svátek má Olegstředa 20. září 2017
letopis

Druhý půlrok do civilu

Jak jsem bránil vlast (10.2000 - 09.2001)07.2001KronikářJendaPoznámka0Fotogalerie0

Týdny se střídaly jak na běžícím páse, sníh se nadobro ztratil z krajiny a zimu nahradilo jaro, přecházející v léto. Život na Suchém vrchu se pro nás moc nezměnil. Pár výrazných změn se ale vyskytlo. Například to, že rozhledna u chaty nezela prázdnotou, ale přes den jí obývala posádka skládající se ze dvou žen. Ty jedna prodávaly vstupenky na pozorovací věž a jednak poskytovaly příchozím malé občerstvením. Naše zvídavost přinesla ovoce a při první návštěvě, kdy jsme se přišli s Lukášem představit, nám byl nabídnut dovoz nákupu z Jablonného. Asi nemusím popisovat, jak moc jsme tuto pomoc uvítali.
Co se ale nedalo přehlédnout byly davy lidí, neustále se valící kolem našich oken. Okolní lesy byly nekonečným nalezištěm hub a kolem vojenského pozemku vedla turistická pěšina k nedalekému opevnění. A i když na každém sloupku, stromu i budově byla umístěna cedulka s nápisem zakazující vstup, nebrali to kolemjdoucí v potaz. Vrcholem bylo, když si na nás jeden houbař zazvonil, jestli si nemůže umýt ruce.
Teplé a slunečné počasí, spolu s dlouhotrvajícím dnem jsme využívali jak jen to šlo. Na okenní parapet jsme si přemístili služební telefon a večeřeli u ohniště. Většinu volna jsme již netrávili zavření na služebně, anebo kuchyni, ale chodili ven. Když už začali červenčáci odškrtávat poslední stovku na kalendáři, atmosféra byla spíše svobodná, nežli vojenská. Důkazem byl na dlouhý čas pin-pongový stůl umístěný na služebně a houpačka na vysílači. Bohužel přibližující léto mi ale také bralo radost tím, že mi odvede kamarády Lukáše a Jiříka.
Nakonec se kluci dočkali a pár dní před jejich odchodem do cilvilu je velitel odvezl do Prahy. Místo nich nám přivezl jen jednoho dubňáka, Milana. To znamenalo, že pokud jeden z posádky si bude chtít vybrat delší dovolenou, ostatní dva tam musí sedět jako slepice a bouchat jednu službu za druhou. Navíc Milan se moc neztotožnil s faktem, že je na vojně, ale dost často se rozhodl, že půjde na oběd ke své rodině, která bydlela hned pod kopcem. Na poslední tři měsíce mé vojenské kariéry (stále v hodnosti vojína) jsem byl ustanoven velitelem. Pro se nezměnilo prakticky nic. Tedy krom toho, že jsem podepisoval vycházkové knížky.
Na co nesmím zapomenout, byla Bublina. Jedné neděle, když jsem se vracel z opušťáku, se před vchodem klepalo malé klubíčko černých chlupů, z kterého vykukoval čumáček. Neštěkalo, nevrčelo. Zavolal jsem kluky a ptal se, kdo si přivedl štěně. Nedostal jsem však žádnou odpověď. Tak jsme chvilku přemýšleli, co s ním a protože se za našimi drsňáckými zevnějšky skrývala citlivá duše, pejska jsme pozvali dál. Chumel se na slovo přesunul za dveře a schoulil se. Na služebně jsme mu udělali pelíšek, dostal misku s jídlem a vodou a stal se nemluvným členem stanice. Neměli jsme strach z toho, že nás pokouše, ale obávali jsme se náhlé kontroly velení a následků spojených s pobytem Bubliny. To však nakonec dopadlo úplně jinak, než jsme si představovali.
Jednoho dne přijel velitel a my jsme psíka schovali do jednoho ze skladů. Když nám šarže oznámila, že chce vidět všechny prostory, tušili jsme problém. Se strachem jsem otevíral dveře skrýše a rozsvítil. Z pelíšku se k nám valila Bublina. Praporčík vytřeštil oči a spustil, jestli jsme normální. Já jsem se omlouval a poukazoval na to, že nechat tohle roztomilé štěně venku, mi připadalo kruté. Velitel se na mě podíval a k mému překvapení řekl, že se nezlobí za to, že tu máme psa, ale že jsme ho zavřeli do skladu, kde je chladno a tma. A tak u nás Bublina bydlela oficiálně.
Nakonec nám přivezli na stanici ještě jednoho vojáka. Už si nepamatuji, jak se jmenoval, ale byl to televizní maniak. Dokázal se hodiny a dny koukat na jeden seriál za druhým.

Chcete vytvořit poznámku?
přidání poznámky k letopisu kroniky
Před odesláním prosím vyplňte i kontrolní součet protirobotího opatření.