svátek má Jaromírneděle 24. září 2017
seriál
05.07.2017 08.07.2017 nehodnoceno Článků v seriálu4 Hodnocení0 Fotogalerií3

Jak jsme se ocitli ve spárech Krakonoše

Dvourodinná dovolená v okolí Vrchlabí

1. díl: Kufry hore, aneb odjezd

I když jsou holky pořád ještě malinké, jejich pokroky jdou neustále kupředu a co nešlo, anebo nebylo myslitelné před měsícem nebo týdnem, teď jde. Rozhodli jsme se podniknout s nimi další dovolenou, tentokrát letní a vypravit se do Krkonošských lesů a hájů, pozdravit pohádkovou postavičku (tu jsme nakonec opravdu objevili a nebyli jsme rádi) a prožít se Sandrou a Mírou další společné chvíle. Bydlet s holkama ve stanu jsme si opravdu ještě netroufli a tak Lucka vybrala kemp s malými dřevěnými chatkami. My budeme spát na místních ložích, holky uložíme do cestovních postýlek. Vše naplánované, vše promyšlené.


JAK (prostředky a způsoby): auto /
KDE (polohy a umístění): Čechy / sever /
KDO (osoby a obsazení): Sandra & Míra /
KDY (období a interval): dovolená / léto /
PROČ (důvody a účely): kultura / výlet, procházka, turistika /

Abychom nezapříčinili dlouhé čekání, jako tomu bylo již několikrát v minulosti, pustili jsme se do finalizace balících a cestovních příprav brzy ráno. Zatímco holky ve spánku trávily ranní mléko, Lucka vměstnávala oblečení do připravených zavazadel a odškrtávala již uložené položky z nekonečného seznamu (A4 na pár dní je vcelku dost). Já jsem přinášel lehce rozpoznatelné věci (konvice, přepravka) a když už se moje motání se překračovalo meze, byl jsem poslán věnovat se beznástrojové montáži střešních nosičů (nových) na naše vozidlo.

Musím uznat, že kluci severští to mají opravdu dobře vymakané. Nasazení jednoduché, manipulace na jedničku a s čím jsem si nebyl jistý, našel jsem v manuálu (to už předchozí večer při kompletaci nosičů). V práci malinko vadily větve, které se nade mnou skláněly. Nebýt to národní strom, asi bych ty dřevnaté šlahouny serval. Piplačka byla vyladit přečnívající konce nosníků tak, aby byly na obou koncích stejně dlouhé. Ne snad, že by to nějak zvláště ovlivňovalo jízdu (rozhodně ne, těmi deseti milimetry), ale požitek z dobře odvedené práce je k nezaplacení. Po deseti minutách jsem spokojeně odcházel s pohledem na kolejnice umístěné na naší střeše.

Holky byly již vzhůru a bytem zněly jejich líbezné hlásky. Bohužel nám nevěnovaly jinak milé brblání a nerušivé žvatlání. Jejich bystré hlavičky patrně zaregistrovaly mimořádnou událost a rozhodly se nám (hlavně mamince) odjezd patřičně zpříjemnit. Aby Lucka zabránila postupnému a opětovnému vybalování již zabalených věcí od dcerek, umístila je do postýlek. To se jim ovšem nelíbilo, protože nemohly maminu následovat. Já jsem radši popadl co postávalo v předsíni a juchal s tím k autu. Nejvíc jsem se těšil na to, jak na střechu umístím to nejobjemnější zavazadlo (dětské hadříky). Kufr jsem přinesl v druhé várce (první je vždy kočárek). Slavnostně jsem pozdvihl zavazadlo a umístil jej na nosič. Šířka bagáže nedosahovala ani zdaleka vzdálenosti špruslí. No, tak loďák na střechu nepůjde. Nevadí, o zeď předsíně opřené čekají ještě postýlky. Při mé třetí cestě pro zavazadla (jedeme skutečně jen na prodloužený víkend) se ozval zvonek. Sandra s Mírou jsou tu. Chvátal jsem jim otevřít a mezi dveřmi je ujistil, že jsme nachystaní a že fakt, že nejsme ještě všichni v autě, je jen velmi dočasný.

