Akční pálení čarodějnic

Akcí nabitý víkend (poslední dubnový) s Lukášem a jeho rodinou

2016-04-30 ~ 2016-04-30

1. díl: Velká akce v malé Číně

Protože jsme se s Lukášem hodně dlouho neviděli (skoro týden), moc mě potěšilo, když mě pozval na návštěvu. Původní plán (měl jsem přijet v pátek) se ale po pár dnech změnil. Lukáš přišel s jinou (a zajímavější) nabídkou. Dočetl se, že se v Holešovicích odehrává AsianFest. Samozřejmě jsme nadšeni nebyli z toho, že budeme moci ochutnat nudle M12 (stačí zajít kamkoliv po Praze), anebo získáme Thajskou masáž se slevou. Oba nás upoutal program v chrámu bojových umění. Sraz jsme měli v sobotu, deset minut před desátou. Místo: vstupní brána Pražského Výstaviště.

30.04.2016 2016-05-06 10:03:09 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

V sobotu jsem se vzbudil, posnídal a celkem špatně odhadl požadovanou dobu k automobilovému přemístění z domova do cíle. Prošmejdil jsem ulice Holešovic a hledal místo na zaparkování. Vcelku marně. Když už někde nebylo pár metrů čtverečních zabráno vozidlem, byl tento prostor ohraničen modrým pruhem. Abych zpoždění, které už jsem měl, alespoň neprodlužoval, vjel jsem do areálu placeného parkoviště, vyfasoval elektronickou kartičku a auto konečně odstavil. Popadl jsem foťák a upaloval před pokladny, kde jsme měli před deseti minutami sraz. Samozřejmě celá Lukášova rodina byla už na místě připravena a s úsměvem na tvářích mě přivítala. Nejdříve jsem si plácnul s Domčou s Davídkem, pak s rodiči.

Fronta, která se vinula od brány po chodníku nevypadala moc poutavě. Ale načítači QR kódů (dříve trhači vstupenek) fungovali rychle a efektivně. Podal jsem, jakožto první člen naší výpravy, šest A4 s oprávněním k průchodu celé skupinky a čekal. Holčina opípala všechny kódy mobilem a pustila nás dál. Po dvou metrech chůze mi mladík podával otevřené pivko asijského názvu. To bylo na letáku uvedené jako welcome drink. Nechápavě jsem zíral na nabízenou lahev a s pootevřenými ústy pozoroval zřízence. Z šoku se nejdříve probral Lukáš. Optal se, jestli by mohl dostat lahev zazátkovanou. Já jsem přidal další dotaz, jestli je mok alkoholický. Dvojice rychle po sobě jdoucích odpovědí "ne - ano" nám překazila touhu si mok nafasovat.

Výzdoba oblasti určené pro pořádání festivalu byla vskutku povedená. Mezi stromy se na lanech pohupovaly červené lampiony s rozsypaným čajem, tu a tam se mihla dívka v kimonu, na trávníku nedaleko vchodu si hověl nepřehlédnutelný zlatý drak. Ocitli jsme se v ChinaTownu. Než jsme započali samotné festivalování, provedli jsme krátkou převlékací pauzu. Sluníčko na nás působilo nečekanou silou a teplota se neshodovala s vrstvami našeho oblečení. Zatímco Káťa vměstnávala do malých batůžků mikiny, svetry a bundy, Lukáš konfrontoval časový harmonogram uvedený na letáčku s velkou tabulí. Kupodivu se plány rozcházely. Vypadnuvší thajský box posunul plánovaná představení o 45 minut dozadu (překvapivě).

Protože nás dražší vstupenka (ta koupě byla dobrý nápad) opravňovala vstoupit o něco dříve, před prvním vystoupením v chrámu bojových umění jsme měli dostatek prostoru (osobního) si vše projít. V Korejském stánku jsme si nechali napsat na cedulku křestní jméno v korejštině (moje jméno vypadá jak plánek cesty k poště) a obdivovali sváteční (svatební) kimono stejného národa. Náplň obleku už nebyla tak uchvacující. Kluci dostali možnost zúčastnit se vědomostní hry a vyhrát zajímavé ceny. Domísek si vytočil okamžitou výhru, Davídek (s malou nápovědou od taťky) odpověděl správně. První odměny putovaly do dětských ruček.

