svátek má Miloslavpondělí 18. prosinec 2017
letopis

Boletice

Jak jsem bránil vlast (10.2000 - 09.2001)10.2000KronikářJendaPoznámka0Fotogalerie0

Týdenní vyvedení myšáků do nehostinných podmínek Šumavských hor, kde jsme si měli vyzkoušet načerpané, ale zatím teoretické, vědomosti v praxi. Protože jsme tam jeli na konci října, mazáci nás neopomněli nikdy upozornit na to, že se poděláme. Hned při první zmínce tohoto vojenského prostoru vznikla poučka "Boletice, nikdy více, radši kulku do palice".
V autobusech jsme byli svezeni do ubykací, které trochu připomínali ubytovnu pro neplatící ukáčka. Zima, která nás okamžitě po vystoupení z autobusu oslovila, byla pro zmlsané kancelářské klučíky (jen málokdo z jednotky se živil rukama) příšerná. Doslova a do písmene jsme se na buzerplace choulili k sobě a vzájemně užívali tělesného tepla. Pokoje, do kterých jsme byli umístěny, naháněly hrůzu. Ta ale nebyla tak strašná do té doby, než nám zatopili a stovky much, umístěné na zemi, oknech i v lustrech (prostě všude), začívaly ožívat.
Hygienické podmínky vůbec nebyly nic moc. Asi kvůli chybějícím oknům a studené vodě ve sprchách jsem provedl celotělesnou očistu pouze jednou. Díky tomu jsme si vybudovali dost silné protilátky chránící nás před většinou civilizačních chorob a výbuchem atomové bomby do 10 kilotun. Smrad jsme přestali naprosto vnímat.
Protože je to už hodně dávno, co jsem tohle zažíval, nedokážu popsat den po dni. Nicméně nikdy to nebude zapomenuto, protože "učitelskej" (jeden ze záklaďáků) si poctivě vedl denníček a všechno písemně zanesl. Během vyvedení proběhly nějaké polní manévry (dodnes si pamatuji neustále promočené maskáče a kanady), cvičné a ostré střelby a BOSky (bojové střelby - to samé jako normální, ale k palpostům mustí akčně doběhnout). Nejkrásnějším ale byl pěší, asi dvacetikilometrový přesun ve dvě ráno přes tankodrom. Krom mírného tápání v mapě, občasného padnutí na držku kvůli velmi labilnímu podlaží, jsem si ověřil fakt, že člověk může spát při chůzi a že halucinace jsou dost nebezpečná věc (to když mě začal spolubojovník postrkovat do křoví, protože proti nám jela tramvaj).
Když jsem psal o tom, že jsme měli možnost vyzkoušet si v praxi několik věcí, nemůžu zde nezmínit i testování plynových masek v plynové komoře. To probíhalo taktéž v Boleticích (kdyby si náhodou někdo myslel, že jsme jeli do Polska) a probíhalo tak, že jsme hlavu v maskách nacpali do igelitem obaleného boxu, z kterého koukalo osm rukávů. Do komory pak hodil velitel udělátko, které generovalo hnus a my jsme měli funět skrz masky a vyzkoušet si, na kolik jsou ochranné a jak správně je máme nasazeny. To, že je s maskou něco v nepořádku člověk zjistil velmi rychle. Chyba byla doprovázena pálením v obličeji, slzami valícími se z očí rychlostí blesku a dávivým kašlem. Plynařem jsme byli ale upozorněni, že pobyt v komoře může mít i klasické příznaky, což bylo pálení na krku, zvláště, když byl voják čerstvě oholen. A tak jsme si hověli s čumákama v gumotexu a zhluboka jsme dýchali. Vojín naproti mě z ničeho nic vystrčil bleskurychle hlavu z igelitu, masku zahodil několik metrů daleko a řval na celé kolo. Při pohledu na něj nám bylo jasné, že jeho maska nefungovala. Když jsme se po půl hodině (to když už vypadal trochu normálně) "taťky", proč nevypadnul dříve, oznámil nám, že si myslel, že je to normální.
Co ale žádný den nechybělo, byla sranda a všudypřítomná gumácká hloupost. Jedním z TOP kiksů našeho velícího orgánu byl požadavek slovenského majora, který nám zavelel dvojstup a hrozně se divil tomu, že když jsme v lichém počtu, nejsme schopni vytvoři dvě řady bez jednoho prázdného místa. K jeho uspokojení musel do našich řad nastoupit kuchtít, probíhající s hrncem kolem.
Při cestě domů, do Prahy, nezůstalo jediné oko otevřené. Všichni (krom řidiče) snižovali spánkový deficit. I když se nejednalo o nějak heroický výkon, byli jsme na sebe po tomto týdnu hrdí.

Chcete vytvořit poznámku?
přidání poznámky k letopisu kroniky
Před odesláním prosím vyplňte i kontrolní součet protirobotího opatření.