Zanadávejte si prosím

Týden uživatelské podpory na místě započal na severu Čech. První zastávkou mého putování za sběrem nadávek a nespokojených obličejů byl Liberec. V batůžku jsem měl asi sto listů „důležitých“ dokumentů, dalších 300 v elektronické podobě a modlitební knížku. V duchu jsem si neustále opakoval, jak uklidňovat znepokojené uživatele a FAQ nové aplikace. Soudný den se blížil.

pátek 19.06.2009 19.06.2009 00:00:00 publikovaný historky z práce Jenda

Pondělí

V pondělí ráno jsem dorazil na autobusové nádraží na Černém mostě a vyrazil vstříc uživatelům z Liberce. Autobus vesele pádil a já jsem se po hodině ocitl na náměstí, jen pár minut od cíle. Protože jsem si dal větší časovou rezervu, omrkl jsem pekařství a nafutroval se koláčem. Než jsem se probojoval k oddělení, musel jsem vystát frontu na informace (hlídačka si nenechala vysvětlit, že nejsem zákazník). Když se vše vysvětlilo, byl jsem prvním uživatelem velmi příjemně uvítán a mé působení mohlo začít.

V konferenční místnosti se seskupilo asi 15 lidí a zraky upírali na mne. V puse se mi udělalo trochu sucho a začal jsem se potit jako prase. Spustil jsem. Přeřeky, koktání, občas jsem si nemohl vzpomenout na ten správný výraz. Prostě jsem byl ve svém živlu. Po půl hodině jsem položil otázku, zda na mě někdo něco nemá. Chyba. Otázky začaly lítat. Míra propocenosti dosahovala katastrofálních hodnot. Když bylo všem jasné, že jsem pouze paňák, který nic neví, přestali.

Začal jsem obcházet uživatele. Super bylo, že aplikace nefungovala. Sice jsem vypadal jako úplný kretén, protože jsem tam byl v podstatě k ničemu, ale na druhé straně se mě nikdo na nic neptal. A tak jsem si jen vyplňoval reporty s otázkami nenechavých uživatelů a modlil se, aby aplikace nebyla spouštěna. Nebyla. Bylo mi poděkováno s tím, že příště by to snad mohlo chodit a já v půl šesté opustil Liberec.

Úterý

Vývojáři zapojili všechen svůj um a aplikaci zprovoznili. A tak jsem se v Praze ukázal s vědomím, že dnešní službu již jen tak nepřečkám. Průběh stejný. Dvacet lidí se narvalo do místnosti pro deset, a já započal s představením. „Dobrý den, jsem ten a ten a přišel jsem, abych...“. K mému velkému překvapení mě jedna osoba (poté mi konečně někdo řekl, že je to ředitel) po sedmi minutách umlčela. „Vážený pane, to co nám tu povidáte je pěkný, ale k ničemu. Choďte a ukazujte.“ Ostatní zajásali a utekli. Konec atrakce, do práce. V Praze jsem narazil na dva superaroganty, kterým dělalo problém i kliknout na ikonu. Obličeje formovaly do takových grimas, že jsem se chtěl ujistit, že nejde o masku. Mnoho uživatelů bylo tak napůl. Chvíli příjemní, chvíli nepříjemní, ale dalo se to přečkat. Pouze dva uživatelé byli příjemní. Prostě jiný kraj, jiný mrav. K obědu jsem se nedostal (nebudu přece žrát, když to pánům nechodí, ne?). Vysvobozením mi bylo znepřístupnění aplikace o půl sedmé. Jinak bych tam tvrdnul asi doteď.

Středa

Znovu v Praze, v budově sice jiné, ale kousek od včerejšího místa. Lidi tu byli velmi vtipní. Započal jsem tlachání. Z ničeho nic si skupinka uživatelů vyměňovat své poznatky a chechtali se tomu tak, že jsem musel lehkým kopnutím do stolu upozornit na to, že bychom se mohli vrátit k tématu. Na ukončení jsem se zeptal rovnou a návrh byl bouřlivě přijat. Tak fajn. Plujte ke strojům, já tu budu zase plachtit a řešit Vaše problémy.

Pracoviště bylo situováno do budovy, kterou stavil debil. Z jakéhokoliv místa A neexistovala přímá cesta do místa B. Prostě, vždycky jste museli něco obcházet. Tak se stalo, že jsem se občas dostal na místa běžnému smrtelníkovi zapovězená. Kdybych měl krokoměr, myslím, že by celková trasa hodila Maraton. Oběd jsem klasicky vypustil, abych neurazil a mohl zodpovídat. Výsledek: počet nasraných uživatelů snížen, počet problémů kvadraticky rostl a já jsem se naučil nosit výraz, který mě ochraňoval před moc technickými otázkami. Čas propuštění, něco málo po páté. Pak jsem ještě juchal pro informace do práce.

Ve čtvrtek a pátek

se znovu opakoval support v Liberci a Praze, takže nic nového. Otázky se začali opakovat a já jsem pojal pocit, že už na většinu z nich vím odpověď. Je pravdou, že někdy mi tento pocit někdo pokazil, ale čmáráním na papír jsem asi budil dojem, že se problém dostal do správných rukou a bude vyřešen. Ano, bude, ale teda fakt nevím kdy...

No, příští týden se jede znovu to samé kolečko. Už vím, co se asi bude dít. Je pravda, že něco mi v té hlavě zůstalo. Už se nebojím jako v první den, ale nevěřím, že nepřijde ještě nějaká jobovka. Uvidíme, snad to zvládnu. Držte mi palce.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

nehodnoceno
článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.