Dveře se otevřely a za nimi se objevila stará známá kouzelnice. „Co si přejete?“ položila mi otázku, což mě vyvedlo trochu z míry, protože jsem čekal, že si mě za ten týden bude pamatovat. „Já jsem Jenda a chtěl bych konečně ty penízky“ odpověděl jsem ještě se značným funěním a byl jsem puštěn dál. Přiznám se, že mě celkem nepřekvapilo, že mi paní Spořínková oznámila, že zde má ještě klienta a proto budu muset chvilku posečkat. Japakbyne, já má času spousty.

Tak jsem si dvacet minut užíval nepohodlného kanapíčka a očima létal po místnosti. Konečně jsem byl vyzván, abych předstoupil a vnesl svou prosbu. Vyřkl jsem tedy, proč se zde nalézám a na stůl vyndaval listiny a lejstra, které jsem měl přinést, u kterých mě napadlo, že bych je mohl přinést a vůbec všechno, co jsem doma našel se spojitostí s bytem. Prsty paní začaly vesele rejdit po klávesnici a ona mi s radostí oznámila, že „mě má“. No tak sláva, zase o kousek blíže k vytouženým penízkům.

Mezitím, co si paní Spořínková pročítala můj spis, zakryl jsem celý zbytek psacího stolu papíry a čekal, že si jen zkontroluje, co jsem donesl, já se jednou podepíšu a bude hotovo. Omyl. Jeden po druhém se papíry míhaly v ruce paní umělkyně a u některých poznamenala, že je nepotřebuju (vesměs u těch, které jsem donést musel), nad některými se zaradovala, že jsem je donesl (u těch, o kterých mi neřekla) a do jednoho si málem utřela ruce.

Začalo vyplňování. Nejdříve údaje otce… čtvrtá řádka ze shora. „Stav“ ptá se Spořínková. „Ženatý“ odpovídám já. „A jejej, tak to budeme potřebovat ještě potvrzení o Vaší matce.“ Celkem se mi zatmělo před očima. Je tak nepochopitelné, že děti se rodí ze samičky a samce? Nešlo se před týdnem zeptat, jestli mám i matku, když mám otce??? „… to Vám dám tenhle papír…“. Pohár mé trpělivosti přetekl. „Nezlobte se, ale já nemám čas sem chodit na zkoušku.“

Paní se zamračila a nejspíš si mou poznámku vzala osobně (což byl taky účel). Začala s vyplňováním, což místy připomínalo výslech tajných služeb. Po hodině, deseti podpisech a jednom zádrhely jsme se vyprostili ze změti listin a paní začala skládat dokumenty do desek. Sláva, už je to hotovo, už je to uděláno. Poslední otázka zněla: „Tu žádost o čerpání jsme již vyplnili, že?“. Zamyslel jsem se a z batohu vyndal formulář, který byl označen za zbytečný. „To je tohle?“ Zeptal jsem se. „Jééé, no to je ono.“ A tak vyplňování znovu pokračovalo.

Při první větě, kterou po nalezení lejstříčka paní Spořínková pronesla, se mi už hrnula krev do hlavy. „My jsme to vlastně nevyplnili proto, že jste nebyl minule rozmyšlený“. Chtěl jsem si dát mezi zuby tužku, abych nevyprskl nějakou ohavnost, ale pak jsem to skousl a pokusil se mile usmát. Zjevně to nemělo ten správný účinek, protože paní se zamračila a bez hlesu fofrem dopsala všechny potřebnosti (takže to vlastně efekt mělo).

„Tak vidíte, zvládli jsme to“, povídala mi paní Spořínková, když mi potřásala pravicí, zřejmě jako každému spokojenému klientovi. „A chtěla jsem se zeptat… důchodové spoření máte?“. Při představě, že bych v tom kanclíku uzavíral ještě nějakou další smlouvu, jsem cosi zamumlal, a řítil se ke dveřím. Vypadl jsem s pozdravem „s Bohem“, protože „na shledanou“ mi připadalo jako sebemrskačství.

A teď jen založit ruce a čekat, jestli „kapříci“ doplujou. Napadá mě totiž tolik variant, z jakého důvodu by nemusely… držte mi prosím pěstě.