I když sraz byl v poobědních hodinách (aby se nám mělo dělat z čeho špatně) – v 13:00, s prvními členy expedice jsme se setkali už kolem jedenácté. Na oběd přijali pozvání Káťa (snad budoucí plnohodnotná švagrová) a Lukáš. Domísek musel zůstat kvůli krátkodobé chlapské nemoci na 7 (rýmička) doma. Ani Lukáš nebyl zcela fit - pro větší požitek z atrakcí si zlomil několik dní před tím malíček (ale jen vrchní část, spodní zůstala v pořádku). K našemu velkému překvapení jsme dostali licenční kopii nejúžasnějšího, nejdražšího a nejcennějšího filmu tohoto roku „Expedice Suchý vrch 2010“ (velmi dramatický příběh 5-ti osob, bojujících s krutou zimní přírodou na dalekém severu).

Najedli jsme se, probrali budoucí vzhled bytu (rýsuje se jeden bláhový projekt), a když všichni dopili svá kafča, nastoupili jsme do auta a pelášili se postavit před fontánu u vchodu Výstaviště.

Po chvilce jsme se sešli všichni (tedy skoro). Naše výprava se skládala z Lucky, Markéty a Jakuba, Markéty a Máry, Káti a Lukáše, Jindry a mne. A začala éra placení a utrácení. Lupínky nám jemně urvaly u vchodu dvě gorily, které dávaly jasně najevo, že nepovolaným a neplatícím vstup zakázán. Kolem nás se promítalo zhruba toto: střelnice, cucátka, dítě s cukrovou vatou, máma s cukrovou vatou na bundě, řvoucí repráky velikosti obra, provázky za devět pětek… Znáte to – Matějská.

Lukáš prozradil svůj plán podstoupit 5 nejadrenalinovějších atrakcí, které se v areálu nacházely. Vlastně tu nejhorší (prak, který Vás vystřelí do oblak s možným návratem na zem) zamítl, ne snad proto, že měl strach, ale protože by s ním nikdo nešel. Udal tedy směr k první. Tou byla stařičká (pamatuje snad i Juldu Fuldu za živa) horská dráha. Ostatní spolupoutníci hromadně vrtěli hlavami a poukazovali na odletující šrouby a pokročilé mapy rzi pokrývající dráhu. My jsme však vyslyšeli výzvu a vměstnali se do vozíčků.

Dlouho jsem na žádné divočárně nebyl, takže jsem zcela zapomněl na ten pocit v břiše, kdy se řítíte kolmo dolů. Se slzou v oku jsem zjistil, že jsem asi (zase) zestárnul. Zato Lukáš s Luckou byli ve svém živlu. Lukáš se zhostil navíc role kameramana, takže na všech atrakcích se držel pouze jednou rukou, protože v druhé třímal zaznamenávací zařízení (anebo se nedržel vůbec). Když se vláček zastavil u nástupiště, byl jsem z nás tří jediný, který jevil jisté příznaky opotřebení. Nebylo mi zle, ale nebylo mi ani fajn… To nejhorší mělo však teprve přijít.

Nadýchal jsem se čerstvého neadrenalinového vzduchu, a už jsme znovu stáli před kasou atrakce. Tentokrát dělala doprovod Lukášovi i Káťa. A o co šlo? O obyčejný řetízkáč, který měl ale hodně dlouhé rameno, takže jste hýbali nohama 60 metrů nad zemí. Bylo to pěkné, velmi z nadhledu a byla tam zima.

Když se znovu celá parta setkala, začalo se řešit, kdy a kde se bude odehrávat avízovaná střelecká soutěž. Střelnici jsme sice žádnou neobjevili, ale zato uvázly Lukášovi na sítnici dvě bláznivé atrakce. Na první jsem jít odmítl a tak jí podstoupila pouze Lucka. Tu druhou jsem bohužel nezamítnul.

Dodal jsem si sebevědomí, usedl na sedačku a čekal. Aby nás mohl Lukáš filmovat, sedl si naproti nám. Když zámky zapadly, dostal jsem podivný pocit v břiše. Začal jsem tušit, že to není až tak dobrý nápad. Lavice se začaly točit a mně se chtělo vystoupit. Šklebící se Lukáš měl pusu od ucha k uchu a třímal kameru. Atrakce nabrala na rychlosti a k točivému pohybu se přidal kyv. Když jsem se ocitl hlavou dolů, došlo mi, že jsem tu omylem. Tak… a teď to dotrpět.

Čím více jsem toužil po tom, aby to peklo skončilo, tím více stroj zrychloval a Lukáš se chechtal. Lucka mi podávala informace, jak to trýznění přežít. Slyšel jsem jí velmi přerušovaně – mezi tlukoty svého srdce. Ale nakonec se obsluhující umoudřil a vypnul to. Když se popruhy uvolnily a já byl znovu volný, chtělo se mi líbat zem a vytrhat přívod elektriky.

Pak se konečně uskutečnilo střílení na růže, střílení na balonky (šípem z luku), střílení z pistole na terč (kde byla hlaveň pistole tak odborně ošetřovaná, že měl Lukáš co dělat, aby se trefil správným směrem) a všemi vítaný autodrom. Je pravda, že někteří účastníci dopravního provozu vykazovali notnou dávku zmatenosti, ale přežili jsme všichni.

Poté se již začala parta drobit a mělnit. Jindrovi sice přišla Jana, která náš počet o trochu zvýšila, ale všichni se pomalu, ale jistě posouvali k východu. Došlo ještě k několika nákupům sladkostí a laskomin a kolem páté jsme opustili areál. Gorila ze začátku tam byla i teď. Jen trošku unavená.

Chtěl bych všem členům výpravy moc poděkovat za účast a krásnou atmosféru. Doufám, že i Vám se setkání alespoň trochu líbilo a brali jste ho jako příjemné zpestření nedělního odpoledne. Snad se za rok na Holešárně sejdeme znovu.