svátek má Miloslavpondělí 18. prosinec 2017
letopis

Zimní období na hlásce

Jak jsem bránil vlast (10.2000 - 09.2001)12.2000KronikářJendaPoznámka0Fotogalerie0

Služba na hlásce se skládala ze dvou typů povinností. Jedny byly celoroční, jedny závislé na ročním období. Mezi ty neměnné patřila kontrola pečetí na dveřích, evidence pohonných hmot (PHM), odečet stavu elektroměru, kontrola zdroje Tempo (neptejte se mě, v čem to spočívalo), ranní a večerní hlášení dozorčímu v Praze, prověření hasičské techniky a prověření bezchybného chodu elektrocentrály. K posledním dvěma zmíněným ještě doplním, že požární zkouška probíhala pět minut. Pak se čerpadlo zavařilo. Diesel agregát sice při testovacím běhu svítil na všech kontrolkách OK, ale při jediném výpadku elektrické energie, kterou jsem zažil, jsme si musel svítit svíčkami. Do toho přibylo ještě poskakování kolem návštěv, když náhodou přišla. Nafasovat, odevzdat, nechat vyprat povlečení. A zapomněl bych na úklid celého hotýlku. Což byl opravdu celodenní úkon, když tři lidi (služba toho byla ušetřena) gruntovali barák jako kráva.
Druhá skupina povinností (ať již dobrovolných anebo nucených) se skládala v zimním období z následujících aktivit. Odhazování prašanu z placu před chatou (nekonečné a zbytečné), vyhazování běžkařů z vojenského prostoru, odlamování rampouchů na kabelech vytvořených a humánní pomoc zapadlým nešťastným řidičům, jejichž plechové miláčky pohltila bílá nadílka. Většinou nás majitel auta nepožádal přímo o pomoc, ale šel na to velmi chytře. "Dobrý den, nemáte lopatu? A neměl byste ještě jednu? A nechcete se mnou, abych Vám ji mohl vrátit? A kopu to správně?". Výsledkem bylo, že si civil zapálil cigárko a pozoroval nás, jak odhazujeme sníh a aby nebylo ticho, snažil se pronášet něco chytrého. Například "to se tady moc nenadřete, co?".
Na druhou stranu jsem zažil jednu z nejkrásnějších zim ve svém životě, protože tamní příroda byla kouzelnice. Bílé pláně pod modrou oblohou bez mráčku, stromy obalené od špičky po kořen a metrové závěje po obou stranách silnice.
Ze začátku jsme se potraviny obstarávali velmi pravěkým způsobem. Vybraný jedinec (člen posádky, který měl zrovna volno) si na záda hodil batoh (nehezkou velkou polní) a šupajdil 15 km do Jablonného nad Orlicí, kde se stavil na nákup a na poštu. Pro velmi omezenou kapacitu a fyzickou náročnost jsme prvních pár týdnů byli o chlebu a točeňáku. Pak, při prvním opušťáku, dovezl Dejv škůdku a nákupy a stravování stalo se věcí více kulturnější. Role kuchaře se velmi poctivě zhostil Lukáš a na jídlo jsem si skutečně nemohl stěžovat. Když byl David odvolán do Prahy, dostal se k nám díky bohu Adam z Hořic, který mohl dvoustopé vozidlo taktéž uvolnit pro potřeby vojáků ZVS. Vyhnat auto na zasněžený vrchol bylo někdy otázkou umu a hlavně štěstí, ale pokaždé se podařilo. A tak jsme bojovali se sněžnými podmínkami dokud neslezl sníh, tedy do března.

Chcete vytvořit poznámku?
přidání poznámky k letopisu kroniky
Před odesláním prosím vyplňte i kontrolní součet protirobotího opatření.