Lucka s babí navařila pro holky jídlo, v sobotu jsme nakoupili pro nás a nachystali oblečení a v neděli ráno už stačilo jen zabalit. V tom byla ale trochu potíž. I když jsme naše oděvy smrskly na nejmenší možnou míru, stejně mě při pohledu na připravenou bagáž lehce mrazilo. Kombík, který jsme považovali donedávna za velmi prostorný najednou nedostačoval. Ať jsem v předsíni (ta se pomalu stávala neprůchodnou) ukázal na jakékoliv zavazadlo a pátral po jeho obsahu, pokaždé jsem dostal stejnou odpověď. Je to holek. Nešlo mi na mysl, že nejmenší stvoření rodiny toho vyžadují tolik. Jedna taška jídlo holek, druhá taška lékárna holek, kufr (do kterého jsme se vešli při našem desetidenním pobytu v Itálii) plný holčičích hadříků, třetí taška hračky. Pak už jsem ani nepátral a vzal to jako fakt. Jak to tam naskládat jsem netušil.

S přesvědčením o dostatečně časové rezervě jsem začal s vměstnáváním do auta. První, jak jinak, šel kočárek. Abych zabíraný objem co nejvíce redukoval, očesal jsem co očesat šlo. Všechna čtyři kolečka putovala pod přední sedadlo, přehoz sundal a složil do úhledného balíčku a pláštěnku jsem kamsi zmuchlal. Pár cenťáků to přineslo. Z úmorné činnosti jsem si vytvořil zábavu a na skládání pohlížel jako na tetris. Nadšení mi ale vydrželo jen do pátého "game over", kdy mi několik kostek leželo na chodníku a zadní dveře nešly dovřít. Prostě se to tam nevejde a basta. S nadějí, že několik položek snad budeme moci vměstnat k Lukášovi do auta, jsem se odebral domů (a to jsem neměl pořešeny matrace).

Lucka oblékala holky a já začínal propadat panice. Devátá byla blíže než jsem si myslel. S naprostým neúspěchem jsem se pokusil dostat matrace do auta. Když už jsem se chystal manželce navrhnout, že holky budou spát na pryčnách anebo u mě v posteli, rozezvučel se domovní zvonek. Druhá polovina výpravy dorazila. Utíkal jsem jim otevřít a mezi dveřmi zakoktal, že jsme samozřejmě připraveni a můžeme jet, jen potřebuji jen pár drobností. Káťa s kluky čekala dole, Lukáš mi šel nahoru pomoct. Když pohlédl na tu haldu věcí, která čekala v předsíni a vyslechl si mojí prosbu, jestli z toho něco nemůže vzít k sobě, zhatil všechny moje očekávání. Oznámil mi totiž, že nejedou jeho autem (bylo nemocné), nýbrž Kátiným osobákem. Vzal si však ode mě klíče a ujistil mne, že se do úložného prostoru trochu podívá.

Já se šel prát s matracemi. I přes hodně dlouhé remcání jsem musel dát Lucce za pravdu a matrace smotal. Balíky jsem popadl pod křídla, hned poté je vyměnil s Luckou za holky v sedačkách a pozamykal byt. U auta mi Lukáš s úsměvem podával klíčky a oznámil mi, že nechápe, co jsem měl za problém. V autě je ještě hromada místa. Takže matrace se tam vejdou s přehledem, stejně jako věci, které jsem neměl kam umístit. Žádný problém. Protože doba plánovaného odjezdu dávno minula, chtěl jsem čekání na nás co nejdříve ukončit. Svou touhu jsem však podcenil a málem odjel bez bundy. Ještě jednou jsem si vyběhl schody a konečně se posadil za volant. Kontrola sedících, v pořádku. Kontrola připoutanosti, v pořádku. Kontrola spojení, v pořádku. Kontrola zrcátek... nevěřícně jsem zíral do zpětného zrcátka. Neukazovalo nic. Jen černý flek. Pak, při pohledu do zadního prostoru vozidla, že zrcátko ukazuje správně. Hromadu tašek naskládaných až ke stropu. Když jsem o téhle závadě podal zprávu Lukášovi, stručně mi odpověděl, že tohle zrcátko nepotřebuji. Ponechal jsem tedy zacloněný výhled svému osudu a šlápnul na plyn.