Postupovali jsme od stánku ke stánku. U některých jsme se dlouho nezdrželi (hlavně u těch nabízejících exkluzivní dovolené), jindy jsme postávali dlouho. Jednak kvůli poutavému obsahu, jednak kvůli klukům. Ti (jsou to bystří mládenci) přišli na to, že když budou nějakou tu vteřinku postávat před stolkem, dostanou bonbon). Mezi nabízenými masážemi, koktejly, nudlemi a sushi se nacházel i buddhistický chrám (představitel Thajska). Hodný pan mnich ozdobil kluky, i nás korálkovými náramky. V nejzazším koutě areálu se nalézalo pódium k prezentaci méně drastických vystoupení (nekontaktních) z východních kultur. V jedné z uliček se objevil i Lukášův kamarád Olda (stejný Olda u kterého jsem vrtal). Rychle jsme se pozdravili a utíkali znovu na začátek. Termín prvního vystoupení v chrámu bojových umění se přiblížil.

Moderátorem a uvaděčem se stal pan Vladimír Hotovec, mistr umění Kendo. Jak sám na úvodu prohlásil, je to role pro něj nezvyklá, naprosto nová a omlouval za své chyby. Je zvyklý stát vstříc výzvám s mečem v ruce, ne s mikrofonem. Jak se později ukázalo, byla jeho slova zbytečně skromná. Zvládal to skvěle. Jako první uvedl japonské bojové umění judo.

Judo pro děti

Do dojo nastoupily děti, doprovázené svými mistry. Ti nechali ratolesti různých věkových skupin i technických stupňů cvičit a prezentovat umění. Zasahovali pouze v tom smyslu, že cvičícím oznamovali techniky, které mají cvičit. Bylo vidět, že i malý človíček může být nebezpečný. Jedinou výjimkou, kdy útok prováděl mistr (robustní chlap), byla ukázka selhání chvatu. Přišel k nejmenšímu bojovníkovi a jednoduše ho popadl za kimono a zvedl ho nad hlavu :).

V pauze jsme se znovu procházeli po areálu (Káťa s klukama navštívila Vodní svět) a zdrželi se u (kali)grafičky. Drobná a usměvavá paní nám na červený papír zvěčnila štětcem a tuší naše znamení (po japonsku). Samozřejmě to nebylo zadarmo, ale obdivovali jsme to a nádherně se na to koukalo. Následovala ukázka Karate. Ta byla znovu předváděna dětmi. Na rozdíl od pádů, úchopů a chvatů jsme viděli údery, kopy a kryty. I v tomto případě děti ukázaly co umí a dělaly čest svým učitelům. Tím pro nás dětská vystoupení skončila a my se těšili na pořádnou akci v podání dospělých.

Karate Kibó, Karate Nehvizdy

Při čekání na ukázku Musado bylo na první pohled jasné, že se festival začíná více a více plnit lidmi. O volném procházení se nedalo mluvit, u každého stánku (ať již byl na cokoliv) byla několikametrová fronta a odpadky se množily více než kvadratickou řadou. Vodní svět byl zavřen (z nadbytku lidí) a tak jsme chodili sem a tam a chvilku pozorovali dění na Ko Pha Ngang Beach Stage (tam, kde se nebojovalo). Aktuálně se tam pohybovalo několik ženštin v kimonech (ani jedna neměla šikmé očka) a předváděla tanečky v lampiony. Zatím jsem tomu nepřikládal tolik atraktivity, ale jejich čas měl přijít. Když se čas nachýlil, prodrali jsme se zpátky a v daleko mohutnějším zástupu lidí (než byl na začátku) jsme si vydobyli své místečku u dojo a čekali na začátek představení bojového umění z jiné části Asie. Korejského Musado.

