Zdá se to skoro nemožné, že všichni z naší skvadry měli volno a nikdo proto nechyběl. Abychom se mohli oslavě věnovat co nejdelší dobu, odjezd z Prahy byl o páteční šestnácté hodině.

Na Hlavním nádraží jsme se i mezi těmi miliony lidí našli a úspěšně vytvořili skupinku. Pokladny, vybavené asi deseti okénky, se k celému problému přeplněnosti postavily vcelku bravurně a lidi odbavovaly pouze tři. Fronta se tudíž během našeho stání prodlužovala skutečně závratnou rychlostí. Vše dopadlo dobře, lupeny jsme stihli zakoupit ještě před odjezdem vlaku (a dokonce i s pivem), a po chvilce přetlačování se s příchozími, jsme dorazili k vlaku. Na první pohled bylo jasné, že soukromé kupé nepřichází v úvahu a budeme velmi šťastní, když každý z našich zadků skončí na sedadle. Mě s Jindrou se povedlo dobít dvě místa u okna. Kam zavál vítr ostatní, nevíme.

Cesta byla stísněná a dlouhá. Cumlali jsme plechy, navzájem se okopávali a modlili se, abychom přesun ve zdraví přežili. Po hodině a padesáti minutách jsme se dočkali, rozrazili dveře a vyskákali na peron lapajíce po vzduchu. Plzeň, hlavní nádraží. Po velkém úsilí jsme se znovu sešli a v nádražní budově se rozrostli o další „zapíječe“. Následovala cesta k ubytování.

Nocleh jsme měli objednaný na vysokoškolských kolejích UK (Univerzity Karlovy, ne východoevropského národa). K nim nás dovezla tramvaj (jestli jezdí v Plzni tramvaj), které jsme lehce pomátli označovací zařízení. To si samovolně zvyšovalo cenu jízdného až na tisíc korun a pak prostě ukončilo svou činnost hláškou, že je rozbité a máme kontaktovat řidiče. Tramvaják měl ale spousta svých problémů s řízením električky a tak jsme nechali zařízení jeho osudu.

Na recepci (odvážný název – spíš budka pro kolejbábu) jsme potkali další zmatené zařízení, tentokráte živočišného typu. Paní hlídačka se očividně nesetkala s tolika občankami najednou a povídala nám, že si je máme vyzvednout za dvě hodiny, to je prý bude mít opsané (zřejmě měla v úmyslu obkreslit i vodoznak).

My jsme s Jindrou obdrželi společný pokoj a to číslo 102 (to číslo neznamená vůbec nic - je před 103 a po 101). Ubytovali jsme se (hodili jsme bágly na postel), trochu se zkrášlili (do podpaží si aplikovali litr voňavky) a vyrazili za velitelem skupiny – Kubíkem.

Prvním a tedy startovním místem byla Spilka – areál Plzeňského pivovaru. Naše společnost se sešla u jednoho velkého stolu a zde se již zkompletovala na konečných 12 lidí. Zábava byla v plném proudu, piva tekly desítky litrů a svá břicha jsme naplnili výbornou krmí. Před jedenáctou jsme museli svůj pobyt ukončit, neboť domov pivka se zavíral.

A tak se naskytla velká neznámá, kam jít pokračovat.

...v tomto okamžiku musím své vyprávění přerušit, protože jsem složil slib, že zachovám tajemství a nebudu zde ničehož uvádět. V líčení jsem ochoten pokračovat pouze s písemným souhlasem onoho dotyčného, kterému jsem slib dal :). A tak se posuneme několik hodně hodin směrem k sobotě...

Značně otráveni kouřem, který přesahoval hodnoty plynové komory, a zmáháni spánkem, jsme se s Jindrou rozhodli, že se vydáme k domovu. Protože přímá povrchová doprava již nebyla v tento noční čas provozována, museli jsme se vydat ke spánku nočními linkami. Ani jeden se v Plzni samozřejmě nevyzná a tak si Jindra zašel pro radu k místní mládeži. A to byla chyba.

Dle rady jsme jeli autobusem, vystoupili a ocitli se někde, kde jsme se ocitnout nechtěli. Avšak díky Jindrovu orientačnímu smyslu jsme se neztratili (což by se mi stalo zcela určitě) a dosáhli vstupních dveří kolejí. Sice nám to zabralo trochu více času (bylo už trochu vidět a ptáci zvukově jančily), ale byla to krásný a ozdravná procházka. Chvíli jsme probírali myšlenku se rovnou odebrat na nádraží a vyspat se v domácí posteli, ale když už jsme si to tu zaplatili...

Pár hodin spánku nám dodal sil. Zjistili jsme ale, že ostatním dodal sil o trochu dříve a z celé party jsme zbyli zase jen my čtyři. Kubík, Jindra, Venca a já. Usoudili jsme, že je nejvyšší čas odebrat se domů. Abychom nemuseli znovu absolvovat dvouhodinovou cestu českými drahami, rozhodli jsme se, že návrat absolvujeme se Student agency, který se do matičky Prahy dostane za hodinu.

Potíž ovšem nastala v tom, že jsme nevěděli, odkud „žluťáček“ jede. Třikrát jsme se zeptali, třikrát jsme dostali odpověď, bohužel pokaždé jinou. Nejdřív jsme měli jet tramvají 1, pak 2 a nakonec 11. Další pokusy o navázání komunikace (mnou) končily ignorováním, úprkem tázaného, nebo výkřikem. Oslovení plzeňáci byli trošku divní. A tak jsme zpáteční cestu podstoupili na kolejích.

Pak už jen rozloučení. Parádní akce. Díky Jakube, díky klucí.