Protože většina osazenstva se připravovala na boj již od soboty, na nádvoří se nás sešlo skutečně málo. Oproti minulým cvičením nám stačil na odvoz pouze jeden autobus. A i ten nebyl naplněný. Prostě nás máklých je málo, takže pokud někdo touží po tom, stát se objektem, který ostatní nechápou a hrát si se saprem, koukněte se, co to vlastně aktivní zálohy jsou. Nafasovali jsme instantní jídlo (konzervy), probrali aktuality a nasedli do autobusu, který nás odvezl na Doupov. Velice mě překvapilo, že se nekonalo žádné zevlování (co to je se dočtete zde) a vše probíhalo velmi rychle.
Před ubytovnou na nás čekala druhá polovina vojska. Usměvavé obličeje mi prozradili, že i když jsem na cvičení nebyl rok a půl, naprosto nic se nezměnilo. Stále stejná skvělá parta. Bidlo, které jsem měl zatěžkávat, bylo v pokoji, kde ležela velká většina první (mojí) čety. Byl jsem krátce seznámen s programem výcviku a hodně mě dostala informace o tom, že prý bude vrtulník. Cože??? Vrtulník? Ten tolikrát slíbený vrtulník?
V pondělí se nedělo nic. Ubytování, kecání, smích vládl snad všude. Na programu byl jen nástup, kde byl čten rozkaz na následující týden. Vyhnul jsem se službám, vyhnul jsem se kde čemu. Jediné, co mě postihlo, byla funkce „chemického pozorovatele“ (pochopíte později). Zjistil jsem také, že do naší roty nastoupili noví vojáci, za což jsme všichni moc vděční. Za chvíli bychom totiž asi zmizeli z povrchu vojenského. Věci rozstrkané po skříňkách jsem měl, prostěradlo na posteli taky, takže jediné, co zbývalo, bylo válení se po bidle. To se mi vedlo až do večerních hodin, pak jsem usnul.
Úterní den nebyl ještě taková zabíračka jako dny následující. Byla nám promítána prezentace a video o nebezpečí min a jak postupovat, abyste se v poli neproměnili v odlétající nožičky a ručičky (o hlavičce nemluvě). Na nedalekém kopci pro nás pak „profíci“ připravili lanovou atrakci. Přelézt údolí pomocí dvou lan je brnkačka, ale lezení na „francouze“ je podstatně namáhavější (i když to vypadá prďácky). Abychom se příliš nenudili, dostali jsme úkol. Z místa A (na jedné straně útesu) přepravit kládu o hmotnosti cca 80 kg do místa B (hádejte – ano, druhá strana útesu). Protože já jsem neradil, členové čety přišli na řešení rychle. I když instruktoři byli řešením velmi překvapeni (zřejmě proto, že na to parádně platilo tvrzení „Když nemůže Mohamed k hoře...“), zátěž jsme přemístili. K večeru jsme byli seznámeni s nastupováním do vrtulníku – prý, protože by se nám to mohlo v budoucnu hodit. Instruktor (jeden z našich) to popsal jako činnost, která je „velmi podobná nastupování do socky, jen si neštípáte lístek“.
Ve středu ráno nám byla na nástupu oznámena tato informace. „Vojáci, v době výcviku došlo k mimořádné situaci. Nedaleko odsud se zřítilo letadlo, které neslo na své palubě chemickou látku a je důvodné podezření, že došlo k jejímu úniku. Vaším úkolem bude tuto oblast lokalizovat a nebezpečný materiál odstranit.“
Koukal jsem jako blázen. I když jsme všichni věděli, že žádné letadlo nespadlo, takto podaný rozkaz zněl velmi autentičně a dodával celému úkolu závoj reality. Já, jakožto chemický pozorovatel (to je ten komik, který běží před četou a sleduje, jestli někde náhodou něco nesmrdí. A když to zjistí pozdě, je naštěstí dosti vzdálen od čety, takže se o nebezpečí mužstvo včas dozví při pohledu na svíjejícího se pozorovatele), jsem byl vybaven přístrojem a další zátěží. Tatry nás odvezly směrem k místu havárie. Četa vytvořila na velitelův rozkaz rojnici a my jsme se dali do prohledávání okolí. Asi po 300 metrech mě indikátor oznámil přítomnost chemických látek člověku škodlivých v ovzduší. Má kariéra „malého chemika“ započala. Četa se oblékla do „atombordelu“ (velice slušivé pláštěnky), nasadila masky, oblast jsme označili a vydali se hledat schránku s nebezpečným materiálem.
