Jediné, co bylo trochu proti srsti, že se autobus vydával na pouť již v časných ranních hodinách a to je v kombinaci s víkendem trochu nemilé. Budíček byl v pět. Mžouravým pohledem jsem se rozkoukával, kde že to vlastně jsem, rychle se oblékl a spolu s Lucčinou mamkou jsme putovali vlahým jarním, ještě tmavým, ránem na autobusovou zastávku, kde již někteří z posádky postávali.
Po několika minutách se k mému údivu dostavil krásný jednopatrový bus a my skončili v jeho útrobách. Dostal jsem místo u uličky, Lucka koukala z okýnka a kontrolovala krajinu, jestli jedem správným směrem. Krajina utíkala a v mobilní televizi bylo promítáno několik dokumentů. Já jsem je pozoroval tak intenzivně, že jsem z toho párkrát usnul.
Na hranicích neproběhla žádná kontrola, k proclení jsme nic neměli, ale neviděli jsme bohužel ani paňáčka hraničářka. Inu doba se změnila. My jsme vstoupili na sousední půdu a poprvé zastavili v pohraničním městečku Kudova Zdroj. Tam se vylodili někteří z účastníků zájezdu a vrhli se do vírů nákupů. Většina autobusu pokračovala dál do Klocka. Za tři čtvrtě hodiny autobus zastavil znovu a z jeho útrob se vysypala spousta lidiček, vyzbrojených taškami všech možných velikostí a objemů.
I my s Luckou jsme se vydali pod stánky a plachty a pustili si svěží vítr do peněženek. Nabídka zboží byla více než úctyhodná. Probíhali jsme ve stanovém městečku a kroutili si hlavy z leva doprava. Naše taška se začala pomalu, ale jistě plnit.
Když čas vytýčený pro nakupování skončil, nastoupili jsme znovu do dopravního prostředku a vrátili se o 45 minut blíže k domovu. Zde se opakovalo vypuštění a nakupovací proces. Jelikož času bylo více a jednalo se o poslední šanci, jak rozhýřit našetřený peníz, snažili jsme se daleko více.
Když se ve tři hodiny naplnil autobus, a nikdo již neměl touhu nakupovat, vedoucí zájezdu zavelel opustit pozice a jednopatrák se dal opět do pohybu. Cestu jsem, jak jinak, zase trochu prospal. Do Prahy jsme dorazili kolem páté. Obtěžkáni naplněnými zavazadly jsme ale ještě nešli domů a obohatili svůj kulturní život o společenskou hru.
Pak už ale opravdu následovala cesta domů. Nově nabyté věci pokryly obývací pokoj a my jsme se oddali radování. Cesta tam i zpět tedy proběhla v klidu a my jsme si život zpříjemnili novými věcmi.