Pondělí

Před tím však ještě následovalo putování rozespalým městem, kde jsem víceméně budil pohoršení, protože „záklaďáci“ už nejsou, a tudíž musím být výtržník. Cesta autobusem probíhala v pořádku, byl mi samozřejmě upraven lesk kanad botami ostatních spolucestujících. Ale Karlín, i přes neustálé překážky v podobě městského života, se stále blížil a já jsem vstoupil do prostor kasáren.

Po vyšlápnutí schodů, které jsou v této budově (podle mého) z cvičebních důvodů jsem se dofuněl až ke dveřím kanceláře AZ. Ty už byly okupovány několika vojáky. Civil zmizel v nenávratnu a já jsem se překlopil do vojína. Vzduchem začaly létat věty (většinou krátké a stručné), jak má být, co si o tom ostatní myslí a jak se kdo má (volně přeloženo – původní znění nemohu zveřejňovat, neboť bych porušil zákaz používání sprostých slov). Poté, co jsem se dostal k přijímacímu zaměstnanci, bylo mi oznámeno, že jsem nesplnil všechny podmínky pro cvičení (zapomněl jsem potvrzení od lékaře) a tudíž, jestli mi granát utrhne jakýkoliv úd, nebude armáda za tento úraz nést zodpovědnost. Souhlasil jsem a tiše se pomodlil.

Následoval čas, který člověk prosedí, prostojí, prokouří, prokecá a pročeká. Tato doba je specifická tím, že je před ní člověk honěn a neustále upozorňován, že je na vše málo času. Vzhledem k tomu, že takovéhoto času se bude objevovat v týdnu mnoho, bude mu zkráceně říkat ZEVLOVÁNÍ.

Protože za nás vojsko ručilo už od rána, dostali jsme něco k snědku. Dvě bagety (sýrovou se salámem a salámovou se sýrem), půlku chleba a konzervu. Tu někteří ihned instalovali do popelnice. Po zevlování nastává nalodění do autobusu (který před tím třikrát popojel a třikrát couvl . příčinu dosud nevím) a my jsme se za velikého jásotu vydali do náručí gum a velkého dobrodružství.

Po příjezdu valná většina vojáků konstatovala, že je zde „kosa“ a jali se oblékat svetry. Je pravdou, že teplota tady a v Praze se o nějaký ten stupínek skutečně lišila. Následovalo zevlování, přivítání a ubytování. K našemu velkému údivu (a také asi proto, že s námi byl nový ředitel) jsme byli rozděleni na pokoje po družstvech. Někteří svůj nesouhlas projevovali polohlasným mručením, někteří vypouštěním plynů. Já jsem byl celkem spokojen. Rozstrkal jsem výbavu do polic, skříněk a pod postel a volně jsem se započal věnovat zevlování. To mi vydrželo až do večeře, chvíli po ní až do rozkazu, kde nám byl čten rozpis úkolů, které nás čekají. Vzhledem k náročnosti dnešního dne jsem se cítil velmi unaven a připravil se ke spánku...

Úterý

Po půl roce jsem se opět vzbudil šokem. Ušima mi proběhlo velmi hlasitě pronesené slovo „budíček“ a někdo ohleduplně rozsvítil všechny žárovky v pokoji. Začal nový řád.

Na dnešní den bylo naplánováno míjení figur pomocí samopalu (střelby na terč) a příprava mrzačení (cvičný hod granátem), jako vrchol byla stanovena palba do tmy (noční střelby). Mířená střelba dávkami proběhla velmi pozitivně. Nikomu se nic nestalo. Jak figurám, tak nám. Po odstřílení jsme byli posláni na zaměstnání (tak se tomu tady říká), které bylo stanoveno na: „Bezpečnost při házení granátem URG-86“, „Konstrukce granátu URG-86“ a „Metodika házení granátu URG-86“. Bezpečnost a konstrukci granátu jsem vcelku pochopil, a když mi byla počtvrté položena stejná otázka, správně jsem odpověděl. Ovšem problém nastal při nácviku hodu. Vzhledem k tomu, že tato věc nadělá neplechu v okruhu 7 metrů, bylo potřeba metnout granát na vzdálenost 20 metrů, což se mi ani na čtvrtý pokus nepodařilo, načež jsem byl panem majorem shledán nevyhovujícím a oznámil mi, že ostrý granát mi do ruky prostě nedá. Koneckonců, kdo by se mu divil, když při hodu stojí vedle mne? Velmi zarmoucen a zklamán vlastní neschopností jsem dostal hlad a tuto touhu ukojil Defender (auto podobné gaziku) vezoucí v útrobách várnice.

Následovalo zevlování, studium (polehávání a zevlování) na učebně střelnice a bylo nám oznámeno, že dnes proběhnou zcela určitě i noční střelby. Vzhledem k tomu, že bylo kolem 16.00 a stmívá se až kolem osmé, konstatovali jsme, že nás čeká ještě mnoho zevlování. Nápad elity naší roty (podplukovník) však naší domněnku změnil a prohlásil, že noční střelby proběhnou od 18.30. Před tím bude následovat ještě večeře (v kasárnách). Za bujarého smíchu jsme toto rozhodnutí byli nuceni akceptovat. Své noční střelby jsem plnil za světla světlice a slunce. Každopádně, opětovně jsem při těchto zhoršených vizuálních podmínkách, netrefil všechny paňáky a přispěl tak jen ke zkypření půdy. Zbytek dne – zevlování.