Musím říci, že obdivuji chlapi z Protichemické brigády, protože něco hledat s maskou na xichtě, když z vás leje pot (pod tím igelitem je děsivé vedro) a špatně se dýchá... klobouk dolů. Každopádně, členové naší čety se k tomuto úkolu postavili jako vždycky – chlapsky – a bednu jsme mezi dýmem našli. Já, jakožto chemik (obětováníhodný člověk) jsem chemickou srandu uložil do bezpečnostní schránky a celá četa se poté dekontaminovala. Musím říct, že je dost velká sranda se z té pláštěnky dostat. Věděli byste například, jaký je správný postup sundávání když máte na sobě pláštěnku, nohavice, masku a rukavice? Protože když to v reálu uděláte špatně, zakuckáte se tak, že to přejde až pod hlínou. Přiznám se, i já jsem udělal chybu, za kterou mě naštěstí nic nevytrestalo.
Protože bednu, ve které leží bedna s chemikálií, nemůžete jen tak někde pohodit (můžete, ale pak ten svět vypadá tak, jak vypadá), bylo nutné dovést nebezpečný náklad k odbornému zneškodnění. Chemici však sídlili daleko a tak jediný rychlý přesun byl možný po vzdušné ose (takže jsme se toho letu po několika rocích přece jen dočkali). Pěší přesun na heliport nám dal zabrat (půl kilometru do kopce se zbraní a v poklusu není pro mě nic moc), ale dorazili jsme včas a vrtulník na nás čekal. Nalodili jsme se, Mi-17 (zážitek vskutku parádní) se zvedla a odnesla nás na místo dalšího působení naší čety – kousek od pěchotní střelnice.
Abychom to neměli jednoduché, opět nás čekal pěší přesun s krytím (takže žádný capkání po silnici). Důkladně jsme si prohlédli krásy křovin a moc kopřiv a mnoho z nás si odnesl upomínku v podobě trnu. My jsme však zabojovali a kótu nepozorovaně dosáhli. Opět se moje oblečení proměnilo v mokré hadry. Přesun byl sice do kopce, ale zato rychlý a pod sluncem. Po dosažení útočného bodu proběhly střelby, kde jsem se (jako vždycky) ujistil v tom, že větší šanci mám, pokud budu používat samopal k mlácení.
Mezi jednotlivými fázemi nebylo zevlování, ale byla nám prezentována od dostavivších se zdravotníků pomoc při boji a jiné techniky, jak nepřijít o živou sílu v poli. Na učebně se pak probíralo skládání a rozkládání samopalu SA vz. 58. Protože na plánu byly také noční střelby (které měly být na rozdíl od předminulého cvičení skutečně noční a ne v devět), museli jsme nějak vyplnit zbývající čas. Dostali jsme popis situace, která během našeho cvičení vznikla. Rodil se nový úkol, který máme splnit. Protože jsme dostali přísný zákaz tyto informace dále šířit, prozradím jen to, že šlo o teroristickou hrozbu. Cílem útoku měl být zdroj pitné vody. Naším úkolem bylo tento zdroj ochránit.
Noční střelby probíhaly přesně tak, jak si všichni mysleli, že dopadnou. Ono, když nevidíte na to, po čem máte střílet a ani na to, čím máte mířit... To se pak špatně střílí. Prostě někdo tam nahoře bude muset zařídit, aby přišel nepřítel ve dne. Jinak bude problém. Několika jedincům se však i přes to podařilo několik figur sejmout. Po vypotřebovávání munice (bylo asi půl jedné ráno) jsme měli zaujmout postavení na shromaždišti, vybudovat zde bivak a přenocovat. Musím říci, že pochod pod měsíčním nebem je úžasná věc. Shromaždiště jsme našli, rozložili tábor a já během hlídky zjistil, že nepřítel nepotřebuje žádnou pátrací techniku, aby nás odhalil. Chrápání se totiž rozléhalo na kilometry.