Ponořili jsme se do tmy Pražských tunelů, vynořili se na Břevnově a vydali se směrem na Karlovy Vary. Relace mezi oběma vysílačkami probíhaly naplno. Krom dopravní situace a následujících plánů jsme komentovali v podstatě cokoliv, co nás napadlo. Několik kilometrů za hranicemi hlavního města proběhlo tankování, krátce na to zastávka na "humroidech". Rozkoukané holky daly najevo své pohoršení nad obsahem plenek a prázdných bříšek. Rychlou obsluhu u okýnka jsme tedy zavrhli a s dvěma nemluvňaty vtrhli do ráje amerického rychlého občerstvení. Procpali jsme se nekonečnými davy a u volného stolu založili základní tábor. Zatímco holky zaopatřovaly dítka (všechny), my jsme se s Lukášem vydali sehnat krmi. Vykoktal jsem objednávku a s přecpaným tácem se drápal zpátky.

Abychom kolemjdoucí a někdy i přihlížející ještě více šokovali (že lezeme do centra zdravé výživy s miminy), postavil jsem před Julinku kelímek s hranolkami. Ta se však nenechala zlákat a dál si hleděla své přesnídávky. Stejnou reakci jsem našel i u Terezky. Na obsah tácu jsme tedy zbyli jen my s mámou. Rozebrali jsme si ho a já v dobré víře, že po nás uklízím, všechny papírové odpadky umístil do jedné z tašek a vyhodil. Když jsem se pak vrátil z toalety a našel Lukáše hrabajícího se v koši, bylo mi vyčiněno, že jsem vyhodil i druhou polovinu jejich oběda. Dalších přestupků jsem se již nedopustil. Ani při cestě. Jiných zastávek nebylo třeba, neboť jsme si všechno jídlo vezli s sebou.

Nastalo zdlouhavé vybalování a nošení věcí do pokojů. My byli ubytováni na prvním patře, což je příjemné z toho pohledu, že budova má nadzemní podlaží celkem dvě. Ale courat s tím nekonečným počtem tašek bylo únavné. Trochu jsme poladili rozestavění nábytku a holkám postavili ležení. Jak noční, tak denní (deka zvaná spielplatz). Dalo se souhlasit s tvrzením, že jsme ubytováni. Venku bylo krásně, hodin málo, vyrazili jsme za prvním letošním lyžováním.

Zatímco jsme se s Luckou prali s kočárkem a usazovali do něj holky, Lukáš oběhl půjčovnu a vrátil se s tím, že dnes si již nemá cenu výstroj půjčovat. Zaplatili bychom za ní zbytečně celodenní taxu. Z toho důvodu šli lyžovat jen kluci, kteří si přivezli vlastní náčiní. Káťa a Lukáš dohlíželi na bezchybný průběh jízd, my s Luckou se šli projít. Nadšení z toulání se po zasněžené krajně nás brzo opustil a skončili jsme na parkovišti. Překonávat odpor bořících se koleček byl vysilující. Přemýšlím, že kolegova otázka, jestli máme na kočárek lyžičky, nebyla irelevantní.

Ještě před nastoupením do dopravních prostředků někdo zasadil myšlenku, že bychom si mohli večer vylepšit konzumací pizzy z místní italské, již několikrát prověřené, restaurace. My jsme si naplno uvědomovali, co by to zřejmě znamenalo pro ostatní (známé i neznámé) konzumenty, pokud bychom se tam jako rodina usadily. Po našem odmítnutí vyvstala příznivější alternativa. Pizzu si dáme, jen jí místo na restauračních židlích budeme vychutnávat v prostorách chaty. Dojednáno. Z kluků projevil zájem o večerní procházku jen Davídek.

Cesta, trvající průměrnému důchodci s lehkými pohybovými problémy asi deset minut, nám zabrala dvakrát tolik. Byla totiž plná schovávání, přepadů, mučení a jiných tyranských zábav. Pořád ještě s Davídkem, který ve zdraví přežil, jsme se usadili k prázdnému stolu v prázdné restauraci a objednali dva páry placek. Servírka nás ujistila, že výroba večeře zabere zhruba čtvrt hodiny a na základě našeho přání nám po chvilce přinesla kávu a Davídkovi pití. Chvilku jsme pozorovali prázdný lokál, pak nás do hry vtáhly tácky a nakonec jsme podrobně zkoumali (na omak) krb postrádající jakýkoliv kryt aniž by čoudil. Užuž to vypadalo, že skomírající plamínek podpoříme něčím z restauračního vybavení, když se otevřely dveře kuchyně a v nich se objevil pan kuchař s čtyřmi krabicemi. Zaplatili jsme (přesněji Lukáš zaplatil), popadli jsme horké škatule a po čtyřiceti minutách čekání upalovali zpátky.

