsme započali návštěvou (pro změnu) Hornbachu, kde jsme nakoupili (pro změnu) pár drobností. Vozíku se bořila kolečka do podlahy a při cestování ke kase jsme sestřelili pár svítidel. Nákupní vozík byl lehce přetížen. Doplnili jsme sbírku lin a kuchyňské vybavení rozšířily o digestoř.

I když mi to bylo blbé, abych tak jemnou bytost zval do takového prostředí, Lucka se nedala a prohlásila, že i ona chce přiložit ruku k dílu a pomoci nám. Mimo to do našeho tábora přivezla pokrm vskutku báječný. „Fešáka“ a dvě sekané.

K mému milému překvapení se ve čtvrtek zastavila na „pokuk“ (nemůžu napsat ani na kafe, protože nebyl hrnek) mamka. Sice jsem jí neviděl to tváře, ale podle stuhlosti, která nastala poté, co se ocitla v předsíni, jsem poznal, že utrpěla šok. Podle následujících slov ovšem příjemný, protože jsme dostali pochvalu, že se nám nové bydlení skutečně povedlo. Krom slov chváli nám přinesla také něco na zub, ale protože jsem byl jediný, kdo uzený jazyk jedl, smlsnul jsem si jen já.

Obrovský šok přišel ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že Lucce předvedl naši novou digestoř. Jaké to překvapení, když z papírové krabice vykoukla digestoř stříbrná místo bílé. A tak jsme měli naplánovaný další výlet. Ve čtvrtek měl Lukáš tréning a tak v době, kdy pohazoval lidmi o zem jsme se s Luckou vydali znovu na Černý most a šli vyměnit pomýlené zboží. Musím přiznat, že rozdíl mezi prodavači různých obchodních řetězců je obrovský.