První zmínka se datuje před několika měsíci. Jindra mi napsal o této akci. Zrobil jsem si poznámku do svého zápisníčku (bez čmárání jsem úplně vedle) a čekal. Když čas vplul do blízkosti data konání, dohodli jsme se s Jindrou, že pro mne akce platí a že dorazím. Protože jsem měl ve čtvrtek jinou akci, nemohl jsem jet s Jindrou, ale dorazil jsem v pátek večer vlakem. Přináším Vám příběh o tom, jak se to odehrávalo.

Vybaven novým stanem, spacákem, kytarou a spoustou zbytečných věcí (jídlo jsem si třebas zapomněl) vydal jsem se na nádraží. Zakoupil jsem si lístek, nastoupil do kupé kolejáčku. Společnost mi dvě zastávky dělal člověk připomínající sériového vraha, u kterého se projevila touha. Dalším příchozím byla veselá paní, která měla radost snad i z toho, že se jí na kalhoty přilepila žvýkačka nainstalovaná na sedadlo. Cesta ubíhala rychle. Pozorujíc krajinu, několikrát jsem usnul a probral jsem se až před Ústím. Rekognoskoval jsem kupé a zjistil, že stav je beze změn. Osazenstvo stejné, výraz paní stejný, výraz vraha stejný, jen několik listů z jeho knihy se přesunulo z pravé strany na levou. Jinak nic. Spát už se mi moc nechtělo a tak jsem začal pozorovat ubíhající krajinu. Skvělé bylo, že celou prospanou dobu jsem seděl po směru jízdy, ale v Ústí někoho napadlo, že vlak obrátí (asi aby se nehádali lidé u okénka) a tak jsem až do Duchcova couval.

Protože rychlík stavil pouze v samých velkých městech (Ústí, Teplice, Most, Chomutov, Karlovy Vary a tak dále...), říkal jsem si, že Duchcov bude také velké město. Jen mi to jméno nic neříkalo. Ne ne ne. Po Teplicích přišlo ztrouchnivělé, rozmlácené, ponuré, odporné (více než normálně) a šedivé nástupiště. Mezi nápisy po zdech, které evidentně nepatřily k původní výzdobě (povětšinou třípísmenné hnusy), jsem rozeznal zrezivělou ceduli s nápisem „Duchcov“. Trochu mě potěšilo, že jsem nevystupoval sám, ale za mnou vylezlo ještě pět dalších občanů (trochu tmavé pleti). I když jsem měl v úmyslu telefonovat, zraky probodávající mou osobu mi prozrazovaly, že s tím není radno spěchat. Seběhl jsem schody připomínající staveniště, a když jsem osiřel, volal jsem Jindru. Spojení bylo navázáno a rozveselený Jindra mi oznámil, že mám dorazit k rybníku Barbora, který se nachází ve středu města Duchcova. A tak jsem se vydal. Cestou jsem nepotkal vůbec nikoho, což mi učinilo trochu čáru přes rozpočet, protože mi Jindra radil, abych se (pokud zabloudím) zeptal kolemjdoucích. Šel jsem pořád po hlavní a po půl hodině ostré chůze (prý je to asi kiláček) narazil na otevřený obchod. Hurá do něj. Milá paní mi prozradila, že jsem asi v půlce cesty a prodala mi deset housek a dobrou vodu. Vydal jsem se ukázaným směrem. Aby mi cesta utíkala o trochu veseleji, nechtěně jsem si zablokoval v kapse telefon (Copperfield by záviděl), takže jsem si z mého Soňáčka udělal těžítko a připravil se o možnost znovu vyvolat Jindru.

Rybník Barbora, na kterém se závody konaly, jsem našel. Bohužel kolem nikdo. Jediného, koho jsem potkal, byl hodně upravený (pivkem) domorodec, který mi oznámil, že už nic není a přišel jsem pozdě. Trochu jsem znejistěl, jestli se tu nekonal výlov kaprů, ale ujistil mne, že se tu konalo klání a poslal mě do místní hospůdky, kde se konal pozávodní meeting.

Do hospody jsem dorazil a stal se středem pozornosti. Čekal jsem, že někdo pronese větu o tom, že „takové tu nevidí rádi“. Postupným ptaním, běháním z jedné místnosti do druhé a strachováním se nakonec štěstěna znovu obrátila ke mne a já potkal Jindru. Sláva, nejsem nadobro ztracen a odsouzen k zániku v Duchcově. Jindra mě pěkně přivítal (dostal jsem vynadáno, proč neberu telefony a kde jsem, když pro mě jel) a pak mi popsal své dosavadní výsledky. Celé městečko si pohněval jednou věcí, které se dopustil. A to tím, že vyhrál. Postupem času jsme zjistili, že tenhle přestupek se jen tak snadno neodpouští. V hospodě (u Fučíka – ne toho Júlia) jsme dostali jídlo a několik tipů, kde přenocovat. Doporučen nám byl nedaleký kamp, kousek od Duchcova. Vydali jsme se tam, a až na pár špatných odbočení jeli vlastně přímo. V kempu nás uvítala otevřená brána a v domečku u brány tma. S tou jsme si moc nepokecali a tak zaparkovali auto na pěkném plácku a šli hledat obsluhu. Kemp obsahoval dvě hospody. Nóbl bar a dřevák (taková kůlna pro teenagery). Nejdříve jsme vlezli do nóbl, kde jsme si asi půl hodinku počkali na to, až si nás servírka (stojící asi půl metru od nás) všimne. Když jsme vyblekotali celý příběh o tom, kdo jsme a co chceme, koukala na nás, jako na blázny a poslala nás do dřevníku (ta druhá hospoda). Tam se odehrávalo stejné divadýlko, jen s tím rozdílem, že slečna byla o půl metru menší. Byli jsme posláni za pánem ve fialovém, který tomu tady prý šéfuje.