Samozřejmě oba z dvojice přiložili ruce k dílu. Sandra se odebrala na pomoc Lucce, Míra se chopil igelitek a já popadl postýlky. Chtěl jsem Mírovi předvést, jak jsem vytůnil vozidlo. Místo chlubení jsem opět předvedl svou neschopnost měření. Jeden konec cestovního nábytku byl sice opřen o lyžinu nosníku, ale druhý konec dosáhl jen na střechu. Míra jen prostě konstatoval, že šprusle musí přijít blíže k sobě a nad mou námitkou o sedmdesáti centimetrové mezeře uvedené v manuálu jen mávl rukou. Rychlým zásahem jsme upravili vzdálenost nosičů a získali tak možnost vézt postýlky mimo vnitřní prostor auta. Jakožto nováček v této oblasti jsem upoutal náklad co nejlépe jsem dovedl a lože pořádně stáhl (jak se ukázalo později, až moc). Kytara měla smůlu, s konečnou platností bylo rozhodnuto, že hrát nebudeme. Struny bychom snad někam vměstnali, ale dřevěný zbytek už se nevešel. Holky, všechny čtyři, přišli za námi na parkoviště, upoutali jsme děti, nasedli a hurá na dovolenou. Bylo deset.

I když jsem zachytil fakt, že mou mailovou schránkou proletělo několik zpráv o průběhu dnešního (i následujících) dne, obsah vzkazů jsem neznal. Zjevně proto jsem tupě sledoval Mírovo auto a několikrát se nechal překvapit brzděním, anebo odbočením. Moje urputné sledování světlemodrého kufru skončilo (alespoň dočasně) na parkovišti po hodině a půl jízdy. Vybalili jsme kočár (vlastně všechno a až pak kočár), umístili do něj holky a šlo se na výlet. Strašně rád bych Vám podal informaci o tom, kde že jsme to zastavili, ale nemůžu sloužit. Míra mi kladl důrazně na srdce, že nechce, aby tenhle kout naší republiky byl uveřejněn. Samozřejmě kecám, prostě si to nemůžu vybavit. Po klikaté a někdy kamzičí stezce jsme se prošli tam a zase nazpátek. Cestou jsme si vyslechli několik obdivných i prazvláštních komentářů od kolemjdoucích.

Následoval pokus o naobědvání se. Sandra s Mírou měli něco v rukávu, ale po příjezdu se ukázalo, že trumf, kterým se chtěli blýsknout, znají v širokém okolí. Inu najít dobrou restauraci s volným místem k sezení v pravé poledne, to se jen tak nepoštěstí. Abych nepřekážel, neúčastnil jsem se hledání obědové alternativy, ale zkoumal jsem potrhaný obal na cestovních postýlkách. Jak jsem psal na začátku, utáhl jsem to zřejmě až moc poctivě. Ale aspoň nic neuletělo. Zatím. Když někdo z průzkumníků vítězoslavně zahlásil nalezenou restauraci, naskákali jsme do aut a dopravili se až do Jilemnice na Šaldův statek. Přivítala nás krásná roubená chatka, parkoviště s dvěma neobsazenými místy (to bylo znamení) a uvnitř rodina právě opouštějící šestimístný stůl. Nečekali jsme ani vteřinu a míst se zhostili. Paní servírka nás po chvilce malinko přesadila. Zřejmě jí vadila nepřekonatelná překážka v podobě dětské židličky. Obdrželi jsme dřevěné jídelní lístky a za chvilku měli v objednávce jasno. Prim hrály bramboráky. Dvakrát se směsí, dvakrát s masem. Způsobné dlabání si holky (mám na mysli Terezku s Julinkou) pokazili závěrečným povykem, díky kterému jsme s Luckou urychlili naše hodování.

Abych nepřijel do kempu s pár kováky, naplnil jsem si papírovou ceninou peněženku. Pak stačilo ujet pár kilometrů (většinou v souladu s dopravními značkami), z okrsky hodně prudce (a nečekaně) odbočit a ocitli jsme se před závorou Holiday Parku Liščí Farma. Nastala fáze lejstrování, seznamování a předávání. Manželé odvedle dostali po minutě cedulku s číslem, já jsem musel podepsat tři papíry, obdržel jsem klíček a ještě nádavkem zákaz parkovat v blízkosti chatky. Abych nepoškodil dokonalý růst místní trávy. Držel jsem se tedy instrukcí a zaparkoval několik desítek metrů před naší chatou. Sice to bylo k našemu obydlí do kopce, ale zato se tam špatně dostávalo. S první várkou zavazadel umístěných u chajdy mi neunikla vozidla postávající u okolních obydlených stavení. Sice jsem si zabrblal, ale do porušování nařízení se mi nechtělo. A tak jsme s velkou pomocí přátel sestěhovali do boudy. Prostor, který je možný obývat ve čtyřech dospělých lidech, začal po umístění postýlek připomínat samotku těžkého žaláře. To nám později potvrdili i Sandra s Mírou. Ti si právě postavili plátěný přístřešek a odhadovali obsah stanu vyššími rozměry. Oproti nim jsme alespoň vlastnili zásuvku na střídavý proud.