Vrátili jsme se právě včas. Holky čekalo premiérové, nevaničkové (v budově se nacházel jen sprchový kout) koupání. Julinka se klasicky ukázala jako nenáročný človíček. Terezku trochu vyděsila cákající voda ze sprchy. Ale celkově koupání zvládly všechny holky bezchybně. Aby následný spánek nebyl ničím rušen, odebrali se všichni do společenské místnosti nalézající se dvě patra pod naším pokojem. Holky si chvilku brmlaly, krátce jsme je uspávali (jedna chce zpívat, druhá ráda poslouchá vyprávění) a za chvilku jsme se mohli odebrat po schodech dolů také. Chůvička nás několikrát upozornila na výjimečnou situaci, ale po vyběhnutí dvou pater a navrácení dudlíku svému majiteli byl zase klid.

Zatímco se nejmladší generace věnovala snění, věkově vyzrálejší (i my staří) se věnovali zábavě a konzumaci dobrot. Po hodně dlouhé době (čtvrt století) jsem měl možnost si zahrát deskovku "Kamionem po Evropě". Během nakládky a jízdy trakem mezi středoevropskými městy jsem zobal olivy i obsahy dalších misek. Po zaparkování všech kamionů jsme chvilku sledovali pěvecké vystoupení známých osobností a já s příchodem desáté hodiny večerní ulehl na své lůžko a s očekáváním pondělního ranního lyžování usnul.

Kluci se sice viděli na sjezdovce, ale museli s námi mít ještě chvilku trpělivosti a počkat, až nafasujeme dřevíčka a botky (já jsem navíc před autem provedl striptýz). Pánovi za pultem stačily pouze tři hodnoty. Váha, výška a velikost nohy. Zbytek, jako barvu, materiál a vzor, vybral sám. Odzkoušeli jsme výstroj a spokojeni odešli k lanovkám. Pro permice jsem byl vyslán já. Zřejmě také proto nám chyběla kartička pro Davídka a on musel podlézat napoprvé turnikety. Závěsná lavice náš dopravila na vrchol modré sjezdovky. Davídka, kterého měl Lukáš "na pejska", obdržel kšíry a sjížděl s tátou, já jsem stínoval Dominika. Tedy stínoval, někdy jsem měl co dělat, abych mu stačil. Za tři hodiny, které jsme si zakoupili, jsme si užili spousta lyžování. Počasí nám přálo a vykouzlilo nad sněhem modrou oblohu bez mráčku. Bohužel sluníčko a teplo vytvořily kromě příjemného zážitku také mokrý a těžký sníh. Pár sjezdů krátké modré, několik sjezdů dlouhé modré a lyžování byl konec. S Lukášem jsme odevzdali vše nafasované, kluci se přezuli ze sportovního do civilního.

Holky nám přijely naproti. Začalo plánování, jak se vrátíme zpátky do chaty. Jestli rovnou kolmo, anebo se projdeme. Volba nakonec padla na pěší procházku s tím, že se s Lukášem pak projdem zase zpátky na parkoviště a vyzvedneme auta. Koneckonců, byla bych jich škoda je tam nechat. Vyrazili jsme. Po dvou stech metrech se z kočárku začínal ozývat srdceryvný brekot. I přes všemožné houpání, vrklání, vracení dudlíků a pantomimické vystoupení holky (ty nejmenší) rozhodly. Hlad je nepřekonatelný, návrat do Abertam bude auty. S Lukášem jsme provedli "čelem vzad" a popoháněni hlasy ve vysílačce se vrátili pro dopravní prostředky.

