Tak jsme se dočkali. Kubík už také odrostl chlapeckým střevícům a rozhodl se spojit život s Markétou. V devět hodin se začali svatebčané scházet, bohužel za doprovodu kapek deště. My jsme si s Luckou (chytře nevybaveni deštníky) nechali umýt svršky, a já navíc i spodek, když jsem bravurně proplul kaluží. Nevěstě i ženichovi to, jak jinak, slušelo, ale musím říci, že nejen jim. Společnost se rozpovídala na celé kolo, Markéta a Kubík vítali nově příchozí. Ženich si však čas od času postěžoval, že mu paní úřednice roh občanky „upajzla“ a tak vlastně není cesty zpět.

Já, vybaven samozřejmě fotografickým aparátem, jsem se rozhodl pořídit první sérii snímků. Vybalil jsem, vložil akumulátor, zaujal postoj a zapnul. Na display se mi zobrazilo „Není vložena karta.“ a mě před očima prolétl obrázek knihovny a v ní čtečka paměťových karet se zasunutou kartou. „Tady není dobré světlo“ rozhlásil jsem do sálu, abych nějak vysvětlit své počínání, totiž balení aparátu. Ach jo, blbost a vesmír jsou nekonečné.

Když dorazila asistentka oddávajícího (nebo jak se to místo jmenuje), měla s utišením a organizací nemalé problémy.

Poté se procesí odebralo do kaple (o jejíž existenci jsem netušil) a v ní se odehrál ten důležitý čin. Oba souhlasili a nikdo nic proti neměl, takže byli prohlášení za muže a ženu (jako kdybychom to nevěděli). Přání, slzy, focení. Chtěl jsem se Markéty zeptat, jestli by Jakuba nepustila večer na pivo, ale pak jsem od svého úmyslu radši upustil. Možná má svůj program.

Protože oběd byl v rodinném kruhu, odebrali jsme se s Luckou na baštu na Palmovku (díky za tip Jindro) a pak jeli domů. Měli jsme spousta času, protože bylo čerstvě po poledni a hostina začínala až ve čtyři. Kromě úklidu, převlečení a drobných činů jsme stihli ještě upéct buchtu. Dovybavili jsme se (já hlavně kartou do foťáku) a vyrazili zpátky na oslavu. Protože jsem místo již znal (z jiné svatby), putovali jsme téměř bezchybně.

Z terasy na nás mával Michal (Jakubův svědek) a postěžoval si, že všichni zmizeli a tak tam je skoro sám. Netrvalo to však dlouho a svatebčané začali znovu přicházet. Abychom seděli všichni pěkně pohromadě, stoly změnily svá uskupení a náš stůl byl ve složení Laura a Venca, Jindra a Lucka se mnou. Mezi těmi všemi lidmi pobíhali novomanželé a starali se o své hosty skutečně svědomitě.

O jídlo, pití a zábavu nebylo ani chvilku nouze. U našeho stolu tekly moky proudem, pod jídlem se prohýbala deska a smíchu bylo ažaž. Na parketu se objevil i tanec, a tak jsem dostál svého slova a svou drahou polovičku provedl. Nevím, jestli jí to nějak imponovalo, ale snad jsem jí svým výstupem a tanečními kreacemi neurazil :). Večer pak dokázali jak Markéta, tak Kubík, že svého partnera znají skutečně dobře. Ani jeden nezaváhal a toho pravého našel i se zavázanýma očima.

Když se člověk baví, čas plyne mnohem rychleji. Protože jsme Jindra ani my nechtěli podstoupit cestování nočními spoji, nebo taxíkem, opustili jsme rozjařenou společnost po jedenácté večerní. Dostali jsme sladkou výslužku a „svatební víno“.

Tak už není Markéta a Kubík, ale pan Kubík a paní Kubíková. Nejsme už mladíci, co se dá dělat. Všechny to jednou čeká :)

Markéto, Jakube, mockrát děkujeme za pozvání na nádhernou svatbu. Moc se nám to líbilo. Protože si právě teď užíváte zasloužených líbánků, nebudu Vás rušit. Buďte šťastni.