Dovolte mi, abych se představilo. Jsem hovádko, i když si to nemyslím. Nechápu okolní dvounožce, co se jim na mě nelíbí. Žijeme přece v systému zvaném demokracie, který nabízí možnost bezstarostně si dělat co chci, nebrat na nic a nikoho ohledy a pokud se najde člověk, který mě slovně napadne, můžu namítnout, že je to obtěžování, šikanování, harašení, urážení, týrání a tak dále.

Mě se například líbí odhazovat nedopalky od cigaret přesně mezi dva odpadkové koše. Dá to sice hodně práce, protože v Chodovském Parku jsou koše umístěny jen pár metrů od sebe, nicméně tuto bariéru překonám a „vajgl“ odhodím do trávy, kde se nádherně vyjímá. Bohužel někdo do těchto krajin umístil lidi, kteří se snaží mé umění odstranit, ale já jsem chytré a pozvalo jsem si další hovádka. Páni uklízeči tak nemají nejmenší šanci.

Já jsem hovádko převtělené do slečny. Upravilo jsem se tak, abych splnilo parametry krásy. A co je mým primárním úkolem? V době oběda zevlovat s dalším hovádkem po jídelně, stoupat si do nejužších, nebo nejfrekventovanějších uliček stravovacího prostoru a tam prostě stát. Líbí se nám, když se ostatní musí akrobaticky protahovat kolem nás, při čemž si většinou vylijí polévku, shodí si ubrousek, nebo příbor. Bohužel někteří z nich dokážou své tělo formovat tak obratně, že by se možná i vyhnuli. A tak musíme, my hovádka koumavé, použít některé části svého vybavení, jako jsou kabelky, deštníky a desky s čistými papíry (simulující důležité lejstro).

I když jsme to opět my, jídelní hovádka, máme ještě jednu zábavu. Zjistily jsme, že lidi docela pohoršuje, když čekají dlouho frontu na polévku a něco je předběhne. Proto si nacpeme do pusy žvýkaček na celý rok, zvolíme konverzaci v cizím jazyku (hovádština) a tácy se cpeme před ostatní. Když se někdo ozve, uděláme ukřivděné obličeje s nechápavými výrazy a začneme si rukou pročesávat vlasy tak, aby dotyčný obdržel do svého jídla co nejvíce vlasů. A když nějaký hodný človíček, zcela zmaten našimi vysokými podpatky, kraťoučkými sukničkami, hlubokými dekolty a zmalovanými čumáčky, nás pustí, hrabeme se hodinu v polévce, hlasitě ji kritizujeme, hledáme knedlíček a nudle a pak zhnuseně odcházíme. Samozřejmě neopomeneme opakovat vlasový grif a nainstalovat hlavový porost tak, aby ostatní srali copy.

Úkolem mým, hovádka mobilního, je pozorovat okolí s telefonem v ruce, a pokud někdo prochází kolem mne, upravit dráhu svého těla tak, aby mu vstoupil do cesty. Mé tělo je vybaveno dokonalými senzory, takže jsem schopno motat se dost dlouho. Mou nejoblíbenější lokací jsou nákupní centra. Tam se mohu ještě dovybavit nákupním vozíkem a to je pak zábava.

To byly výpovědi jen některých hovádek. V našem okolí, v našem životě se jich nalézá nepřeberné množství. Bohužel bojovat se proti nim nedá. Jsou schopní, rychle se učí a množí se kvadratickou řadou. Ale i tak se musíme všemi silami s těmito nestvůrami bojovat. Když potkáte hovádko, zasmějte se a vzpomeňte si na následující větu:
„Je čas nakopnout si své hovádko.“