Dle možností proběhl oběd a Lukáš se pomalu balil. Dovolená mu končila odjezdem autobusu z Karlových Varů o čtrnácté hodině. Čtyřicet minut před tímto termínem jsme vyrazili a já pozorně hltal krajinu s obavami, že bez navigace (kterou jsem neměl) se k rodině už nevrátím. Naštěstí mi Lukáš podával přehršel orientačních bodů. Dle jeho slov byla "cesta pořád rovně, pouze v několika případech je potřeba odbočit.". Obavy, kde skončím a jestli se tam ještě bude mluvit mým rodným jazykem rostly. Vyhodil jsem Lukáše kousek od autobusového nádraží a začal se nahlas (v autě nikdo nebyl) modlit. Jako básničku jsem si odříkával, kde mám zabočit a kde naopak ne. Už už jsem vyjížděl z lázeňského města a měl radost, že stále potkávám objekty, které jsme potkávali cestou tam, když se mi rozezvučel telefon. Volajícím byl Lukáš. Proto jsem neváhal, zastavil a poslouchal. Dozvěděl jsem se, že autobus sice stihnul, nicméně se do něj nevměstnal, protože byl plně obsazen. Proto je jedinou alternativou autobusový spoj z Abertam, vyrážející kolem šesté hodiny večerní. Moje srdce zaplesalo. Dostal jsem šanci strávit s kamarádem ještě pár hodin. Otočil jsem se a fofroval zpět k zastávce. Nevím, jaká chemická reakce se odehrávala v mém mozku, ale zjistil jsem, že když mám radost, celkem mi to myslí. Lukáše jsem našel na stejném místě, na jakém jsem ho opustil. Otevřel dveře, na tváři vytvořil pokerový výraz a omluvil se mi, že před chvilkou našel ještě jeden spoj, který jede z Varů za půl hodiny a na svou rezervaci dostal potvrzení. Nadobro jsme se rozloučili a já se znovu rozpomínal na cestu.

Povedlo se. S jedním omylem (to byla odbočka v Abertamech) jsem se prokousal přímočarou spojnicí. Navíc jsem cestou nezpůsobil žádnou dopravní nehodu. Po mém návratu na mě čekal dopis od Domíska, ve kterém připravil (s pomocí ostatních členů) deset speciálních úkolů. Zadání hovořilo jasně. Musím je splnit všechny před odjezdem domů. Do plnění jsem se pustil hned, se vší vervou. První úkol nařizoval rozluštit morseovku. Sice některá písmena ovládám, ale u písmene "Q", které zpráva obsahovala, jsem se na hodně dlouho zasekl. Navíc se nejednalo o souvislý text, ale písmena, takže dedukce použít nešla. Se schválenou nápovědou jsem uspěl a hned si vybral další čísla v seznamu. Podal fyzický výkon (běhal jsem kolem dokola baráku) a měl připravit večeři. A já hlupák se zeptal kluků, co by si dali. Oba souhlasně vykřikli (a já počítal, že si to odbudu chlebem), že palačinky. Když jsem s hrůzou v očích pohlédnul na Káťu, jen se smála. Všechny ingredience měla s sebou a chybějící mouku a vejce ochotně koupí v místním koloniálu. Bylo to jasné. Z oprátky, kterou jsem nachystal sám na sebe, už hlavu nevytáhnu. Při odpolední procházce jsme se stavili v krámku a já se večer (po uspání holek) postavil s pánví v ruce ke sporáku.

Přípravu těsta jsem dal z hlavy. Kromě špaget je to totiž jediné jídlo, které jsem schopen uvařit. Potíže nastaly až při tepelném zpracování žluté hmoty. Plynové hořáky jsem na sporáku hledal marně a místo nich našel plotýnky. Pánev s rovným dnem jsem také hledal celkem dlouho a celkem marně. Do díla jsem se tedy pustil s tím, co bylo. Číslíčko na plotýnce jsem trefil až na potřetí, takže na první palačinku čekali kluci celkem dlouho. Navíc se mi, při prvním pokusu o obrat ve vzduchu, urvalo držadlo pánvičky, takže jsem musel přezbrojit na bytelněji vypadající wok. Z půl litru těsta jsem nevyrobil ani jeden trhanec, jen poslední kusy byly malinko tmavší. Ale nikdo si nestěžoval (možná proto, že velkou většinu jsem snědl já), takže považuji celou akci za úspěch. Po večeři jsme hráli novou hru "Krycí jména". Na kluky to bylo krapet náročnější, protože si vyložili pravidla a hlavně cíl hry, po svém. Zatímco dospělí se snažili odhalit všechny spolupracovníky vlastní informační agentury, Domíska s Davídkem nejvíc zajímalo, kdo je vrah (druhá nejnepodstatnější postava hry, hned po kolemjdoucích). Abychom ukojili tužby mladých hráčů, zajezdili jsme si před cestou do postelí ještě tiráky. Lucka byla řidičem, Davídek bankéřem. Zatímco jsme drandili se svými zakázkami křížem krážem, Davídek vysílením usnul. Usnul tak vehementně, že jsme ho museli ze společenské místnosti odnést.