Musado

Už při příchodu bojovníků bylo jasné, že neuvidíme nic mírumilovného, duchovního a láskyplného. Tři dvojice dvojice, z nichž jedna byla v mikinách, ostatní v kimonech, po sobě házely nenávistné a bojovné pohledy. Úsměv na tvářích byste hledali marně. Po krátkém rozhovoru s učitelem a lehkém zapojení Lukáše (ten ukazoval svou berli coby zbraň) začal boj. V několikaminutové smyčce se zvedali proti sobě sedící a ukázali publiku, že se s tím nepárají. Ať už měl útočník nůž, obušek, anebo šel s kopem či jen rukama, výsledek byl pokaždé stejný. Ležel na zemi a být údery a techniky skutečné, moc by se nehýbal. Možná by se škubal v křeči. Ukázka byla tak reálná, že se chlapeček, který se vteřinku pře začátkem protlačil kupředu (aby viděl) hnal zpátky k mamce se slzami v očích. I mě, jakožto dospělému, to nahánělo hrůzu. Když pak moderátor vybídl diváky, aby položili otázky, bylo ticho.

Jen jedna holčička se zeptala, proč jsou bojovníci bosí. Dostala odpověď, že je to krom jiného i kvůli pokoře. Protože jí bylo tohle slovo neznámé, obdržela alternativy jako jsou ohleduplnost a úcta. To už znala. S Lukášem nás ale velmi překvapil postoj jejího otce (anebo kdo to byl). Když se obrátila znovu s dotazem, co je pokora, na dospěláka, dostala jasnou odpověď. "To nemusíš vědět, nebudeš to potřebovat". Na to není co říct.

Mezi aktuálním časem a dalším představením byla hodně dlouhá časová prodleva. A protože na oba kluky bylo toho všeho čekání dost, vzala je Káťa ven. Kam šli a co tam dělali Vám říct nedokážu, ale podle zprávy, kterou Káťa Lukášovi poslala vládla u synátorů spokojenost. Přeci jen, byli jsme tam od dopoledne a hodiny ukazovaly něco kolem jedné. Chvilku jsme vyčkávali ve filmovém stanu (který někdo chytře umístil hned vedle dojo) a pozorovali lehce depresivní film (původně jsem myslel, že je to promítání pro děti). My jsme si s Lukášem krátili čekání sezením, chozením a povídáním. I když jsme dorazili ke stanu s dostatečným časovým předstihem, postávalo zde spousta lidí. Bohužel mnoho z nich nechápalo, že čím víc budou stát v lajně, tím více se jich vejde. Ale na tom nesejde, hlavně že ti vepředu uvidí.

Kusanagi, Jikishin

Díky Lukášovi se přímka změnila opět v oblouk. Nastala ukázka Kendo. Na tatami vstoupili tři muži, oblečení v tradičním brnění, s helmou, rukavicemi a hlavně mečem v rukách. Konečně byl pan Hotovec mezi svými. Ozřejmil nám, jaké jsou tradice a pravidla japonského šermu. Pak se bojovníci oblékli (předvedli vázání šátku) a začali s ukázkou. Protože jsem tento boj nikdy neviděl, přišlo mi to hodně zajímavé. Tak, že jsem skoro nevnímal skupinku před námi stojících třech puberťáků (dvě holčiny v doprovodu, jak to říct, dementa), kterým to přišlo naopak směšné. Když útoky na hlavu, břicho a zápěstí skončily, vyhlásil pan moderátor soutěž ve vázání šátku. Dětských zájemců se našlo hodně, stejně jako povzbuzujících dospělých. I když se šátek váže bez uzlu (aby si šermíř neotlačil pod helmou hlavu), děcka to zvládly skvěle.

Aikido

Pak už přišlo to, na co jsem se těšil nejvíc. Mé srdce zaplesalo. Představit se přišlo Aikido. I když jsem dorazivších neznal, nepochyboval jsem o jejich schopnostech. Mluvčím byla filmová hvězda YouTubu Petr Tomáš. K ruce měl čtyři uke s nimiž ukazoval techniky s mečem i jen proti útokům beze zbraně. Tiše jsem stál, pozoroval, obdivoval a záviděl. Byla to prostě nádhera.