Zabydleni jsme byli (rozhodně ne vybaleni) a tak jsme se vydali na průzkum areálu. Podle různých ukazatelů a informací od paní recepční zde bylo adrenalinové centrum, paintballová střelnice, letní kuchyň a minigolf s tenisovými kurty. Nechali jsme se vést uličkami a z pomyslného seznamu odškrtávali navštívené anebo objevené. Dětské hřiště v kombinaci s adrenalinovým centrem jsme našli rychle. Atrakce stejné, jen někde byl odšroubovaný bezpečnostní prvek, anebo se houpačka podivně klinkala. Druhou z kuchyní jsme objevil schovanou pod stromy, nedaleko kurtů. Co nám ale dalo skutečně zabrat byla ta střelnice. Nakonec jsme identifikovali i ji. Nevěřícně jsme koukali na překližkovou stěnu s nakresleným terčem a obrysem paňáka. I tak jsme ještě drobet pochybovali, ale přimontovaná hadice s kropítkem nás přivedla ke stoprocentnímu poznání. Protože začalo lehce krápat, popadli jsme holky a utíkali se schovat pod přístřešek místního baru. Čekání jsme si rozhodli zpříjemnit popíjením něčeho dobrého a tím oficiálně otevřít dovolenou.

S koncem deště nastal i čas koupele a spánku pro dcerky. S mírnými komplikacemi (jakože jsem nechal Julinku si rozbít skoro hlavu) se nám zdařilo obě holky uvést v čistotu. Umístili jsme je do jejich postelí a já se pustil do čtení "Fimfárie". Jestli nechováte k žlutému trpaslíkovi sympatie, neděláte dobře. Na naše holky fungoval velmi dobře. Alespoň ten večer. Po pár stránkách se neozývalo žádné kňučení ani brekot. Bylo uspáno.

Večeři jsme si dali u nedalekého stolu, který jsme víceméně pojali za svůj. Baštili jsme, povídali si a k tomu všemu stihli i několik partií karetních her.

Přejít na detail článku
06.07.2017

2. díl: Vzhůru k vrcholu

První noc jsme přečkali naprosto bez problémů, zlých snů a dlouhých uspávání. Tedy když pominu fakt, že jsem si dostatečně neuvědomil, že spím v jiném prostoru a při prvním Terezčině dožadování o dudlík potkalo moje čelo tvrdý rám postele nade mnou. Zatemňovací pomůcka (Luckou umě umístěná osuška) nedávala tušit, že venku je již slunečný den. Tmu, včetně našich očí, prořízlo až prudké světlo loudící se skrz otevírané dveře. Zatímco my jsme mžourali a orientovali se po hmatu, holky ihned ožily. Každá začala hopskat ve své polstrované cele a vokálně se dožadovala prvního denního krmení. Celkem rychle jsme si již zavedené principy osvojili v nových podmínkách a nebylo tomu dlouho, když holky obdržely lahev mléka.

Zanedlouho poté, co byly obě flašky prázdné, nám dobrého jitra přišli popřát Sandra s Mírou. Nebyli sice povinováni přípravou mléčných produktů, ani neměli nařízeného budíka. Prostě nechtěli proležet začátek dne. Nastala snídaně dospělých, spojená s plánováním výletu pro dnešní den. Já, jakožto silný pasivec (ne, to R tam skutečně nechybí), jsem souhlasil s procházkou blízkého okolí a výstup na rozhlednu v dalekém okolí. Sbalili jsme se a vyrazili do nedalekého Vrchlabí. Kousek za parkovištěm nás čekalo náměstí s krásnými domečky a řekou, o které mi nikdo nechtěl prozradit, jak se jmenuje (samozřejmě vtip, je mi jasné, že je to Vltava). Při průchodu uličkami jsme narazili na obchůdek s ruční výrobou. Maminka myslela samozřejmě na své ratolesti a zakoupila jim zástěrky, až budou pomáhat v kuchyni. Jestli je to odměna, anebo příprava na povinnosti jsem neřešil. Holkám to bylo jedno a maminka byla spokojená.

