Už dlouhou dobu mám v plánu změnit vzhled oken v obývacím pokoji. Staré konzole nebudí zrovna optimistický dojem a ať do jejich žabek upnu cokoliv, k modernosti to má daleko. Stejně tak je to i se záclonami, které se pohupují nad okny již několik desetiletí (peru je, ale neměním). Protože o téhle, čistě ženské, parketě nemám nejmenší informace, pomohla mi s ní Lucka.

Při poslední návštěvě jsme změřili okna, z toho rozměru vzešel potřebný rozměr konzole a naposled celková délka záclon. Řeknu Vám, vysokoškolská matematika hadr. O několik dní později jsem dostal informaci o cenách konzolí, cenách záclon, kde mají jak otevřeno a co se tam bude hodit. A tak vznikl plán, který měl přinést konzole a záclony umístěné v mém bytě.

V sobotu jsem juchal v ranních hodinách do Hořovic, kde na mě (již tradičně) čekala Lucka. Proběhli jsme ztichlým městem a vstoupili do krámku s textilním zbožím. V prvním patře bylo umístěno záclonářství, kde jsme setrvali jen chvíli, než nám do oka padla záclona s velmi pěkným vzorem. Prodavač zaujal střihací postoj a „natočil“ nám potřebné množství bílého potahu na okna. Spokojeni jsme vyrazili pořídit tyč, na kterou to zavěsíme.

A teď to začalo. Sehnat obchod, sehnat zboží a sehnat prodavače, který nám konzoli vyndá, to šlo celkem dobře. Potíž ovšem nastal tehdy, když jsem nosník na záclony držel v ruce. Zřejmě jsem musel připomínat skokana o tyči. Přece jen, tři metry jsou tři metry. Namítl jsem, že nás z metra vyhodí, nehledě na to, co nám řekne mašinfýra. Lucka neztrácela náladu a mávla rukou. „Nějak to dopadne.“

A tak jsme se s bidlem vydali na nádraží. Cestou jsem přerušil několik telefonních rozvodů, kabel elektrické energie a rozbil jednu žárovku pouličního osvětlení. Začali jsme zkoumat, jak tu drobotinu narveme do vlaku. Padly takové nápady, jako oknem, střechou anebo jí připevníme na lokomotivu. Když jsme dorazili na nádraží, nápad stále nebyl. Lucka vyzkoumala u okýnka, že bychom mohli použít služby „Přeprava během jízdy“ a tyč uschovat v nákladním oddělení.

Šťastní, že jsme problém vyřešili, jsme naklusali k dobytčáku, z kterého vykoukla blonďatá hlava průvodčí. „Dobrý den, mohli bychom si tohle uložit?“. „Samozřejmě“ prohodila štíplístková a ihned dodala: „No počkejte, to vám nevezmu, to je nějaké delší“. Probíhala konverzace, při které jsme vnutili obsluze, že rozdíl mezi dvěma a třemi metry skutečně je, ale není tak markantní, jak se na prvý pohled zdá. Nakonec jsme tyč do dveří protlačili a radostně nastoupili do vlaku.

Cesta ubíhala rychle a radostně. V Praze nám byla konzole vystrčena a já znovu začal připomínat vlajkonoše. Následovala cesta metrem. Opět jsme se odhodlali úmyslně nedodržet smluvní přepravní podmínky MHD a tyč narvat do vozu. Zjistili jsme, že daleko lepší, než milé úsměvy a žádosti o uvolnění místa je se tam prostě nahnat a šermovat kolem sebe. Lidi pochopí, že jim jde o krk (v tomto případě oči) a sami dobrovolně a bez připomínek uskočí. Tyč se vešla naprosto přesně, ale být o dva centimetry delší, brousíme vnitřek tunelu. Osádka metra na nás pobaveně zírala, nejspíše s myšlenkou, že se v dnešní době kradou i dřevěné lešenářské trubky.

Bez jakýchkoliv komplikací jsme dorazili na výstupní stanici a opustili labyrint podzemí. Zbytek cesty byl již pohodový, snad jen krom chůze po schodech, kdy manipulace připomínala hlavolam ježek v kleci. Nakonec se nám ale tyč podařilo narvat až do bytu. Sláva, dokázali jsme to.

Protože zatím není ani sil, ani materiálu k tomu, abych konzole (a na ně záclony) nad okna umístil, není se čím chlubit. Ale doufám, že to nebude dlouho trvat a Hořovické tyčky budou zdobit můj obývák. Poděkování patří Lucce, která celou akci naplánovala a notnou dávkou pomoci přispěla k jejímu zdárnému konci. Děkuji :).