Posledním programem dnešního dne, který jsme chtěli vidět (ani náhodou posledním na festivalu), bylo vystoupení samuraiů. Z toho důvodu jsme se znovu protáhli k pódiu. Na něm znovu tančily nevýchodní tanečnice s vějíři, slunečníky a klobouky. Tentokrát mě podívaná pohltila daleko více, než poprvé. Líbivá japonská muzika vznášející se ve vzduchu a jemné a ladné pohyby na mě působily skoro magicky. Sám sebe jsem přistihl, že na vystoupení koukám skoro s otevřenou pusou.

Mou uklidněnou krev pak znovu rozproudili dva samurajové (v nádherných generálských brněních), kteří přišli předvést šermířský souboj. Hned na začátku pozvedali všechny sedící a ležící a požádali o prostor. Jeden z nich pochopil, že prosba průvodkyně o zvětšení místa není dostatečným argumentem, tak vytasil katanu a s ní si kolbiště vytvořil. Prostě někdy slova nestačí. Oba bojovníci předvedli souboje, u kterých se tajil dech. Pár seků a vítěz byl daný. Poražený končil na zemi. Jeden takový mač byl dokonce završen brutálním koncem. Vítěz, přicházející k ležícímu soupeři, vytáhl Wakizaschi a nebožákovi prořízl hrdlo a přerušil míchu. Tento akt se setkal překvapivě (anebo ne?) s velkou dávkou potlesku.

Dalším bodem programu byl taneční představení korejek v tradičních krojích, ale to už jsme opustili. Naposledy jsme se protlačili davem lidí a ocitli se znovu na čerstvém vzduchu, lehce svobodní. Ještě společně jsme nafasovali auto a já ho přiblížil k jeho vozidlu. Ukázalo se, že to byla akce pro něj časově náročnější, než kdyby šel pěšky, ale dobrý úmysl se cení. Zbytek rodiny už čekal na místě. Krátce jsme poreferovali a vyrazili na cestu k jihu.

Mnohokrát děkuji za pozvání. Díky tomu, že si toho Lukáš všiml jsem strávil příjemný sobotní den.

PS: nakonec přikládám ještě článek o celé akci, bohužel ne moc chvalný.

2. díl: Jak jsme pálili pyžámko

Naprosto ladně, protože velitelem přesunu byl Lukáš, jsme projeli Prahou (dobře, s jednou zastávkou na Hornbachovském parkovišti) a dorazili až k nim. I když bylo pozdní odpoledne, sluníčko bylo ještě při síle a den jako vymalovaný. Přesunul jsem se s celou rodinou na zahradu. Už při odjezdu mě totiž Lukáš upozorňoval na to, že mají v lednici schovanou půlku prasete a drůbežárnu masa. Lukáš zaujal pozici u grilu a začal s roztopením, Káťa připravovala hostinu. Stůl nebylo pro jídlo a pití za chvilku ani vidět.

30.04.2016 publikovaný události s kamarády a přáteli Jenda

Radši nebudu uvádět, co všechno jsem byl schopný spořádat (abyste si neřekli, že jsem kyselina). Ale bylo toho požehnaně. Taky jsem podle toho vypadal. Seděl jsem u stolu (protože jsem měl tepláky, nemusel jsem si rozepínat knoflík) a funěl. Lukáš mě ještě dvakrát upozornil na to, že k jídlu ještě něco zbylo (že jsem to všechno nesežral) a abych se pořádně najedl. Neodpovídal jsem. Nebyl jsem schopen.

Po nějaké době, to už slunce začalo pomalu zapadat, jsme se přemístili k ohništi Tam Lukáš s Davídkovou pomocí založil ohýnek. Plamínky vesele poskakovaly a Lukáš jej přiživoval více a více. Po chvilce z něj vytvořil celkem slušný požár. Káťa položila otázku, jestli bychom neměli uhňácat nějakou oběť, když už jsou dneska ty "Čarodějnice". To se samozřejmě setkalo s úspěchem. Realizační družstvo (Káťa, já a Domísek) jsme se rozběhli po zahradě a šli shánět materiál, dobře hořlavý, na výrobu létající baby. Druhý tým (Lukáš s Davídkem) hlídal ohniště, aby nikam neuteklo.

