Pravidelné každostředeční cestování do a z Hořovic se protentokrát lehce změnilo. Už cestou tam vykazovala přesnost spoje jisté nedostatky (cca 10 minut), ale to jsem ještě nevěděl, že přijde něco daleko lepšího.

Dorazil jsem za Luckou, řekli si, co se za tu dobu, co jsme se neviděli, stalo, ochutnal jsem naprosto dokonalou rajskou (kterou dělala Lucka), a když ručičky několikrát opsaly kruh, byl čas se zase rozloučit. Scénář stejný (kromě té rajské) jako už mockrát.

Když jsme dorazili na nádraží, měl jsem ještě pár minut do setkání s panem Kafkou. Povídali jsme si deset minut, patnáct a Franz pořád nikde. Hlásič nic nechrchlal, nikde se nic nedělo. Vylezli jsme na peron a šli omrknout situaci. Stav bez závad. Kolejiště bylo uklizené a řádně osvětlené, v domečku pana výpravčího se topilo. Celkem žádná zmínka o tom, že tu měl před čtvrt hodinou profrčet (se zastavením) nějaký vlak, nesoucí hrdě typ rychlík.

Když bylo dvacet minut po desáté, ztichlou tmou proniklo zapískání, šumění a pan v repráku oznámil, že dorazí vlak z Prahy, pravidelný příjezd 21:54 (a pak že se nedá cestovat v čase). Červenočepičáč vylezl na peron a zamumlal, že na Prahu to pojede hned poté.

Odbavení vlaku směr Deutschland proběhlo s menší komedií (to když pan průvodčí jaksi zapomněl, že jeden cestující má s sebou kolo a bude si žádat jeho vydání) a skutečně několik minutek nato dokodrcal i vlak spisovatel. Málem jsem musel naskakovat okýnkem, protože jen se vlak zastavil, hned bylo zapísknuto a odmávnuto. Sláva, jedem.

Celkově vzato, vlak, který měl v tuto chvíli již pětadvacetiminutové zpoždění, nikterak nespěchal. Občas přibrzdění, sem tam nějaké zastavení v polích. Já jsem upadal do klidného stavu, když jsem seděl sám v prázdném kupé, které bylo mou vůlí neosvětlené a krásně vyhřáté. Tento požitek mi znehodnotil štíplístek svou návštěvou. Rozrazil dveře a se zařváním „přistoupili prosím“ aktivoval osvětlení. Poslepu jsem do prostoru nabídl jízdenku a kartu a modlil se, aby se mi vrátila. Dopadlo to dobře, místnost znovu potemněla a já se znovu začal propadat do říše snů.

Vlastně jen okrajově si pamatuji Beroun, kde vlak naposledy stojí před tím, než vjede do hlavního města.

... brobuzení, rozkoukání, zorientování, pohled na hodinky. Je půl dvanácté, takže bychom měli být v Praze. Vlak stojí, kolem mně tma, a v jejích útrobách se dají tušit pouze pole. Tento stav přetrvává ještě asi deset minut. Zkouším přinutit mobil (kde mám GPS), aby mi sdělil, kde se to vlastně nalézám. Bezvýsledně. Ujišťuji se, že v Praze vlak URČITĚ končí a nemohl jsem tedy přejet. Kde já to proboha jsem?

Po vlaku se rozléhají výkřiky, většinou nadávky. Když tu najednou klapot železničářských podpatků. Dveře kupé se znovu rozlítly. „Tak prej se něco stalo, prej hořel vlak a tak tu stojíme. Nevim, jak dlouho to bude.“ Príma, myslím si a dovolím si alespoň jízlivý dotaz: „Ale do Prahy nakonec dojedem, ne?“. Průvodčí se zasmál, něco zamumlal a odešel. Co to mělo znamenat, nevím.

Je půlnoc. Z Hájí vyráží poslední metro, které by mě mohlo odvést domů. Stále nevím kde jsem, ale už mám alespoň potvrzeno, že je to na cestě do Prahy. Souprava se dává do pohybu. Sláva (zde se naprosto hodí pořekadlo „Nechval dne před večerem“). Dokodrcali jsme se do zastávky, která nesla název Dobřichovice. Proboha, kde to jsem? To ten mašinfýra někde blbě zabočil, ne?

Pak následovali stanice Černošice, Radotín (v každé jsme strávili krásných 7 minut – naložit uhlí a doplnit vodu), Smíchovské nádraží a konečně Hlavní nádraží. Trapný úprk směrem na metro skončil pod cedulí oznamující uzavření stanice. Takže noční busík. Príma, noc ještě nekončí.

Jak se suchou a zdravou nohou přemístit z budovy ČD na autobusovou zastávku spoje č. 511, která se nachází na opačné straně magistrály? Vzhledem k tomu, že permoníci rozkopali snad všechno, co se dalo, žádné spojení neexistuje. Jedinou možností (abych nemusel projít desítkami obýváků bezdomáčů, feťáků a jiného zvířectva) bylo přehopkat rychlostní komunikaci. Sláva.

Pohled na jízdní řád mě nemile překvapil. Můj autobus pojede až za půl hodiny. Zima, únava a nehostinná krajina rozprostírající kolem mne podrývali mou náladu. Špačkoval jsem na všechny strany a jediné projíždějící auto nezůstalo bez nějakého přídavného jména.

V jednu hodinu a tři minuty konečně přijel cirkus (jinak se vnitřku ani říkat nedalo). Smrádek (ale teploučko) napovídal o přítomnosti pavilonu opic. Ve prostřední části se nalézali akrobati, předvádějící na sedačkách vskutku nádherné posedy. Jen ten autobusák byl jakž-takž GOGO.

Domů jsem naprosto vyčerpaný dorazil v půl druhé.

Tak Ti milý Franzku děkuji. Až budeš příště chtít se mnou trávit více času, napiš mail, anebo mi pošli pozvánku. Na takovéhle nárazovky už moc nejsem stavěný. A pozdravuj strýčka ČéDéčáka.

PS: Kdyby jste se chtěli dočíst, co se skutečně stalo, podívejte se sem