Pána ve fialovém jsme našli. Seděl na baru, před sebou měl pivo a mnoho dalších v sobě. Rozhovor probíhal asi takto:
„Dobrý den, my jsme teď přijeli do kempu.“
„No tak to je fajn.“
„No a můžem tu být?“
"Tak když už jste tady.“
„A můžem si rozdělat stan?“
„Jestli nechcete spát pod širákem...“
„A kdy to máme zaplatit?“
„Zejtra dopoledne.“
„Ale my brzo ráno odjíždíme pryč.“
„Tak zítra odpoledne.“
„Vrátíme se až večer.“
„Tak v neděli.“
„Ta bude probíhat stejně jako sobota.“
„Tak to prostě zaplaťte, když se sem nějak dostanete.“
„Tak děkujeme.“
„Jojo, nashle...“
Prostě paráda. Ještě se mi nestalo, abych musel někomu vnucovat peníze a tenhle člověk očividně vypadal na to, že o to nestojí. Spokojení jsme vypadli a já šel stavit stan.

Po půlhodině blbnutí s provázky, šňůrami a dalšími vychytávkami firmy Endless, mi přišel mou chýš omrknout Jindra a zeptal se, proč mi ty háčky koukají z venku. To je na uvazování psů (nic jiného mě nenapadlo). Jindra na to znovu kouknul a povídá, že by mu to dávalo smysl, kdyby spodní část byla vyměněna za vrchní, tohle jsem dal sem a támhleto připíchnul jinam. Chvíli jsem bloumal a pak se pustil do přestavby. Stan stál za minutu, změnil strukturu a nevypadal jako zmuchlaný igelitový pytel. Paráda. Umýt (v pískacím umyvadle), vyčistit zuby a spát.

Po odpojení od spánku jsme znovu zkontrolovali prázdnou strážní budku (jediné, co se změnilo, byly noviny ležící na schodech) a vyrazili závodit. Prázdná břicha jsme naplnili snídaní z hypermarketu Jednota, kde nám mimo jiné bylo oznámeno, že tužkové baterie zrovna nemají, ale příští měsíc se máme stavit. Na břehu už pobíhali závodníci a tůrovali své stroje. My s Jindrou jsme klidně obsadili stanoviště a začali s přípravou. Klidně až do té doby, než klakson oznámil minutu do začátku závodu. Zvýšili jsme tempo a dokončovací práce dělali cestou ke spuštění. Stihli jsme a závod začal. Plachetnice začaly lítat po hladině a závodníci na břehu připomínali důchodce v obchoďáku při lednových slevách. Chvíli jsem dělal Jindrovi sekundanta a dokumentaristu, ale pak zcela vyčerpán usedl na břeh a pozoroval. Nebudu Vás zatěžovat průběhem a výsledky závodu (protože bych je stejně špatně interpretoval), ale odkážu vás na stránky Minisail, kde se podrobnosti dočtete.

S krátkými přestávkami, jedním obědem a jedním odpočinkem po obědě jsme strávili u Barbory celý den. Poslední Jindrovo závodění skončilo kolem páté hodiny. Opustit Duchcov jsme neměli ještě v úmyslu, protože se večer konala velká oslavná párty, a tak jsme vyrazili do nedalekého parku. Park byl pěkný, ale sloužil zřejmě pouze k rozmnožovacím účelům mládeže. A tak se stalo, že krom nálepek „Pražáci“ a „Nováčci“ jsme dostali ještě cejch buzerantů.

Galavečer byl spojen i s oslavou narozenin místního modelářského boha, který nás pozval na pstruha (nebo co to bylo za ploutvonoše). Usazeni jsme byli v milé společnosti Pardubických manželů, takže spokojenost byla ve vysoké míře. Já jsem zjistil, že nejchutnější maso z pstruha je ve velikosti jablkové pecky a Jindra zkoušel s touto pochoutkou rovnou střílet. Úspěšně. Poté, co si všichni potřásli pravicemi, levicemi a kdoví čím vším jsme se vydali na naši základnu. Budka prázdná, noviny zmizely, stan stál. Zašli jsme ještě do dřeváku na pivko a ulehli (nechyběla samozřejmě očista v pískacím umyvadle).

Neděle byla posledním dnem závodění a tedy našeho pobytu. Sbalil jsem své obydlí a interiér a vydali jsme se (opět) zkusit zaplatit. Nic. Nešlo.

Závod měl několik změn. Jedna z bójek byla posunuta více do rybníka a klání se zúčastnily všechny lodě. Soutěžící tak byli nuceni lítat kolem rybníku jako splašení a musím říci, že to chtělo silnou dávku výdrže. Já jsem opět zaujal statickou pozici a fotil. Po skončení se konalo slavnostní vyhodnocení, rozdání cen (pořád stejným lidem) a oficiální ukončení závodu.

Protože jak Jindru, tak i mne trápil nevyrovnaný účet z kempu, vyrazili jsme znovu tam. Tentokrát nás již nic neodradilo od zaplacení, i když jsme si jednání představovali trochu jinak. Cestou domů jsme navštívili místo, z kterého bylo nádherně vidět, jak máme rádi svou rodnou hroudu. Pohled na rozrytou a zničenou planinu je vskutku úžasný. Pak už jen upalovaní po dálnici (které jsem z velké části prospal) a rozloučení.

Pro mne to byl moc příjemně strávený víkend plný zábavy, jak je ve společnosti mých kamarádů zaručeno. Díky Jindrovi za pozvání a doufám, že podobných akcí bude ještě hodně.