Středa

Na programu hody ostrým granátem, čištění zbraní, návštěva pana generála. Granát jsem opravdu neházel. Já jsem trávil dopoledne s podobně „postiženými“ neházeči. Krátce a stručně – zevlování. Granáty byly odházeny bez jakéhokoliv zranění. Proběhlo zevlování, oběd v trávě a opětovné zevlování. Odpoledne nám byl vytýčen čas 45 minut na procvičení taktiky patrolování. Takže jsme se proběhli po poli tam a zpět a na další výklad již nebyl čas. Po nabytí takovýchto zkušeností a poznatků jsme naskákali (pomocí žebříku) do Tatry a jeli přivítat pana generála. Ten přijel s úsměvem na rtech o 56 minut později, než oznámil. Přátelská konverzace a vzájemné pochlebování probíhalo až do té doby, než se jeden voják zeptal na naprosto neakceptovatelnou otázku (která se všem rýsovala v hlavě také). Pan generál si poposedl, pousmál, popřál hodně štěstí a odjel. Nám bylo oznámeno, že takovéto provokace nebudou přehlíženy a neujdeme trestu. Pak jsme prodělali ještě přednášku o tom, co dokáže mina a za přerušovaného zevlování se dočkali večerky.

Čtvrtek

Začalo se odehrávat čtyřiadvacetihodinové cvičení. Musím říci, že vše bylo velmi pěkně připraveno a krom občasného zevlování jsem měl pocit, že jsem se ocitl skutečně uprostřed nějakého konfliktu. Tatrou jsme byli odvezeni na Zlatý vrch (místní kopec), začali si budovat pozice, byli jsme vyslaní na patrolování na pozici vzdálenou asi 3 km od pozic (což někteří z nás, včetně mě, dosti špatně rozdýchávali) a po hlídkování u hlídaného objektu jsme se opětovně vrátili na své pozice. Bylo krásně, sluníčko svítilo, někteří odložili i svetry, ale to se mělo brzo změnit. Čas utíkal, slunko se pomalu přibližovalo zemi a po večeři jsme měli očekávat útoky. S přibývajícími minutami pomalu začala klesat teplota. Vybaven zimními doplňky, začal jsem je pomalu přemisťovat z batohu na své tělo. Plukovníkem nám bylo oznámeno, že vzhledem k malému počtu vojáků, nemůže být zavedeno střídání stráží. Tento rozkaz však rotný po půl desáté a odchodu šarží zrušil s tím, že zmrznout nás tu nenechá. Mezi jednou a pátou hodinou ranní měl být každý voják poslán do tepla.

Pátek

V jednu hodinu mi bylo hej. Věnoval jsem se klepání, cvakání zuby a občas jsem byl schopen si i zapálit. Proběhlo pár přestřelek i chemický útok. O čtvrté hodině mi bylo o poznání hůře. Neexistoval způsob (jako kliky, či pohyb) jak své tělo přinutit, aby se neuvádělo do šílených vibrací. Zuby jsem musel mít stisknuty, abych klapotem nepříteli neprozradil naše pozice, a chodidla jsem už necítil. Spása přišla v podobě rozkazu opustit své pozice a dostavit se do stanu. Když jsem dorazil ujal se mě Pepa, a i když jsem nebyl schopen slova, pochopil mou situaci a pomohl mi do spacáku. Tímto mu mnohokrát děkuji, neboť mi nejspíše zachránil život. Teplo se pomalu začalo vracet do mého těla a já usnul.

V šest hodin byl ohlášen nadcházející útok nepřátel a já opět zaujal svou bojovou pozici. Na horizontu začalo vycházet slunce a tráva byla pokryta sněhem. S radostí jsem konstatoval, že tuhle noc jsem přežil. Následoval útok, nadlidská střelba a vyklízení tábora. Když jsme dorazili zpět do kasáren, lehl jsem si na bidlo (pro neznalé, postel) a okamžitě usnul. Vzbudil mne až nástup na oběd, který jsem s chutí snědl a opět se šel odebrat do vodorovné polohy. Večer se pak někdo pokusil nám nechat vyčistit zbraně.

Sobota

Čas se nám pomalu krátí a my to máme za jedna. Ráno jsme byli vyvezeni k místnímu vysílači, kde probíhalo přezkoušení z OPZHN (rvaní se do pláštěnky, když máte na obličeji plynovou masku), navazování spojení pomocí padesát let starých vysílaček, překonávání zátarasů a kopání okopů. Poslední zaměstnání jsem velmi mile přivítali, protože pršelo a není nic hezčího, než mít bahno všude den před odjezdem do civilizace. Každopádně i poslední úkol jsme splnili (s přimhouřenýma očima) a po obědě nás čekalo už jen důkladné čištění zbraní. Toho se někteří vojáci zhostili vcelku pilně (viz foto). Po několika pokusech o odevzdání (dozorčí kontroloval samopaly s baterkou a papírem) jsme se pustili do oslavování přežití cvičení a konzumování alkoholu (ve velmi omezené míře). Byla sranda, rozebírali se momenty cvičení a hodovalo se. Naši společnost narušila prosba o dobrovolníky, kteří by nešli pomoci se samopaly. Veden svou rozverností jsem se přihlásil. Odměnou mi bylo čistění samopalů ostatních vojáků do tří do rána. Inu, za blbost se platí...

Neděle

Zbývá už jen uklidit, zabalit, odevzdat, nastoupit a odjet. Vše jsme splnili. V Krušovicích jsme byli vypuštěni na „kouřovou“ a nedobrovolně foceni skupinou ruských obyvatel. Já jsem byl odlehčen o 5 Kč coby vstupného na WC. Tržní ekonomika je v plném rozkvětu...

Když jsme dorazili do Prahy, nebyli jsme (kupodivu) brzděni žádným papírováním, tudíž nedošlo k žádnému zevlování. Rozloučil jsem se se svými týdenními bojovníky a vydal se domů. Musím konstatovat, že celkem nerad.