I Míra myslel na to, jak udělat někomu radost a pořídil si v cukrárně špičkovou (doslovně) zmrzlinu. Dolízal se s námi až k bráně Vrchlabského zámku. V něm jsme se dlouho neohřáli. Vrchlabí není vesnice, bylo ještě co objevovat a navíc jsme měli spousta kilometrů před sebou. Navíc jsme pomalu ale jistě chtěli řešit oběd. S pohledem upjatým na krásy Krkonošských roubenek a jídelní lístky jsme se ocitli před kinematografickou památkou. Stáli jsme před hospodou a dějištěm z filmu "Hoří má panenko". Jestli Vám to, stejně jako mě, nic neřekne, nic si z toho nedělejte. Jen jsem to pokládal za důležité sdělení. Možná je to také kvůli tomu, že jsem si alespoň něco zapamatoval.

Protože ani menu podávané zde nás nepřesvědčilo o tom zdržet se tu, opustili jsme parkoviště a zamířili vozmo více na sever. Naše oči potěšil pohled na Pivovarskou baštu. Sandra s Mírou šli na průzkum a my vměstnávali hladové holky do kočáru. Zatímco ostatní studovali lístky, já obdivoval nadživotního medvěda hlídajícího vchod. Servírce, která zanedlouho přišla, jsme sdělili svá přání. Lucka, která nechtěla zaneřádit oblečeních našich holek, jim objednala noky s boloňskou omáčkou. Sice to bylo nejdražší jídlo, které se po krátké chvilce objevilo na stole, ale aspoň dělalo velmi výrazné a špatně odstranitelné fleky (já prostě musel).

Spokojení, kromě tatínka, který remcal ještě hodně dlouho, jsme vyrazili do Benecka a auta nechali mezi tou galerií penzionů. Během chvilky jsme se napojili na červenou a nastala fáze výstupu. Kopec byl strmý a nekonečný. Cesta kamenitá a nerovná a tak jsme se v tlačení kočárku střídali. Ten nejzpocenější bez sil byl nahrazen osobou, u které nebyly tyhle příznaky tak očividné. Klasicky jsme místo lítosti a obdivu obdrželi na adresu kočáru výstižné "Jéééé", anebo podobná citoslovce. S každou zatáčkou přišel další stoupák a my už věřili, že jsme narazili na první kopec bez vrcholu. Nejednou jsme vzpomínali na Rakouskou dovolenou.

Nakonec útrapy skončili a my jsme se vydrápali až na Žalý. Pár minutek jsme doplňovali síly a my s foťáky šli lovit krajiny ještě nad schody. Spíše než z nádherného snímku jsem měl radost z magnetky. Široko se táhnoucí hvozdy hor jsou krásnější na živo, než v hledáčku aparátu. Za výstup jsme se samozřejmě museli náležitě odměnit. Něčím z vlastních zásob (rozpatlaná sušenka, rozmačkaný banán), ale i něčím místním (kafe). Abychom vytvořili užitečnost stativu, který s námi samozřejmě putoval, několik desítek minut jsme se oddávali vytváření selfieček (bez tyče a špulení rtů).

Následovala cesta zpátky. Zpátky na parkoviště. Cesta zpátky na parkoviště nacházející se 150 výškových metrů pod námi. Podle toho také trasa vypadala. Asi poprvé ze strachu si obsluha kočáru omotala kolem zápěstí brzdící popruh a my s Luckou litovali, že nemáme na holčičím jezdítku ruční brzdu. Opatrnost se vyplatila a všech šest se dostalo krásnou procházkou zase k autům. V lišáckém kempu nám holky předvedly doslova divadelní představení (naštěstí komedii). Krom jasného cíle nás rozesmát očividně dávaly najevo, že sil po dnešním výletu mají ještě dost (na rozdíl od nás).

Večer proběhl tentokrát bez her s občasným odběhnutím k holkám. Měli jsme přeci jen spousta zážitků a bylo potřeba si je navzájem vylíčit.

