Moje maličkost musela dorazit sólo vlakem, protože jsem si v předvečer posledního pracovního dne naplánoval terénjízdy. To mi poskytlo opět nepřekonatelný zážitek v podobě cestování s českými železnicemi. Cílem mého putování byla zastávka v Mnichovicích (stálí čtenáři jistě najdou spojení s festivalem, který se tu pořádá). Plán byl prostý, jasný, nezkazitelný. Vystoupit na jmenované zastávce, a pokud mě zde nikdo nebude očekávat, mám použít mobilního telefonu. Vlak připajdal, já jsem se vysoukal z jeho útrob a rozhlédl se.
Nic, nikdo, kolem tma. Nevadí, říkám si, volám a ze sluchátka se line líbivý (zval ku lásce) hlas, že volaná stanice nepatří mezi dostupné. Paráda, to nám to pěkně začíná. Ze stínů se začali loudit osoby více než podivné a já jsem dostal divný pocit (do kalhot). Naštěstí se v dálce blýskly reflektory, motor zařval na celou spící vísku a se skřípěním pneumatik a řevu Evanescence dorazili oba klucí. Tůrovaná Škůdka zaplašila všechny nenechavce, já se vmačkal na zadní sedadlo a do zorného úhlu mi byla podána plastiková lahev s pivem.
Učitel mě neopomněl hned na začátku informovat o tom, že jsem blbec, protože jsem přijel pozdě a muselo se pro mě dojet, že Taťka (druhý bývalý spolubojovník) je neČech, protože se odmítá dívat na hokej a televize je blbá, protože nefunguje. Pak prohlásil, že jsme skoro celou jeho oblíbenou píseň prokecali a tak jí dal znovu, pro změnu ještě hlasitěji. První zastávka nebyla poslední. Chystali jsme se grilovat a zásadní pomůcka – gril – se nenacházel v cílové oblasti. Tomáš (Taťka) přivalil gril pro deset lidí a začal zkoumat, jak se vejde do auta. Odnesl to Petr (Učitel), který byl přesunut na zadní sedadlo. Z toho měl očividně velkou radost, protože se ocitl vedle mě a tudíž neměl přístup k rádiu (možná že mu stačilo jen to, že seděl vedle mne). Vozidlo obsahující tři chlapi a osm kilo plechu dorazilo šťastně až k Tomášově chatě.
Započali přípravy na kulinářský požitek. Na stole se objevili domácí utopenci, domácí chléb, nakládané papriky, okurky a další horda pochutin. Nejprve byly servírovány utopenci s chlebem. Na jazyku mi vznikl pocit, že nic lepšího snad už nemůžu jíst. Omyl. Mezi tím, co Taťka připravoval gril, ujal se Učitel kytary a započal s hraním. Atmosféra tří svobodných (v jistém smyslu) mužů, užívající si života v divočině byla úžasná.
Oheň v grilu vesele praskal a kdosi nadhodil, že se dělá zima, bude hůře, a proto bychom mohli obstarat nějaké dřevo a založit požár. Vybaveni sekyrkou, vydali jsme se do hlubokých lesů (asi tři metry od chaty) a hledali soušku. Došly. Nejprve jsme k ohništi přitáhly několik navlhlých (spíše shnilých) kmenů. Při dalším pátrání jsme objevili úplně suchou větev umístěnou na kvetoucím stromě. Já dostal do opatrování lampičku, která sice v mých rukách moc nesvítila, ale zato vydávala zajímavé zvuky. Nejprve se role dřevorubce ujal Tomáš. Chvíli hopsal po větvi, ale marně. Pak přišel Učitel s novou strategií vylétávající sekyrky, ale větev držela. Nakonec jsem přišel na řadu já. Tomáš si vzal do opatrovnictví lampičku. Přestala chrastit a vrčet, ale zato svítila jako o život. Podle mého názoru jsem oběma dokázal, že člověk skutečně pochází z opice. Ne snad proto, že bych vyhopskal po stromě, ale protože jsem funěl, chrčel, můj obličej se zformoval do nelidského a navíc mi (naproti opičákům) málem praskly kalhoty. Zcela suchá větev držela dál. Blbnutí nás přestalo bavit a my se vydali dále do houštin.
Dalším objevem byl zcela suchý strom (podobný větvi). Zaujali jsme bojové pozice a dali se do kácení. Násada sekyry začala vyskakovat častěji a my jsme po půl hodině boje vlekli k ohni břízku obsypanou pupeny (ale to bylo vidět až u světla). Nic nebránilo (skoro), aby byl zažehnut očekávaný oheň. Povedlo se. Asi na tři minuty. Pak to chcíplo a nenašel se nikdo, kdo by šel mokré polena přemlouvat ke žhnutí.
Zůstali jsme tedy jen u grilu. Tomáš se vytasil s masem naloženým do... ale to je tajemství. Peklo se, hrálo se, povídalo se. Když jsme dostali každý před sebe kusanec opečeného masa, neváhali jsme. To, co jsem ochutnal, se nedá ani slovy popsat. Prostě vynikající. Doufám, že takovéhle grilování nebylo naposled.
Zima nás nakonec zahnala do chaty, kde jsme pokračovali (po rozmrznutí – dokonce jsme si znečistili čaj dvanáctiletým Bourbonem) v hraní. Přehráli jsme několik pecek od různých interpretů, různých žánrů, v různém pěveckém stylu. Nakonec nám Petr předvedl hru, při níž každý stane se debilem. Prostě něco pro mne. To nám vydrželo až do šesté hodiny raní, kdy jsme, zcela zmateni tím, že se Polárka může srazit se Severkou, šli spát.
Můj spánek nebyl dlouhý, ale i přes to jsem načerpal nových sil. Dopoledne uteklo jako voda a nastal čas odjezdu. Všechno jsme poklidili, některé věci uvedli i do původního stavu naskákali do auta. A tak se stalo, že jsem po báječném večeru putoval zase domů.
Oběma kamarádům chci poděkovat za krásně strávený večer plný zábavy a dobrého jídla. Doufám, že se brzo znovu setkáme (třeba i v tradiční hospodě) a naplánujeme další podobnou akci. Díky.