Šumava hledá Vydrýska

Po dlouhé době přišla šance oprášit uniformu a vzít si jí na jeden víkend na sebe. Obdržel jsem pozvání do Šumavských hvozdů. Na rozdíl od roku minulého jsem však na jih Čech neputoval sám, ale s Luckou. Organizátora jsem tedy překvapil tím, že místo jedné postele jsem objednal lůžka dvě.

pátek 13.11.2009 13.11.2009 00:00:00 publikovaný události s kamarády a přáteli Lucík a Jenda
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR / Lukáš /
KDY (období a interval) víkend /

Abych nevyděsil osazenstvo v práci, musel jsem cestovat v civilu, i když jsem si byl vědom toho, že u většiny vojáků vzbudím pohoršení. Páteční pracování mi uteklo rychleji než normálně, protože jsem si ukořistil půl dne dovolené. Pak rychle prchnout na vlak směrem Hořovice, kde na mě čekala Lucka. Tam také dorazil po chvíli i Lukáš, na jehož plavidlo jsme se nalodili. Lukáš byl za slamáka (slaměného vdovce), protože Káťa a Domísek zůstali doma. Cesta začala.

Lukáš vybral pro zpestření jízdy výbornou zvukovou kulisu. Pouštěl nám dětské zpívánky, takže po chvilce jízdy se auto proměnilo v dopravní prostředek silně opožděných lidí. Mezi všemožnými broučky, medvídky, večerníčky a podobnou drobotinou se objevil i Vydrýsek. Nikdo z nás zatím netušil, jak toto zvířátko změní naše osudy a zvrátí duševní pochody.

Vědom si svých navigátorských kvalit, předal jsem mapu Lucce a výsledkem byla bezproblémová a bezzajížďková cesta. Na místo jsme dorazili jako první posádka. Lukáš vyjednal ubytování a my jsme své batožiny umístili do chatky číslo 3. Na příjezd dalších posádek jsme vyčkali ve společenské chatě a jídelní místnosti. Postupně dorazili Hanka s Pepou, ten přivezl i Martinovu rodinu bez Martina, protože ten si ublížil sportováním (při běhu, ne hodu kladivem) a jako poslední „koblihy“ dorazili i Roman, Běla a malá Lucinka. Byli jsme komplet.

Polopenze byla dostatečná a poté, co všichni spořádali večeři, odkutáleli se k hostinskému, aby si objednali nějakou večeři. Všichni bez výjimky totiž trpěli hlady (krom Lucinky, té ta dospělá porce stačila). Já jsem si dal tatarák, který byl naprosto vynikající a jeho hodnotu jsem naneštěstí zjistil až v neděli při placení. Je pravda, že mi bude ležet v žaludku ještě notnou chvíli.

Něčí bystré oko si všimlo, že do předsálí hodovní síně přibyl „fotbálek“. Protože jsme parta hravá, několik mincí v něm hned zůstalo. Večerní program si vzal na starosti opět Lukáš. Předváděl nám taneční vystoupení a psí exhibici. Pak už zbývalo jen se rozloučit a jít spát.

Sobotní ráno započalo rozcvičkou a slavnostním pochodem – opět pod taktovkou Lukáše. Pepa předvedl, že jeho umění pochodování je na vysoké úrovní. Hurá na snídani (švédské stoly, málo čaje), hurá oblíknout se a hurá na střelnici. Vyprazdňováním zásobníků jsme vyplnili dopoledne a na oběd putovali na naší základnu. Po kafíčku jsme se vydali do lanového parku v Libíně. Lukáš totiž objevil výbornou atrakci. Počasí přálo, sluníčko svítilo, ptáčkové zpívali, tak proč sedět doma?