Přejít na detail článku
07.07.2017

3. díl: Grilovací horečka

Pátek, respektive páteční počasí, nám plán dne vlastně předurčilo samo. Podle všemožných radarů, Aladinů a meteovýpočtů mělo být vedro. A jedním ze způsobů, jak vysokým letním teplotám čelit, je umístit svoje tělo do vody. Proč by tou vodou nemohl být Jilemnický bazén? I když nejsem zrovna přívrženec veřejného obnažování, těšil jsem se na tobogány a skluzavky. Jiné vidina koupací kultury nadchla tak, že si přes noc vytvořila na hlavně vlnu alá Merylin. Viď Terezko?

Abychom se zcela nerozpustili, vydali jsme se nejdříve na průzkum města. Protože jsme už pokrmy pana Šaldy znali, nebylo důvodu nenavštívit jej znovu. Tentokrát jsme ale nepřekáželi vevnitř, ale zacláněli jsme venku. Na odpoledne byla chystána svatební hostina. S obědem jsme se střídali a já, jakožto neobědvač-dojížděč (po holkách) jsem objevil s holkama hned za rohem Zvědavou uličku.

Prohlídka města pokračovala zmrzlinou, náměstím, přes koleje až k tajuplnému areálu budov. Ze strachu, že se jedná o léčebnu duševně nevyzpytatelných, jsme se kus vrátili a uvelebili se blízko železničního přejezdu. Schování před sluncem, v očekávání průjezdu vlaku, jsme holky nechávali vyspat. Ono by totiž koupání bez prospání za nic nestálo. Všechny tři body se nám podařilo splnit. Nepražilo do nás, holky si schruply a mě se podařilo chytnou i tu projíždějící čugálu.

Celé slavné koupání se scvrklo na stání v brouzdališti. Sice jsme se několikrát pokusili sednou si alespoň na okraj bazénku, ale pokaždé jsme byli ostražitým okem plavčice spatřeni a následně důrazně pokáráni. Obrázek, o jehož významu jsem neměl ani ponětí, zobrazoval přísný zákaz dospělým nořit kolena pod hladinu. Takže hodinka na stojáka. Navíc po tobogánu ani památky. Křivda ale dala vzniknout myšlence, že bychom mohli poslední večer dovolené vylepšit o grilování. A tak se trpký odchod z koupaliště proměnil v bojový plán.

Ještě v Jilemnici jsme opatřili co budeme grilovat. Samozřejmě na dobře marinovanou, několik hodin naloženou krkovici nebyl čas. Ale potěšením nám byly i dva druhy klobás, pár hořčic a čerstvé pečivo. Zbývalo už jen pořešit kde grilovat a na čem. Náš bystrý úsudek a nekonečná kombinatorika dostoupila vrcholu. Zatímco se Lucka koupala a Julinka si brblala u nás (Terezku koupání zmohlo), padaly nápady jak karty. Byla tady myšlenka oslovit sousedy a zapůjčit si gril. Pak se zapůjčení změnilo v odcizení. Ctění zákonů nakonec zvítězilo a místo sousedů se Míra šel zeptat na recepci. Půjčení je možné, ale někdo ho má aktuálně zapůjčen, protože personál netuší, kde se zařízení nalézá. Pátrali jsme dál.

Svěřil jsem se s možností zakoupení jednorázového grilu (který nám leží ve skříni doma). Sandra začal obvolávat nedaleké obchodní okolí a pátrala, kde by se to mohlo sehnat. Bohužel nedalo. Čas kráčel nemilosrdně dál a my neměli nic. S vidinou požívání studených uzenářských výrobků jsme přikročili k radikálnímu řešení. Trestní mužská výprava obstarala gril. To, že jsme mladému páru pokazili romantiku nám nevadilo, měli si sporák lépe hlídat. Nebylo cesty zpět a my vsadili všechno na jednu kartu. Míra vzal auto a jeli jsme k benzině splašit uhlí. Nakonec se povedlo i to. Jediným zádrhelem byl samotný podpal a absence grilovacího nářadí. S tím si ovšem bravurně poradili ostatní členové týmu. Jen díky píli, týmovému duchu a neutuchající oddanosti myšlence jsme skutečně večeřeli grilované maso (po několika hodinách).

Umytím rukou a složením talířů večer ale neskončil. Půllitr vystřídal další a chuť sedět a povídat si nebrala konců. Místo posledního objednaného piva přinesl Míra plastovou lahev naplněnou až po hrdlo. Noční párty za svitu luny nám vydržela až do brzkých ranních hodin.