Káťa přinesla vrchní díl jakéhosi oblečku. V tajnosti mi prozradila, že jde o staré, nepoužívané Davídkovo pyžámko a že mu to nesmíme říct, protože by plakal. Rukávy jsme naplnili slámou, stejně jako tělo a vymodelovaly hlavu. Celou postavu jsme napíchli dřevěnou tyč (to nemělo mučednický účel, ale statický) a vítězoslavně dorazili k ohni. Domísek, který se přidal k taťkovi, chvilku pozoroval slaměnou postavu a zakřičel na svého bratra. "Hele Daví, tvoje pyžamo". Naštěstí oznámení nemělo očekávaný účinek. Buď to Davča neslyšel, nevěnoval tomu pozornost, anebo mu to bylo jedno. Slzy každopádně nebyly.

S velkými ovacemi a vydatného řevu (hlavně mého) čarodějnice vzplála. Zimo, děkujeme za pobyt, ale už uvolni místo jaru. Těšíme se na teplo a zeleň. Tím ovšem zábava na zahradě ani zdaleka nekončila. Musel jsem si trochu zablbnout s klukama. Ani nevím proč k tomu došlo, ale byl jsem prohlášen za zombíka (i když ti bývají většinou vychrtlí). Chytal jsem kluky a pokud jsem je ukořistil, jedl jsem je (samozřejmě jen obrazně - už jsem nemohl, jinak bych si dal). Poté, co byli kluci dostatečně vyřehtaní, vyskákaní a okousaní jsme se pustili do přenášení dřeva. Z fotek, na nichž sedí Lukáš na trávě u ohně a pozoruje celou svou rodinu, jak nesou klády, by se možná mohlo zdát, že zde vládne krutý, dávno nefungující otrokářský řád. Není tomu samozřejmě tak. Pokud má některý nesoucí na tváři ustrašený výraz, jedná se o nedopatření, které Lukáš hned nato bičem napravil (pokus o vtip).

Nebe pomalu temnělo, tepla ubývalo a z ohniště zmizel plamen. Ony už i hodiny ukazovaly pokročilou dobu. Uklidili jsme a šli dovnitř. Slezli jsme se v obýváku a se slabým pokukováním po pěveckých výkonech televizních hvězd jsme si povídali. Kluci si stavěli a pak zalezli do peřin. My jsme je chvilku poté následovali. Byl to náročný den.

Nedělní dopoledne jsme užívali prací. Nejdřív jsme s Lukášem rozřezali pár klád, které jsme včera tak úhledně nanosili. Motorovka vystřídala sekyru a špalky jsme udělali praktičtějšími (aby se vešly do krbu). S tím nám pomáhal i Dominik, abychom to s Lukášem zvládli. Výkon nebyl nejdůležitější, hlavní bylo nasazení a odhodlání. A to Domča měl. Oba kluci pak natahali dřevo do kůlny. Tím mi vyklidili plochu. Dostal jsem totiž možnost vyzbrojit se sekačkou a trochu poupravit vzrostlou travinu.

Nástrojem byla hodně výkonná, benzínová strunovka. Vystrojil jsem se, dostal kšíry a helmu a vyrazil nepříteli (trávě) vstříc. Spolu s trávníkem jsem někdy bral i kameny, větve, kusy plotu. Ale nad tím vším pokaždé Lukáš jen mávl rukou. Hlavní bylo neukončit bytí výsadby. Zelenině jsem se vyhýbal poctivě. Jediná ředkvička, anebo co to je, nebyla poškozena. Mé počínání se sekačkou samozřejmě nebylo bezchybné. Několikrát jsem přišel za Lukášem s prosíkem, aby mi vylepšil sekací možnosti.

Po práci oběd (zase jsem se přeplácl), po obědě loučení. Odjížděl jsem do Prahy dříve, abych stačil ještě "pověsit záclony". Mnohokrát děkuji za krásné čarodějnice. Jen příště musíme mít dívčinu na podpal ještě před založením ohně, abychom se vyhnuli ukvapenému vrhání oběti do plamenů.

Hodnocení

Zpracování seriálu (jak je seriál čtivý)

čtenáři v průměru hodnotili

vynikající

Fotogalerie