Už teď Vás můžu připravit na to, že se bude jednat spíše o seriál, neboť jsem přesvědčen, že každá nová lekce a každý nový trénink přinese mnoho zážitků.
Máme tu tedy první ze série příběhů. Bude vyprávět o samotném začátku. Nechci to brát ze široka, ale myslím si, že drobný nástin neuškodí. Už od střední školy jsem byl upozorňován (hlavně mými rodiči), že bych si měl udělat řidičský průkaz. Postupně přibývalo kamarádů, kteří papíry měli a já jsem se dostal na vysoké mezi elitu „typů“, kteří ho ještě nemají. Ale já vytrvale bojoval dál. Až tento rok jsem zjistil, že benefitní body, které střádám, coby hodný zaměstnanec, se dají použít i při platbě řidičského kurzu. A tak bylo jasno.
Podal jsem si přihlášku, u okýnka dostal nové vydání pravidel ježdění a rozpis povinných přednáškových témat. Když jsem se už balil, byl mi ještě položen dotaz, zda mám pozítří čas, protože půjdu na trenažér. „No ani moc ne, nešlo by to...“ „Už vás píšu pane.“ A bylo vymalováno. Středa, třičtvrtě na sedm ráno, Anděl (což není zrovna kousek od mého bydliště).
Takže jsem se ve středu doploužil do autoškoly. Byl jsem vyzván, abych se usadil do sedačky auta. Klíče v mé kapse se tak pěkně vzpříčily, že jsem se na sedadle vrtěl asi pět minut, protože mě píchaly do zadku. Když jsem na palubní desku odložil svazeček klíčů o velikosti tenisáku, paní lektorka se hlasitě povzdechla a povídá mi: „Tak hotovo? Budete ještě pokračovat, nebo mám zavolat záchranku?.“
Nastal popis kokpitu auta. Volant, pedály, ostřikovače (ty nefungovaly), rádio, ruční brzda. Zepředu na mě zářil televizor prezentující okno (asi) a dva monitory po stranách představovaly zrcátka. Byl mi nahrán první level. Rozjíždění a Zastavování. Paní učitelová mi klidným hlasem popsal, jak se rozjíždět, že mám sešlápnout pedál spojky, zařadit první rychlostní stupeň, plynule sešlápnout pedál plynu a současně plynule pouštět spojku. Jak jednoduché. Místností se ozval řev motoru a ručička na otáčkoměru se vyšplhala na 3500 otáček. Paní mi klidným hlasem oznámila, že není nutné dávat tolik plynu. Pokus dvě. Stejný scénář na začátku, konec malinko rozdílný. Pustil jsem spojku, ale málo jsem plynil. Stroj chcípnul. Lektorka obrátila oči v sloup, řekla mi, ať si to zkouším a šla si vařit čaj (asi na čtvrt hodiny). Zkoušel jsem si to a od pána z repráku jsem vyslyšel tato slova:
„Řazení bez spojky“, „Zastavení za vyznačenou hranicí“ a „Start vozidla se zařazenou rychlostí“
Pán v rádijku mě začal srát, ale vzhledem k tomu, že si učitelka odnesla ovladač, nešlo ho vypnout. Když jsem uslyšel popáté cvaknout rychlovarnou konvici (asi se ke mně paní moc nechtělo), dostal jsem další lekci. Řazení a Podřazování. Popis situace byl daleko stručnější a opět následoval odchod k vaření čaje. Přede mnou se objevila klikatá silnice. Tak jsem tam vrazil za jedna (napotřetí) a jel. Dvojka, trojčička. Nějaký blbec naprogramoval do simulátoru i dopravní značky. Fičící si to skoro sedm pětek se mi objevila značka omezující rychlost na čtyřicítku. Zvolna jsem uvolnil plyn a začal plynule brzdit. V tu chvíli se za mnou (velmi tiše) objevila učitelnica. S hrnečkem v ruce mi oznámila, jestli jsem si všiml toho kolečka na tyči. Tato značka omezuje rychlost, takže byste měl zpomalit. Zpomalil jsem ve škarpě, protože díky smradu z čaje (co to proboha pije?) jsem se nemohl soustředit na brzdění. Rádiák ohlásil: „Havárie“.
Chtěl jsem paní upozornit, že nadměrné pití čaje způsobuje zdravotní potíže, ale radši jsem byl zticha. Postupně mi byly nahrány do počítače (nebylo to Atari?) ještě Křižovatky a pak Město. Nikdo mi za zády nestál a tak jsem mohl soustředit. Hlas tajemného muže jsem přestal vnímat. Zbývající půl hodinu jsem si opravdu užil a ukázal své mistrovství v řízení dvoustopého motorového vozidla.
Celkem jsem si vyzkoušel a dozvěděl toto: Když vjíždím na kulaťák, neblikám. Když z něj vyjíždím, blikám. Před křižovatkou brzdím. Před křižovatkou blikám. Do křižovatky není nutné hnát se na trojku v padesátikilometrové rychlosti. Dlouhodobá jízda v protisměru není žádoucí. Nařízený směr je skutečně nařízený.
V kuchyni zazvonil budík, učitelka přišla, vyhodila mne, do kartičky mi napsala, že jsem tu byl a popřála mi hodně štěstí. Nashle zítra.