Přejít na detail článku
08.07.2017

4. díl: Není Krakonoš, jako Krakonoš

Samozřejmě vstávání po takovém tahu stálo za to. Alespoň u mě. Na ostatních jsem nepozoroval jediný náznak únavy, ale to je dáno tím velkým věkovým rozdílem. Bohužel po snídani šli Sandra s Mírou bourat své obydlí a nás čekal poslední společný půlden. Ten jsme se rozhodli trávit ve Vrchlabském zámeckém parku.

Při vstupu do zahrad jsme se zalekli maškarního průvodu, který se tudy táhl, ale po chvilce pozorování jsme zjistili, že se jedná o svatbu a z osoby, kterou jsme měli za čarodějnici jdoucí na hranici, se vyklubala nevěsta. Naprosto v klidu, s tiše pronášenými modlitbami, jsme se propletli davem a ukryli se za trs smrků. Na deku jsme odložili věci, děti a nakonec i sebe. Potřeba další společné fotky stála Míru málem nohu. To když jsme aranžovali kočárek i s holkama na tisíciletý pařez a Míra upřednostnil zdraví nemluvňat před svým. I s tímto zraněním byl však schopen absolvovat s námi zbytek poznávacího pochodu a poslední oběd u medvěda.

Zaplacením útraty se naše cesty rozešly a my čtyři osaměli. Nás ale žádné povinnosti domů nevolaly a navíc jsme měli zaplacenou ještě jednu noc v komůrce. Vydali jsme se proto k Labské přehradě. Z původní krátké neplánované procházce kolem vodního díla se vyklubalo celkem slušné kolečko s mezipřistáním ve Špindlerově mlýně. V nás zanechala dojem krajina a mraky turistů, kteří se brodili městem. Ovšem u holek zabodoval nejvíc (bohužel negativně) dvoumetrový Krakonoš (se šedivými fousy a kabátem velikosti cirkusového šapitó), tyčící se nad kočárkem. Terezka řvala na celé kolo, Julinka oněměla. Abych zamezil dalšímu psychickému strádání svých dcer, vmáčkl jsem poutníkovi dukátek o který si řekl a upalovali jsme pryč. Nakonec z toho vyšlo krásných 7,4 km. Dobrý pocit z nelenošení navýšil i fakt, že se spustil déšť minutu poté, co jsme zabouchli dveře auta. Zevnitř. V kempu pak proběhly standardní operace. Večeře holek, koupání, uspávání, večeře rodičů a hry.

V nedělní ráno jsem porušil přísný zákaz vjezdu na trávník a zaparkoval jsem přímo u naší chatky. Přece jen, nosit ty kvanta věcí sto metrů daleko, abych nenarušil trávníček, se mi zdálo nemilé. Když Lucka vyrovnala všechna zavazadla na betonový plácek, přemýšlel jsem, kde jsme to nabrali. Ale s trochou umu řešení Tetrisu jsme to tam dostali. Dokonce jsme nemuseli použít ani nosiče (bývalé). Cestu domů jsme nakonec nezastavovali nikde. Julinka zabředla do silného spánku a Terezka nakonec taky. Takže v rámci našeho pohodlí jsme odsunuli kulturu na druhou kolej. A jako posledním (a velmi příjemným) bodem dovolené byl oběd u již osvědčených (Lukášem a mnou) Šenkýřů. Musím ještě jednou vzdát hold mistru číšníkovi, který díky svým schopnostem dokázal naplnit hospodu. A to i přes to, že každou návštěvu uvítal slovy: "z jídelního lístku nemám kuřecí a vepřové, protože mi nepřijelo zboží". Dokázal ale vychválit (oprávněně) ostatní jídla tak, že se člověk nepřesunul jinam a následně nelitoval.

Mnohokrát děkujeme za společné dny dovolené a doufáme, že i v následujících letech budeme podnikat podobná dobrodružství. Těšíme se.

Přejít na detail článku

pdf

Seriál si můžete vygenerovat a uložit jako PDF dokument.

fotogalerie

Dovolená Krkonoše, výlet neznámo kde

05.07.2017

přejít na fotogalerii

Dovolená Krkonoše, Žalý

06.07.2017

přejít na fotogalerii

Dovolená Krkonoše, Jilemnice

07.07.2017

přejít na fotogalerii

hodnocení

hodnocení seriálu článků

vizitky

Chcete přiřadit vizitky?

Bohužel nemáte právo zobrazit formulář: přiřazení vizitek seriálu článků.