Stalo se totiž to, že mi zazvonil mobil, v něm Mára a ptá se, zda-li pak jsem doma. Odvětil jsem, že ano. Položena byla druhá otázka, nemám-li něco v plánu. Odpověď záporná. A tak jsem byl pozván na fotbalové utkání (koukat se, těžko by se mnou někdo v tuhle hodinu hrál) dívčin, v jejichž týmu hraje i Markéta. Sraz před barákem. Rychle jsem sbalil foťák (jak to dělá ve filmech Bret Pitt), zapnul si gaťata (jak to dělám jen já) a opustil domov. Před barákem již postávala dvojice Markéta – Mára a radostně mě vítali (že mi to jako netrvalo ještě déle). Vydali jsme se na hřiště.
Když jsme dorazili na sportoviště, vyfasoval jsem do péče kulatou cihlu, maskovanou jako balon. Markéta se šla předělat na fotbalistku a já s Márou jsme začali házet tou dělovou koulí na basketballový koš. V mžiku jsem se stal atrakcí večera. Ani Chaplin ve svém snažení by mne nepřekonal. Mé utrpení ukončil Mára, který mne pozval na pivo. Chvíli jsme probírali nejdůležitější politické události tohoto týdne (jak jsem lemtal pivo na srazu) a technologické objevy v oblasti makromolekulární termodynamiky (že Mára viděl nový film). Začátek zápasu se začal přibližovat.
Byl mi představen tým zelených („Šlágr“), ve kterém hrála Markéta. Za České barvy tu hrála mimo jiné i Švédka a Finka (nebo Norka?). Když kolem nás prošli další dva Švédi (dle informace od Máry), začal jsem se koukat, jestli nevystoupí ABBA. Porovnával jsem složení obou týmů a dospěl jsem k závěru, že je zde jistá nevyváženost. I když byly holky v zeleném zástupkyněmi křehkého pokolení, rozhodně křehce nevypadaly. Proti nim se postavily (nebo byly postaveny) holčiny bojujíce spíše na promenádním molu („Žárovky“). Brankářka nebyla skoro vidět a její noha byla široká jako moje ruka.
Písknutí, boj začal. Protože fotbalu nerozumím (chodím ho profesionálně kazit), vyvaruji se jakýchkoliv statistik a popisů. Začalo to tak, že zelené daly gól. Pak jich daly ještě deset. Baletky pobíhali po hřišti bez zjevné šance ohrozit brankářku. Na ochozy doputovalo i několik vět, které si sokyně mezi sebou vyměnily - ale no tak, to jste holky? Modré létaly vzduchem i po zemi, zelené triumfovaly a dát gól bylo otázkou spíše toho, kdo si tam dojde. Prostě masakr.
Když zápas skončil, rozhodčí posbíral zbytky modelek. Celý tým (včetně Máry, coby coache) odjel někam slavit, ale já vědom si toho, že mě čeká dlouhá cesta domů (asi 100 metrů), jsem pozvání odmítl.
Řeknu Vám, když se řekne ženská a fotbal, nejde to moc dohromady. Viděl jsem, že jde a to hodně dobře. Takže týme, hodně takových zápasů. Šlágru třikrát hurááá! Čest poraženým (popraveným).