svátek má Nikolapondělí 20. listopad 2017
letopis

Školení Opava

Jak jsem bránil vlast (10.2000 - 09.2001)11.2000KronikářJendaPoznámka0Fotogalerie0

Asi proto, že jsem byl neznámý vojín, možná proto, že jsem byl naopak hodně vidět, byl jsem označen za jednoho člena určeného jako obsluha elektrocentrály. Tahle pocta s sebou nesla jedno velké ALE. Dvoutýdenní kurz se pořádal v Opavských Dukelských kasárnách.Z našeho manšaftu (nástupáku) jsme odcestovali celkem tři. Dva Petrové (Rachi a Morava) a já. Narychlo jsme znovu sbalili své nedávno naskládané zelené hadříky a v dopolední hodinu (nikdo z gum totiž neřešil naše vypravení) jsme se odebrali na Hlavní nádraží, abychom podnikli jednu z nejdelších cest na Moravu, kterou jsem zažil.
Díky kasárenské byrokracii jsme se dostali k okýnku pokladny po šesté hodině odpolední. Rachi kulatým otvorem protáhl svou prosbu o tři lístky do Opavy. Bylo nám trochu divné, proč se pokladní ujišťuje, jestli to chceme ještě na dnešek, ale neřešili jsme to. Zaplatili jsme samozřejmě námi naspořenými penízky a odebrali se do infa optat se, kdy nám to jede. Slečna se zahleděla na monitor a oznámila nám dva časové údaje. Nejprve nás nepotěšila oznámením, že nám to ujelo zhruba před půl hodinou. Pak chvilku rejdila prstíky po klávesnici a sdělila nám, že příští spoj opouští nádraží hlavního města v jedenáct večer. Plánovaný příjezd do Opavy v brzkých ranních hodinách (kolem páté). Nechápavě jsme na ní koukali. Jiná možnost ovšem nebyla. Bylo nemyslitelné, abychom se nehlásili zítra na bráně.
Uchopili jsme tedy svoje zavazadla a šli někam zabít krásných pár hodin. Stavili jsme se v restauraci pro večeři a nějaké to pivko a tmou a prázdnou nádražní halou jsme se vraceli k vlaku. Po čas jízdy jsme bojovali se dvěma protiklady. Na jedné straně se nám chtělo spát, na druhé jsme nechtěli nechat všechnu svou vyfasovanou výstroj bez otevřeného oka. Touha po spánku nakonec zvítězila a pouť na Moravu jsme prochrápali. Přečkali jsme i přestup v Ostravě-Svinov, spojený s několika hodinovým čekáním na přípoj (klimbající na lavičce). Po zdolání poslední etapy jsme se ocitli v temném centru Opavy. Rachi udal směr a my šlapali k útvaru. Areál, který jsem nikdy před tím neviděl (co se rozlohy týče) jsme našli a přihlásili se dozorčímu. Ten nás v lehkém překvapení poslal do nitra betonového prostoru.
Protože do budíčku zbývala asi hodina, ale nikdo nebyl kompetentní k tomu, aby nás někam uskladnil, prodrkotali jsme tuto dobu na úzké lavičce u stolku dozorčího. Měl jsem toho plný brejle a chtělo se mi jen a jen spát. Den ale právě začínal a krátký pohovor u velitele tohodle cirkusu nám s konečnou platností vzal iluzi o tom, že nás nechají někde se vyspat. Rovnou jsme byli zapojeni do každodenního koloběhu. Dny, které nadešly, jsem na dlouhou dobu považoval za noční můru. A nejen já.
Opavská kasárna, které byly konstruovány pro dva tisíce vojáků sice nebyla plně obsazena, nicméně mumraj, který se utvořil na buzerplace při nástupu roty, stál za to. Jediným naším rozpoznávacím znakem byla barva baretu, protože Opaváci byli logisti, tedy šedobareťáci. Na rozdíl od nás, kteří jsme měli zelené. Kázeň a inteligence místní záklaďáků byla ve většině případů na nule a místní obyvatelstvo považovalo vojáky za nucené zlo. Několikrát jsem byl svědkem toho, že lidi přecházeli před maskáči na druhou stranu ulice. Historek, že návštěvu hospody místními vojáky museli ukončit zásahovka, jsem slyšel nespočet. Vzpomínám na jednoho hraďáka (povolán také z Prahy), který byl s námi v četě a po měsíci pořadovky jeho hlava nebyla schopna pobrat pochodování některých jedinců. Jedním slovem horor.
Samotné školení bylo nudné až běda. Přednášel nám uspávač hadů, takže moje poznámky byly z prvních deseti minut, pak přišel na řadu spánek. Ten zase netrval dlouho, protože školení navštěvovalo i civilní obyvatelstvo (hasiči) a mému sousedovi dělalo největší potěšení nás budit. O elektrocentrále nám přednášející vyložil snad úplně všechno. Šok přišel ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že na závěr školení budeme skládat zkoušky a vojáci základní služby, kteří byli určeni jako obsluha elektrocentrál má povinnost tyto testy splnit. Měl jsem co dělat, ale podařilo se a my úspěšně absolvovali kurz a obdrželi průkaz strojníka.
Aby útrap nebylo málo, ani náš návrat domů se neobešel bez zmatků. Už na začátku našeho poslední dne jsme oznamovali každému na potkání, že dneska jedeme domů. Nejčastější reakcí bylo spojení "vyřešíme pak". Když se ale přehoupla čtvrtá, bylo po rozkaze a všichni lampasáci odkráčeli domů, pořád jsme nedrželi v rukou cestovní rozkaz. Vzali jsme to do vlastních rukou, sbalili se a s úsměvem na rtech odšlapkali na nádraží (pěšky, protože jsme měli jen tak tak peníze na vlak). Když jsme se po dvaceti minutách ocitli s lístkama na peróně a čekali na vlak, kde se vzala, tu se vzala, objevila se lítačka (vojenská hlídka) a jestli prý máme cesťák. Začali jsme zmateně prohledávat kapsy do té chvíle, než na nás vyšší hodnost zařvala, ať toho necháme, že ho nemůžeme mít, když nám ho nevydal. Naskládal nás do auta a odvezl znovu na to pekelné místo. Dostali jsme pojeb, ale konečně nám vydali cestovní rozkaz. Abychom se nenudili, hodili jsme si cestu na nádraží znovu (lampasák nás odmítl odvést), tentokrát legálně a cesta do Prahy se již uskutečnila.
Tak skončilo moje prokletí v Opavě. Naučenou látku jsem velmi obratně za pár měsíců zapomněl a průkaz opravňující k obsluze elektrocentrál poslal po vypršení platnosti do odpadků.

Chcete vytvořit poznámku?
přidání poznámky k letopisu kroniky
Před odesláním prosím vyplňte i kontrolní součet protirobotího opatření.