Když jsme se odpoledne sešli v chalupě zase všichni, povyprávěli jsme si zážitky. Kluci u skládání stavebnice brebendili o tom, jaké to bylo na sjezdovce. V čase osobního volna (když holky spaly) jsem splnil zbytek úkolů a celý seznam úspěšně odškrtal. Poslední večer bylo koupání dotaženo k naprosté dokonalosti. Terezka se sice neustále bála na ní dopadající vody ze sprchy, ale nebyla to taková tragédie. A potřetí vyzkoušené postupy jsme vypilovali a celá očista našich ratolestí připomínala živý řetěz. Všechno krásně odsejpalo. Uspávání bylo otázkou minut, žádné velké výběhy do pokoje po signalizaci chůvičky se nekonaly. Ve společenské místnosti se zase házelo kostkami, jezdilo se po dálnicích a zobal se obsah misek.

Večer přešel v noc, ta v ráno a nastal poslední den našeho zimního pobytu. Ráno se šla Káťa projet s Domískem na sjezdovku a protože na Davídka by bylo další lyžování náročné, nechala nám ho doma. Jakožto plnohodnotný otec jsem se o děcko staral jako o vlastní. Zřejmě z toho důvodu jsem si všiml vzbuzeného Davídka až poté, co se oblečený ukázal u nás v pokoji. Nabídl jsem mu snídani. Chtěl pouze čaj s tím, že něco k snědku si už sežene. Uvařil jsem vodu, do hezkého hrnečku mu udělal čaj a ten zasypal něčím bílým, sypkým (v domnění, že se jedná o cukr). Chlapec snědl sušenku, vyčistil si zuby a usadil se na podlahu k hraní. Protože jsem si po nějaké době všiml plného hrnečku, připomněl jsem Davídkovi nutnost pít. On jen pípnul a věnoval se dál kostkám. Nutit ho přeci nebudu. Až po návratu Káti s Davídkem jsem zaslechl, že malý nebožák nevypil obsah hrnečku, protože slazený čaj nepije. A už vůbec není schopný pozřít tekutinu solenou.

Nastal čas balení, uklízení a vracení inventárních položek pokoje na původní působiště. Při balení jsme objevili pár drobností pod postelí, za radiátorem a v rozích. Ty co byly naše jsme si nechali, ty co nebyly naše, ale vypadaly draze, také (vtip). Pobyt a naše dovolená se pomalu ale jistě chýlily ke konci. Naskládat zavazadla do auta mi takové problémy nedělalo. Hlavním důvodem bylo spotřebování potravin (hlavně mnou) a my tak byli lehčí o dvě přepravky. Rozloučili jsme se, zadali do navigace Prahu a za vydatného mávání opustili parkoviště. Během cesty, která nebyla nijak náročná, toho holky moc nenaspaly. Chvilku se dívaly z okýnek, pak si hrály s mamkou a pak spustily svoje ukňourané blues. Jedinou alternativou tak bylo nacpat jim do pusy křupky (samozřejmě, že zdravé pohankové, které dostaly od Káti). Děcka to sice změnilo k nepoznání (míra ušmudlání byla výrazněji vyšší než kdy jindy), ale byl klid.

Dorazili jsme v pořádku, všechny děti a věci nanosili domů a po vybalení si odškrtli další "poprvé". Máme ověřeno, že jsme schopni (s pomocí přátel) už s holkama někam na pár dní vycestovat. Moc děkujeme Kátě, Domískovi, Davídkovi a Lukášovi za krásné, byť krátké dny na horách a za velkou míru pochopení, přizpůsobení a trpělivosti, kterou s námi měli. Samozřejmě musím poděkovat i holkám, že to s námi podnikly a byly hodné. Těším se na další rodinné výlety a pevně doufám, že jich bude minimálně desetinásobek, než jsme dosud podnikli ve dvou.