Protože jsem ve vypravování ze dveří někdy horší než ženská, povedlo se mi odchod tak dlouho oddalovat, až jsem si byl jistý, že přijdeme pozdě. I když nám všechno jelo, stejně jsme se dostavili o čtvrt hodiny pozdě – moc se omlouvám.

U stolu již seděli dvě Markéty a Mára s Kubíkem. Protože někteří s přítomných byli současně oslavenci, vyřídili jsme rukotřesoucí záležitosti a já představil Lucku přítomným.

Sedli jsme si a jedna z prvních otázek, která na mě směřovala byla: „Hele, tady žádná rezervace na tvý jméno nebyla. Jak si to teda zařizoval.“ Polkl jsem při představě, že bychom rajzovali po Praze a hledali sesle.

Kromě toho, že tu neumí moc přijímat rezervace, tu také moc neumí obsluhovat, natož jednat s lidmi. Ale čert to vem, protože já jsem si večer moc užíval, takže dost pomlouvání a vytýkání.

Postupně dorazili všichni pozvaní, z čehož jsem měl moc velkou radost. Nestíhal jsem sledovat všechny, ale snad u stolu nebyl nikdo, kdo by vykazoval zjevné známky znuděnosti. Debatilo se, k mému velkému údivu nikdo neprozradil, co jsem za člověka, a k mým uším nedolehla žádná perla o mě. Co se dělo v mé nepřítomnosti nevím, montovat odposlouchávací zařízení se mi nechtělo.

Když jsme byli vyhozeni, několik členů jevili zájem o pokračování, ale protože jsem nechtěl na první společné schůzce ukázat svou pravou tvář, společenstvo jsme rozpustili a cestovali domů.

Doufám, že se večer všem pozvaným líbil a sejdeme se brzo zase. Tentokrát již nebudu dávat rezervaci, protože jak je vidět, není mi souzeno cokoliv úspěšně zarezervovat. Poděkování za příjemné posezení tedy patří Lucce, Markétě, druhé Markétě, Jindrovi, Kubíkovi, Márovi a Mildovi (řazeno abecedně, ne podle sympatií). Díky přátelé.