Cibule není jen do guláše a k pláči, aneb Cibulák 2009 a sobota

Cibulák je tradiční jarmark v Hořovicích, který se tento rok odehrával 3. října. Protože já jsem se tam ten den vyskytoval také (lépe řečeno, vyskytoval jsem se tam právě proto), tato nádherná událost mi neušla. Průvodkyní mi byla Lucka, která tuto akci naplánovala.

sobota 03.10.2009 03.10.2009 00:00:00 publikovaný soukromé příhody Jenda

Abychom se vyhnuli obrovským přívalům lidí, vyrazili jsme do ulic Hořovic již v půl deváté (sice jsem hodně bručel, když jsem v sobotu vstával v šest, ale stálo to za to). Jindy klidné lokality byly ozdobeny stánky se vším možným, ale ve většině případů – cibulí. Samozřejmě nechyběly ani stánky nabízející burčák, nějaké to oblečení, umělohmotné blboviny a procházeli jsme i kolem prezentace „superlepidla“, které ukazoval člověk ala Horst.

Celý jarmark jsme prošli několikrát sem a tam. Pořád bylo co objevovat. Když jsme měli pocit, že jsme dostatečně umačkaní (počet hlav se rapidně zvýšil), Lucka přišla s nápadem, že bychom mohli navštívit Hořovický zámek. A tak jsme opustili vřavu a zakoupili si prohlídku zmiňovaného aristokratického sídla.

Jak jinak, měli jsme štěstí a prohlídka začínala za deset minut. Holčina v kroji s námi procestovala několika místnostmi, kde se nacházelo například velmi nebezpečné zrcadlo (svobodná slečna, která do něj pohlédne se do roka a dne vdá), kulečník a rozpůlený pes (na tapetě).

Plni zážitků a pocitů (hlavně, jestli se Lucka nekoukla do toho zrcadla :)), jsme jeli k Lucce, kde jsem dostal výborný oběd a seznámil se důkladněji s Číčáky. Za domácí úkol jsem si pak dal cíl, že se naučím rozpoznávat, jako když bičem mrská. Snad to nebylo úplně ukvapené.

S plným břichem mě Lucka naložila do auta a rozjeli jsme se do Plzně. Počasí bylo totiž krásné a přálo našemu plánovanému výletu do tohoto města. V Plzni jsem taky nebyl. Navštívili jsme pana Tyla a Škroupa, Hurvínka se Spejblem a zcela při smyslech (o čem teď pochybuji) jsme se rozhodli, že se vybelháme na Plzeňskou věž, která je nejvyšší v Čechách (to jsem se dozvěděl teď). Bylo to nekonečné, ale ten pohled, který se mi poté naskytl byl úžasný.

Když jsme byli dostatečně vykoukaní, sešupajdili jsme dolů, dali si dortíka v cukrárně a šli zpátky k autu. Protože Lucka dostala za úkol pořídit pár věcí, stavili jsme se ještě v Plzeňském Tescu (které je stejné jako Pražské, jen mají prohozený regál číslo 35 a 16) a pak...

... a pak se rozhodla, že si nechá naprosto sešrotovat auto. Oznámila mi, že nebude dělat taxikáře a že se chce taky vozit a já proto budu řídit z Plzně zpátky. No, byla to výzva. Předpisy jsem sice (moc) neporušoval, ale jízda to byla děsivá. Proto mě dost překvapil neustále klidný hlas Lucky, která mi jen oznamovala, že tohle se nemá, ale naučím se to (to když jsem se pokoušel utrhnout řadicí páku). Dál to radši ani nebudu komentovat, prostě katastrofa.

Nějak se stalo, že jsme nakonec dorazili do cíle, a to k Lucčinému taťkovi. I když jsem větu „Já nemám hlad“ pronesl nesčíslněkrát, stejně jsem dostal večeři a hrozily mi i koblihy, ale protože jsem dostatečně funěl, byl jsem omluven. Povídali jsme si, rozebírali paňáci ženoucí se po zeleni (fotbal v televizi) a bavili se.

Když přišel čas odjezdu, Lucka mě naložila (pochopila, že dnes mám odježděno) a odvezla mě na nádraží. Tam už mě čekal jen přihrnuvší se vlak a odjezd domů. I když den má jen 24 hodin, v tuhle sobotu jsem toho zažil daleko více. Doufám, že takových sobot bude ještě hodně.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Fotogalerie