Protože jsem v pátek šel dobrovolně krvácet, coby hrdý dárce skupiny Ó, mohl jsem cestovat do Hořovic již v brzkých odpoledních hodinách. Během čekání na Lucku (která byla ještě v pracovním procesu) jsem byl dvakráte označen za „bezdomáče“, zjevně pro svůj postoj před branami firmy. Vše se nakonec vyřešilo, já byl identifikován a žaloba stažena.

Balení a cestování probíhalo rychle a hladce a my jsme se v podvečer ocitli před domem rodinky. Byli jsme uvítání, pozváni a víkend mohl začít.

Večer jsme museli s Lukášem (a Domískem, coby rádcem) vyřešit jednu zásadní věc a totiž plánování rekonstrukce mého hnízda. Lukáš byl na tuto činnost velmi dobře připraven, protože se v prohlížeči objevilo zhruba deset odkazů na různé katalogy, firmy, služby, kohoutky, vany, dlaždice, atakdále, atakdále… Já jsem poslušně vyplňoval excelík a za hodinku jsme měli naplánováno.

Po večeři jsme se rozhodli oddat se kulturnímu vyžití a začali hrát naučnou hru „Byl jednou jeden život“. Pro mě to mělo velmi přínosný dopad, protože jsem zjistil, že panáček „Ajík“ (nebo jak se jmenuje), který v mém těle nosí jakési kostičky má modrou čepičku a jeho kamarádka jezdí ve vznášedle (kdybych tohle věděl, půjdu určitě na medicínu). Když jsme přenesli všechny diamantky do človíčka, pustili jsme se do staré dobré klasiky "Česko". Vzhledem k tomu, že byla dosti porkočilá noční hodina, poslední minuty hry připomínaly spíše závody v zívání (a já jsem byl jasným vítězem).

Na sobotu naplánovali naši hostitelé výlet. A to ne ledajaký. Bylo nám oznámeno, že po dnešku budeme mít v nohách 30 kilometrů, ale zato uvidíme jeden hrad a jeden zámek. Zmíněnými objekty byly Orlík a Zvíkov. Kolem deváté se vyrazilo a mě už na rohožce začaly bolet nohy, když jsem si pomyslil, jaká to bude tůra.

Počasí nám přálo (asi to bylo spíše objednáno) a mě cvakal foťák v ruce prakticky sám. Cestou se (jak jinak) povídalo a o zábavu nebyla (jak jinak) nouze. My jsme s Lukášem (jak jinak) probírali přestavbu bytu a ženské si probírali „holčičí“ věci. Šlo se krásně a na nás se po pár kilometrech usmál Orlík.

Tam byla malá pauza na oběd, který nám málem sezobli pávi (mimochodem lezoucí po stromě) a protože výprava byla parádně načasovaná, několik minut po hodování začínala prohlídka zámku, na které jsme samozřejmě nemohli chybět a kterou jsme uvítali.

Poté, co jsme se znovu ocitli na nádvoří, a měli před sebou dalších 20 kilometrů, nás Lukáš rozveselil informací, že tu cestu nepůjdeme po svých, ale poplujeme. Alespoň mě spadl velký kámen ze srdce (nebo co to bylo). Znovu jsme pojedli a nalodili se na plavidlo Zvíkov (kdo by to byl čekal?). Projížďka byla nádherná a já si prohlédl Žďákovský (je to tak správně?) most zespodu (a přitom sem stále na živu). Po hodině plné nádherných panoramat jsme přistáli u Zvíkovského hradu. Ten neposkytoval žádné turistické provádění, asi proto, že z něho zbyly jen zdi. Shodně jsme odsouhlasili, že do placených prostor nezavítáme a hrad si prohlédneme pouze zvnějšku.

Dostatečně pokocháni historií a přírodou jsme docestovali až k autu, které jsme tam časně ráno odvezli. Ráno prázdné parkoviště bylo nyní narváno auty a dalšími pohybovadli. Naskákali jsme do auta a vyrazili směrem domů. Cestou Lukáš udělal ještě jednu zastávku, abychom si prohlédli již zmiňovaný most také shora. Já jsem se tam pokusil o parodii na panoramatickou fotografii.

Doma se pak uskutečnilo velké fotbalové utkání, kdy Domísek rozdával góly jako večerníček papíry a táta Lukáš na sebe vzal podobu kuchaře a chopil se grilování. Stolek u grilu přetékal jídlem a dobrotami a já jsem byl nesčíslněkrát kárán za to, že nejím (přitom nebylo chvíle, kdybych měl v puse prázdno).

Večer se pak zasedlo ke stolu a odehrála se další herní premiéra. Tentokrát společenské hry „Fantom“. Já projezdil Prahu křížem krážem, nachodil kilometry po chodníku, několikrát se svezl taxíkem a frčel tramvají, ale Fantoma ne a ne najít. A když už se objevil, většinou na druhé straně mapy, než jsem byl já. Celý den zakončilo opět naše oblíbené „Česko“ a pak spánek.

V neděli jsme přichystali na Lucku malé překvapení. Den jejích narozenin se kvapem blížil a protože důvod oslavovat se vždycky najde, rozhodli jsme se i my, že jí připomeneme, že je zase o rok starší. Mezitím, co se hygienovala, přichystali jsme dort a ozdobili jej svíčkami. Všechno nejlepší!!! Když jsme si naplnili břicha dortem, vyrazili jsme s Luckou na menší procházku a byli přitom vybaveni několika doplňky. Domískem v Domísím kočáře a Roxinkou (Čivaví slečnou), coby hlídačem (i když nevím, kdo koho vlastně hlídal). Pro mě to byl patrně nácvik rodinného života. Je to pěkné, ale tak nějak… znáte to ?. Já jsem po obědě dokumentoval Lukášovo papírové modelaření a celý víkend jsme zakončili grilovaným obědem a skládáním neposedných kostiček (Jenga věž).

Když jsme odjížděli, podali jsme si dveře s Romanem, který přijel na návštěvu s rodinou. My jsme cestovali zase zpátky do Hořovic, kde jsme navštívili park místního zámku a já se pak vlakmo vydal směr Praha.

Další krásný víkend skončil. Já moc děkuji za pozvání, parádní program a zábavou naplněné minuty posledních dnů týdne. Doufám, že jsem tam toho moc nesežral a pokud najde Káťa s Lukášem odvahu nás znovu pozvat, zase rádi přijedeme.