Následující ráno (tedy čtvrteční) jsme navedli Martina s jeho Tatrou k našemu postavení, kde nás nabral a odvezl na setkání celé roty. Tam jsme dostali snídani a jídlo na zbytek dne včetně snídaně pro následující den. Pan podplukovník nás detailně seznámil s podrobnostmi akce (prásknu, že operace nesla název „Matoni“ – všimněte si prosím pouze jednoho T, což je účel) a vzduchem létaly rozkazy. Potom mezi roty přistály malé papírové krabičky obsahující náboje a přes padesát vojáků začalo být ještě více nebezpečných. Přezbrojili jsme (naházeli batožiny na matičku Tatru a nechali si pouze taktickou výstroj) a vydali se na dlouhou a velmi náročnou cestu za vodním zdrojem. Celý přesun měl být (zcela logicky) utajen, takže jsme se znovu probírali 150 centimetrovými kopřivami. Navigační schopnosti a orientační smysl našeho velení však nezklamaly a my jsme po několika hodinách a několika desítkách kilometrů dorazili k pozici, kterou jsme měli následující hodiny chránit. Na většině vojáků (včetně mě) se začala projevovat únava.
Během velmi krátkého časového období byl vybudován velitelský stan a zřízeny všechny pozice pro strážení. Večer a v noci proběhlo několik pokusů o útok, ale bystří bratři ve zbrani tuto hrozbu brilantně odvrátili. Já, protože jsem držel pozice nedaleko velitelského stanoviště, jsem tolik práce neměl. Vybaven kvalitním spacákem jsem (žalovat se nemá, ale řeknu to na sebe) velkou část noci probděl se zavřenýma očima.
Ráno nás nebesa obdarovala deštěm, ale morálku to v žádném případě nenarušilo. Z děr začali vylézat strážní a poukazovali na velmi akční noc. Někomu nestačili ani čtyři zásobníky k zatlačení nepřítele... ale pak to čištění :). V osm (dle plánu) dorazila landrover s horkým čajem a befel, že posily se blíží a proto naše přítomnost není nutná. Sbalit, nalodit, vyrazit.
Pátečním ránem to však ještě nekončilo. Byli jsme svezeni znovu na shromaždiště roty a obdrželi další instrukce. Dle informací zpravodajské služby se zbytky teroristické skupiny stáhly na kopec, a tam drží pozice. Máme možnost skupiny rozdrtit a zabránit tak dalším útokům a hrozbám. Tatry nás odvezli pod kopec, kde jsme „akčně“ vysedli a nabrali krytě kurs na nepřítele. Nepřítel byl rozprášen, munice vybita, mise plně úspěšná. Znovu jsme se narvali na Tatru a Martin s námi upaloval na kasino. Cestu jsem (jako velká většina posádky) prospal.
Zbytek dne se nesl v duchu rozbalování, sušení, dávání se do kupy, trocha čištění zbraní, prostě pohoda.
Abychom nezapomněli, jak se má voják chovat mimo boj, byla nám na sobotu naplánována pořadovka. To je vojáky velmi oblíbená činnost. Skládá se z pochodování, otáčení, řazení, vystupování a podobně. Je pravda, že jsme se na začátku točili při většině povelů jako želvy na krunýři a chumel připomínal spíše Lemmings. Po krátké osvětě jsme však znovu začali připomínat vojáky a na rozkazy reagovali vojensky. Ze skladu nám byly vydány sapry a na nástěnce rozvrhu bylo několik hodin proznačeno nápisem „ošetřování techniky“. Takže hadr a šmudlat, až do úplného ušmudlání.
Mě se povedlo „kosu“ (což je jiný název pro samopal) vrátit napočtvrté. Nevěřili byste, kam se dá všude zašťourat, aby vám v ruce hadr zčernal. Na nástupu jsme byli pochváleni (výtka žádná, což je fakt divné), já obdržel další frčku (za chemika – takže už jsem četař) a proběhlo zhodnocení celého cvičení. Poté jsme vyklidili sklady, materiál naložili na vozidla a šli se bavit k ohni vyzbrojeni buřty a pivem (povinně nepovinná dávka).
Neděle mě překvapila tak, jako snad žádný jiný den. Většinou opouštění vojenského prostoru (teď se tomu říká vojenský újezd) probíhalo tak, že se hodně zdržovalo a domů jsem se dostal ve čtyři. Ráno budíček, snídaně, vyklidit pokoje, zamést, vytřít, do autobusu, do Prahy, pro peníze a opustit Karlín. Nevěřil jsem svým očím ani jiným orgánům, protože doma jsem byl kolem půl dvanácté. Neuvěřitelné.
A co říci na závěr? Jsem moc rád, že jsem se mohl zase zúčastnit. Parádní parta lidí a velmi povedené cvičení mi zůstane dlouho v paměti.