Nikdo z nás ovšem netušil, že lanové centrum je umístěno na vrcholu kopce, takže nás čekal zatěžkávací výstup podobný alpským podmínkám. Lukáš v rámci udržování své kondice kopec nevyšel, on ho vyběhl. Když jsme dorazili ke kase, každý z nás obdržel propisku a papír, ve kterém stálo, že pokud se zřítíme, nebo jinak si ublížíme, je to na základě naší blbosti a nemáme právo na jakékoliv odškodnění. Všichni nadšeně souhlasili a podepsali.

První atrakcí byla „Flying fox“ což bylo poletování mezi stromy zavěšený jen na laně. Roman (a nejen on) při této příležitosti předvedl velkou dávku odvahy, protože se vše odehrávalo zhruba 10 metrů nad zemí a on trpí závratěmi. Blížící se večer nám dal možnost zkusit už jen jednu zkoušku odvahy. Další provazovou záležitostí bylo překonávání vzdáleností mezi stromy (jak jinak) po lanech. Všichni jsme z parku odešli zdraví a živí.

Když jsme dorazili zase domů, byli jsme obeznámeni, že tento večer zde vystoupí countryová kapela a že to bude zábava. No, byla. Kolem sražených stolů se poskládalo zhruba půl Vimperka (druhá půlka zřejmě holdovala jinému hudebnímu žánru) a probírali své zážitky. Trochu jsme jim asi překáželi, protože každý na nás koukal, coby na vetřelce. To ještě nebyl zlatý hřeb večera. Největší muka začala právě ve chvíli, kdy se jedna blondýna chopila kytary a nasadila svým nepřeslechnutelným ječákem takt první písně. Bylo vymalováno, museli jsme si najít jinou zábavu, než společenskou konverzaci. Naše hlasové propozice nebyly dostatečné, abychom pěvkyni přehlušili.

A taky že ano. Padla věta „dáme fotbálek?“ a ta určila, jakým směrem se bude večer pro nás nezpěváky ubírat. Já jsem byl do týmu pozván Luckou, protihráči nám byli Roman a Lukáš. Po chvíli kroucení madly bylo jasné, že hraji s jedním z nejlepších útočníků ligy. Spoluhráč zmateně točil vším možným a čas od času v afektu přesunoval hrací plochu. Následovalo několik dalších klání, ale náš tým stále vyhrával. Lukáš s tímto výsledkem nebyl nikterak spokojen a tak krom trhání hracího náčiní Lucce oznámil, že se hodlá dopustit sestrovraždy. Věta „já Tě zabiju“ byla slyšet ten večer ještě několikrát.

Poslední hra (došli totiž chechtáky) málem posunula tým soupeřů na pozice vítězů. Konec ale připomínal zápas našeho národního týmu. Ze skóre 5:0 pro soupeře se díky Lucčinému umění změnil výsledek na finální 5:6 pro nás. Ani nebudu popisovat, co Lukáš dělal. Hlavně už ani nemluvil...

Naprosto vyčerpaní z mače a z řevu kytaristky jsme ulehli do postelí. Prožili jsme tu nejžhavější noc, protože topení se jaksi zaseklo a nedalo se vypnout, takže jsme vlastně nocovali v pekle.

Nedělní ráno nepřineslo již nic zajímavého (krom ceny tataráku). Čaje málo, pak zaplatit, sbalit a vypadnout. Před návratem domů se však ještě konalo hledání Vydrýska. Auty jsme se dopravili k Vydře a vydali se pěšky (někteří to zkoušeli plavmo) k obydlí Vydrýska. Po dlouhé túře nám paní Vydrýsková oznámila, že starej není doma a mladý to neumí. Vzniklo asi tisíc záběrů řeky, řeky s kameny a kamenů v řece a ťapkalo se k autům. Stavili jsme se ještě na dlabanec v „Antýglu“ a pak už domů. Jen díky tomu, že pohádkové písničky chtěl Roman, strávili jsme cestování v klidu a pokoji (někteří) za poslechu něčeho normálního.

Opět děkuji všem hledačům Vydrýska za krásný víkend a těším se na další.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie